Klofáč Jaroslav

Verze z 10. 12. 2017, 17:58, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (import na produkční server)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Klofáč Jaroslav

v Praze
v Praze

V letech 1938–39 a 1945–48 studoval sociologii a historii na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (PhDr. 1948). Po krátkém působení jako středoškolský pedagog v dělnických přípravkách (Šluknov, Houštka) přešel na České vysoké učení technické v Praze (1951–54), v letech 1954–56 vyučoval na filosofické fakultě UK, kde byl zároveň proděkanem. Roku 1956 odešel učit na Vysokou školu stranickou (později Vysoká škola stranická – Institut společenských věd, ještě později Vysoká škola politická ÚV KSČ v Praze), na níž v roce 1965 založil katedru sociologie. Docentem byl jmenován v roce 1956 ještě na Univerzitě Karlově, profesorem v roce 1965. Stal se rovněž členem Vědeckého kolegia filosofie a sociologie ČSAV, v letech 1964–68 byl předsedou Československé sociologické společnosti při ČSAV, 1965–69 členem redakční rady Sociologického časopisu (viz Sociologický časopis / Czech Sociological Review). Po roce 1969 pracoval v manuálních povoláních (jako dělník v gumárně, pomocný topič). Členem KSČ byl od roku 1945 do roku 1969 (vyloučen).

Klofáč patřil k ústředním postavám československé sociologie 60. let, a to jak po organizační, tak po intelektuální stránce. Byl jedním ze spolehlivých komunistických kádrů ve společenských vědách, jak je patrné z toho, že mu bylo svěřeno vyučování a později katedra na Vysoké škole stranické nebo vypracování hojně používané učebnice historického materialismu (Materialistické pojetí dějin, 1957). Již roku 1956 se společně s Vojtěchem Tlustým zasazovali za provádění empirických (sociologických) výzkumů v rámci historického materialismu (Filosofický časopis 1956); v rámci tohoto úsilí také vedli na filosofické fakultě UK seminář, který měl vyústit ve výzkum inteligence v socialismu. Zatímco po utužení politické kontroly nad kulturou v roce 1958 z podobných iniciativ sešlo, Klofáč s Tlustým začali pracovat na mapování soudobé západní sociologie, zejména sociologické teorie. Jejich úsilí vyústilo v několik knih, které se staly na dlouhou dobu nepřekonanými referenčními příručkami: Současná empirická sociologie (1959) a Soudobá sociologie I.-II. (1965, 1967; k vydání připravovaného třetího dílu již nedošlo). Zejména Soudobá sociologie byla podnikem na svou dobu ojedinělým – jistě jedním z nejobsáhlejších, možná vůbec nejobsáhlejším přehledem západní sociologické teorie v celém tehdejším socialistickém bloku. První díl rozebíral strukturní funkcionalismus, sociologii konfliktu a věnoval se zvlášť teoriím sociální struktury. Druhý díl podával přehled vývojových teorií, kterými západní sociologie vysvětlovala sociální dynamiku průmyslových společností. Klofáč zároveň využil svého postavení na Vysoké škole stranické a založil zde v roce 1965 pravděpodobně první, nebo rozhodně jednu z prvních kateder sociologie u nás. Ta se stala jedním z organizačních středisek nové disciplíny; například vydávala jako skripta nebo interní tisky značné množství překladové sociologické literatury.

Na Klofáčových a Tlustého hlavních pracích o sociologii je nápadné, že ve srovnání s velmi důkladnou reprodukcí a analýzou západních sociologických systémů se jen omezeně dotýkají marxistického hlediska. Toto hledisko se projevuje jen v kritických komentářích, jichž s postupem času ubývalo, a v ojedinělých náčrtech, jak by bylo ten který problém vhodné řešit v marxistické sociologii. To lze jistě chápat tak, že hlavním cílem těchto publikací bylo usnadnit poučený boj s buržoazní ideologií, jak autoři deklarovali v předmluvě k Současné empirické sociologii, ale nabízejí se i jiná vysvětlení. Za prvé se tu zřejmě odráží skutečnost, že v té době československá sociologie nebyla schopna nabídnout dostatečně propracovanou alternativu k západní sociologii (ucelenou marxistickou sociologickou teorii nepředložil ani nikdo z Klofáčových a Tlustého současníků a současnic). To vedlo, za druhé, k zájmu o západní sociologii jako o zdroj know-how, které by bylo transformováno pro použití v podmínkách marxistických společenských věd. Konečně za třetí, logickým důsledkem takové situace bylo poměrně hluboké ovlivnění samotných marxistek a marxistů těmito přejímanými teoriemi – v případě Klofáče a Tlustého především strukturním funkcionalismem. Tento spíše tušený a mezi řádky čtený vliv se nejvýrazněji projevil v náčrtech nikdy nevydaného třetího dílu Soudobé sociologie, který se měl věnovat sociologii politiky (srov. také Sociologický časopis 1967; Moc a autorita, 1968; Politická věda a sociologie politiky, 1968). Klofáč a Tlustý zde naznačují, že spíše než rozpracováním marxismu s použitím strukturně funkcionalistických postupů by jejich přístup byl adaptací strukturního funkcionalismu s použitím některých marxistických témat – například zakotvením boje o moc a distribuci statků v pojmovém systému. Ve skriptech Moc a autorita se také asi nejvýrazněji projevila jejich distance od stalinistického pojetí socialismu.

Za své angažmá v reformním křídle komunistické strany zaplatil Klofáč záhy po srpnu 1968. V roce 1969 byl ze strany vyloučen a donucen odejít do manuálních povolání. Nadále ovšem sledoval oficiální sociologickou produkci a připravil její ironickou kritiku (zejména prací Františka Charváta a Marie Hulákové) spolu s vlastním přehledem vývoje sociální struktury v poválečném Československu. Klofáč zde vykládal společenský pohyb 60. let jako konflikt mezi politickou elitou (nomenklaturou) a inteligencí – držel se tedy vize, kterou načrtl již Pavel Machonin a již sdílely i další postavy reformní sociologie, například Zdeněk Strmiska. Tento rukopis vyšel až posmrtně v zahraničí (Sociální struktura ČSSR, 1983).

Klofáč má nesporné zásluhy na znovuuvedení sociologie mezi legitimní akademické disciplíny u nás. V 60. letech přispěl (na české straně spolu s Pavlem Machoninem a Milošem Kalábem) zásadním vkladem organizačním a legitimizačním k institucionalizaci sociologie, spolu s Vojtěchem Tlustým patřili k největším odborným autoritám československé sociologie tohoto období. Jejich knihy umožnily poměrně detailní a nezkreslený přístup k západní sociologii velkému množství socioložek a sociologů, kteří by jinak podobnou možnost neměli. Obsahově Klofáčovo dílo souzní s některými dominantami tuzemské sociologie 60. let, především pokud jde o mimořádný zájem o západní sociologii a o alianci s reformním křídlem komunistické strany. Nástup tzv. normalizace Klofáčovi prakticky znemožnil dále ovlivnit vývoj naší sociologie.

Knihy: Materialistické pojetí dějin: Základní problémy (NPL, Praha 1957, 2. vyd. 1959, 3. vyd. 1963); Současná empirická sociologie (Orbis, Praha 1959; spoluautor V. Tlustý; německy 1964); O rozporech ve společnosti (SNPL, Praha 1962); Problémy determinismu a pokroku (NČSAV, Praha 1963; spoluautoři M. Svoboda a V. Tlustý); Úvod do marxistické sociologie (Novinářský studijní ústav, Praha 1965); Soudobá sociologie I.-II. (NPL, Praha 1965–67; spoluautor V. Tlustý); Moc a autorita: Základní kategorie sociologie politiky (SPN, Praha 1968; spoluautor V. Tlustý); Politická věda a sociologie politiky (SPN, Praha 1968; spoluautor V. Tlustý); Sociální struktura ČSSR a její změny v letech 1945–1980 (Index, Köln 1983).

Studie: K možnosti a potřebě sociologického výzkumu v ČSR (Filosofický časopis 1956); O úkolech a metodě historického materialismu (Filosofický časopis 1956; spoluautor V. Tlustý); Poznámky ke vztahu politické vědy a sociologie politiky (Sociologický časopis 1967; spoluautor V. Tlustý).

Příspěvky ve sbornících: Přehled hlavních oblastí a nejdůležitějších metod současné západní sociologie (Ladislav Tondl, ed.: Současná západní filosofie. Orbis, Praha 1958); Zahajovací projev (Sociologie ’66. Svoboda, Praha 1968).

Literatura: Miloslav Petrusek: K dvojímu jubileu Jaroslava Klofáče (1921–1981) (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 47, 2011, 2: 391–394).

-- Michael Voříšek