Komunismus (MSgS): Porovnání verzí

 
(Přidána poslední věta Viz též heslo komunismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996))
 
Řádek 45: Řádek 45:
 
Sociální struktura komunismu. Vymezení sociální struktury budoucího komunismu jako beztřídní je vymezení negativní. Nelze ovšem zjednodušování sociální diferenciace vyrovnáváním sociálních nerovností považovat za jediný směr vývoje, když paralelně budou probíhat neméně závažné procesy růstu složitosti sociální struktury (viz [[struktura sociální (MSgS)|struktura sociální]]). Bude vzrůstat začleněnost jednotlivce za sítě společenských vztahů a vazeb a tedy i rozsah jeho sociálních rolí a funkcí v nich. Nutno očekávat růst pohyblivosti sociální struktury, podmíněný zrychlováním vědeckotechnického pokroku a tedy i větší frekvenci změn ve všech oblastech společenského i individuálního života (častější změny povolání, stálé doplňování vzdělání, přizpůsobování se změnám prostředí, způsobu života). Bude velmi obtížným úkolem společenského řízení i individuálního úsilí slaďovat tuto dynamiku sociální struktury s předpoklady pro harmonický vývoj člověka (problém vyváženosti sociálních rolí, aktivity a pasivity, zprostředkovaného a bezprostředního, racionálního a emocionálního aj.).
 
Sociální struktura komunismu. Vymezení sociální struktury budoucího komunismu jako beztřídní je vymezení negativní. Nelze ovšem zjednodušování sociální diferenciace vyrovnáváním sociálních nerovností považovat za jediný směr vývoje, když paralelně budou probíhat neméně závažné procesy růstu složitosti sociální struktury (viz [[struktura sociální (MSgS)|struktura sociální]]). Bude vzrůstat začleněnost jednotlivce za sítě společenských vztahů a vazeb a tedy i rozsah jeho sociálních rolí a funkcí v nich. Nutno očekávat růst pohyblivosti sociální struktury, podmíněný zrychlováním vědeckotechnického pokroku a tedy i větší frekvenci změn ve všech oblastech společenského i individuálního života (častější změny povolání, stálé doplňování vzdělání, přizpůsobování se změnám prostředí, způsobu života). Bude velmi obtížným úkolem společenského řízení i individuálního úsilí slaďovat tuto dynamiku sociální struktury s předpoklady pro harmonický vývoj člověka (problém vyváženosti sociálních rolí, aktivity a pasivity, zprostředkovaného a bezprostředního, racionálního a emocionálního aj.).
  
Projekt člověka budoucnosti. Marxův projekt všestranného rozvoje člověka chápeme ne ve smyslu encyklopedické univerzality (každý bude dělat a znát všechno), ale jako přiměřené uplatnění jednotlivce v základních oblastech společenské činnosti a individuálního života, jako vyvarování se jednostrannostem deformujícím osobnost; taková všestrannost není v rozporu s intenzívním, tvůrčím, společensky významným uplatněním v určité oblasti (či oblastech), pro které má zvláštní předpoklady a talent, a tedy ani s přiměřenou a nezbytnou specializací; zahrnuje v sobě samozřejmě rozvoj jednotlivce jako neopakovatelné individuality, jejíž pozornost se bude stále více asi soustřeďovat na celkovou vyváženost jeho osobnostního vývoje. Pro takový rozvoj lidí se v dlouhodobější perspektivě otevírají nadějné možnosti (nejen materiální, ale i sociální, mezi něž nutno zahrnout i všestranné působení vědy nejen při ovlivňování sociálního rámce, ale i při řešení důležitých problémů osobního osudu jednotlivce). Ovšem, proces sebevýchovy, seberealizace zůstane — pravděpodobně v daleko větší míře než nyní — v rukách každého jednotlivce samého. Na něm samém bude záležet výsledek úsilí o plnost života, dosahování stále nových cílů, překonání mocných konzervativních sil v člověku (síla zvyku, stereotypu, lhostejnosti, pohodlnosti), jejichž působení v příznivých podmínkách pravděpodobně spíše zesílí. Projekt člověka zůstává tedy v Marxově duchu smyslem, „samoúčelem“, v žádném případě automatickým důsledkem či předem danou fatální zákonitostí.  
+
Projekt člověka budoucnosti. Marxův projekt všestranného rozvoje člověka chápeme ne ve smyslu encyklopedické univerzality (každý bude dělat a znát všechno), ale jako přiměřené uplatnění jednotlivce v základních oblastech společenské činnosti a individuálního života, jako vyvarování se jednostrannostem deformujícím osobnost; taková všestrannost není v rozporu s intenzívním, tvůrčím, společensky významným uplatněním v určité oblasti (či oblastech), pro které má zvláštní předpoklady a talent, a tedy ani s přiměřenou a nezbytnou specializací; zahrnuje v sobě samozřejmě rozvoj jednotlivce jako neopakovatelné individuality, jejíž pozornost se bude stále více asi soustřeďovat na celkovou vyváženost jeho osobnostního vývoje. Pro takový rozvoj lidí se v dlouhodobější perspektivě otevírají nadějné možnosti (nejen materiální, ale i sociální, mezi něž nutno zahrnout i všestranné působení vědy nejen při ovlivňování sociálního rámce, ale i při řešení důležitých problémů osobního osudu jednotlivce). Ovšem, proces sebevýchovy, seberealizace zůstane — pravděpodobně v daleko větší míře než nyní — v rukách každého jednotlivce samého. Na něm samém bude záležet výsledek úsilí o plnost života, dosahování stále nových cílů, překonání mocných konzervativních sil v člověku (síla zvyku, stereotypu, lhostejnosti, pohodlnosti), jejichž působení v příznivých podmínkách pravděpodobně spíše zesílí. Projekt člověka zůstává tedy v Marxově duchu smyslem, „samoúčelem“, v žádném případě automatickým důsledkem či předem danou fatální zákonitostí.
  
 
<span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Lenin V. I.</span>, Stát a revoluce, Spisy 25, Praha 1956; <span class="creator">Marx K.</span>, Ekonomicko-filosofické rukopisy, Praha, 1961; <span class="creator">Marx K.</span>, <span class="creator">Engels B.</span>, Německá ideologie, Spisy 3, Praha, 1958; <span class="creator">Marx K.</span>, Poznámky na okraj programu německé dělnické strany, Vybrané spisy II, Praha, 1950; <span class="creator">Richta R.</span> a kol., Civilizace na rozcestí, Praha, 1966, doplněné vydání Praha, 1969.
 
<span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Lenin V. I.</span>, Stát a revoluce, Spisy 25, Praha 1956; <span class="creator">Marx K.</span>, Ekonomicko-filosofické rukopisy, Praha, 1961; <span class="creator">Marx K.</span>, <span class="creator">Engels B.</span>, Německá ideologie, Spisy 3, Praha, 1958; <span class="creator">Marx K.</span>, Poznámky na okraj programu německé dělnické strany, Vybrané spisy II, Praha, 1950; <span class="creator">Richta R.</span> a kol., Civilizace na rozcestí, Praha, 1966, doplněné vydání Praha, 1969.
Řádek 51: Řádek 51:
 
''[[:Kategorie:Aut: Holý Karel|Karel Holý]]''<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Holý Karel|Karel Holý]]''<br />
 
[[Kategorie:Aut: Holý Karel]]
 
[[Kategorie:Aut: Holý Karel]]
 +
----
 +
<span class="see-also">Viz též heslo [[komunismus]] ve [[VSgS|Velkém sociologickém slovníku (1996)]]</span>
 
[[Kategorie:MSgS]]
 
[[Kategorie:MSgS]]

Aktuální verze z 10. 11. 2018, 19:18

komunismus (MSgS) je v marxistické teorii označován jako předpokládaný vyšší stupeň vývoje pokapitalistické společnosti na rozdíl od nižšího stupně jejího vývoje, socialismu. Toto rozlišování se vžilo zásluhou Leninovou (Stát a revoluce, kap. V.), do té doby nebylo mezi marxisty jednoty v označování nejvyššího programového cíle revolučního dělnického hnutí (Marx hovořil běžně o komunismu, Engels od 70. let — podobně Kautsky a Lenin v pracích do roku 1914 — v tomto významu používal termínu socialismus). Na západě (v tisku i nemarxistické literatuře) jsou jako „komunistické“ označovány socialistické země i jejich společenské zřízení bez ohledu na dosažený stupeň vývoje. Jde o problematiku, která v sociologii zaujímá zvláštní nebo hraniční postavení pro svůj prediktivní charakter: hypotézy o budoucím vývoji společnosti nelze ověřovat empiricky, je třeba hledat specifické prostředky jejich konkretizace a verifikace. Marxisticky orientovaná sociologie se své povinnosti spolupracovat na využití všech vědeckých prostředků k vytvoření co nejpřesnějšího obrazu budoucnosti nevzdávala a nevzdává. I v západní sociologii stále více narůstá tendence nevyřazovat problematiku budoucnosti a předvídání jako „metasociologickou“ z oblasti vědy do oblasti „filosofické spekulace“ a „futurologické fantazie“. Předvídání jako jedna z podstatných funkcí vědy o společnosti (viz Comtovo: savoir pour prévoir — je třeba znát, abychom mohli předvídat) vystupuje do popředí zejména v soudobém světě, kdy se vypracování dlouhodobých výhledů vývoje společnosti stalo běžným a nezbytným ve všech vyspělých zemích.

Utopický komunismus. Za přívržence komunistického uspořádání společnosti začal být v první polovině 19. století označován myšlenkový i sociálně revoluční proud, požadující zrušení soukromého vlastnictví a nastolení společenství majetku jako základní předpoklad dosažení sociální rovnosti a spravedlnosti. Mezi utopické komunisty 18. století bývá zařazován Morelly, Babeuf a jeho „hnutí rovných“, ve 30. a 40. letech minulého století Blanqui, Buonarotti, Dézamy, Weitling aj. Jako ostatní velmi různorodé proudy sociálně reformátorského, utopického myšlení je reakcí na hluboké rozpory třídní, zvláště kapitalistické společnosti. Konstrukce ideálního společenského uspořádání vznikají u nich spekulativní cestou zásadního odmítání, negace soudobé třídní společnosti a nikoli zjišťováním skutečných tendencí vývoje a sociálních převratů jimi připravovaných. K tomu konečně nebyly ani společenské, ani teoretické předpoklady. Proto přes hluboké sociální cítění a myšlenkovou originalitu jsou projekty komunistického zřízení zatíženy omezeností poměrů, které chtějí odstranit, a Marx je ještě jako revoluční demokrat kritizoval pro chudobu humanistického obsahu, negativní vztah k civilizačnímu pokroku, četné rysy asketismu a rovnostářství („hrubý, rovnostářský komunismus“).

Marxistická koncepce komunismu a její vývoj. Pro poznání Marxova pojetí komunismu jsou nejdůležitější Filosoficko-ekonomické rukopisy (pařížské rukopisy z roku 1844), Německá ideologie (1846, společně s Engelsem) a posléze rozsáhlé ekonomické práce a rukopisy z 50.—70. let, z nichž vedle Kapitálu jsou zvláště významné Grundrisse der Kritik der Politischen Ökonomie (rukopisy z konce 50. let). Myšlenky o dvou fázích vývoje komunistické společnosti jsou obsaženy v Kritice gothajského programu (1875).

Na počátku své samostatné myšlenkové dráhy nebyl Marx komunistou, ale — značně důsledným a radikálním — humanistou. Přechodem na pozice proletariátu (1843) začíná rozvíjet svou koncepci komunismu s formováním materialistického pojetí dějin a pochopením dějinné úlohy aktivity člověka a jeho společenské podstaty. V pařížských rukopisech je nezbytnost komunismu prokazována logikou dějinného vývoje, nutností překonat třídní společnost, soukromé vlastnictví a odcizení práce jako základ všech dalších forem odcizení. Překonáním odcizení práce utváří komunismus nový vztah člověka k této jeho nejvlastnější lidské činnosti, činí ji prostředkem rozvoje jeho „bytostných sil“, základem nového vztahu k přírodě, pojítkem vzájemných lidských vztahů, obohacujících osobnost. Postavení člověka do podmínek radikálně změněných společenských vztahů, byť je v rukopisech jen abstraktně narýsována jejich hrubá kostra, umožnilo Marxovi zformulovat humanitní ideál přesahující svým lidským bohatstvím předchozí humanistickou tradici — ideál svobodného, všestranně se rozvíjejícího člověka.

Rozvinutí koncepce komunismu v Německé ideologii bylo umožněno především konstituováním základních principů obecné teorie marxismu (materialistického pojetí dějin). Koncepce komunismu vystupuje jako souhrn závěrů o budoucím vývoji, vyvozených z analýzy dějinného procesu a zároveň jako vrcholný programový cíl revolučního dělnického hnutí — beztřídní společnost. Odtud důraz na reálnost a zdůvodněnost jeho charakteristiky, neboť jsou z ní vyvozovány závěry o cestách a prostředcích praktického boje hnutí za tento cíl (komunismus jako „reálný humanismus“). Nastolení komunismu je především ekonomické povahy, závislé na možnostech a dosaženém stupni rozvoje výrobních sil. Počínaje Německou ideologií pojímá Marx svůj ideál člověka jako historicky determinovaný, jako nutný předpoklad i produkt tohoto vysokého stupně rozvoje výrobních sil i komunistické pospolitosti, vědomě kontrolující a vytvářející společenské podmínky svého života. Prvořadý význam pro emancipaci člověka, překonání odcizení a dosažení svobodné pospolitosti je zde přikládán překonání staré dělby práce.

Ve svých ekonomických pracích analyzoval Marx kapitalismus jako souhrn společenských poměrů, ve kterých zvěčnělé produkty lidských vztahů vytvářejí svérázný mechanismus vývoje, vrcholícího v samoúčelném pohybu kapitálu. Ten jako vlastní subjekt společenského procesu podrobuje svému diktátu lidského činitele (nejen námezdního dělníka, ale i kapitalistu ve funkci „personifikovaného kapitálu“) a činí uspokojování lidských potřeb a cílů podřízeným faktorem. Podkladem této analýzy je Marxova obecnější kritika historických omezeností civilizace průmyslové společnosti. Komunismus překonává tento odcizený mechanismus společenského pohybu a otevírá prostor pro novou úlohu lidského subjektu, pro podřízení sociálních procesů vskutku lidským účelům na zcela nové ekonomické základně, které bude dosaženo rozvíjením principiálně neomezených možností stupňování strojové velkovýroby. V Nástinu rozvijí Marx myšlenku o vědě jako bezprostřední výrobní síle. Člověkem řízený přírodní proces (automatizovaný) se stává průmyslovým, člověk přestává být bezprostřední pracovní silou, vystupuje jako činitel „řídící všechny přírodní síly“. Nový typ pracovního procesu i nová úloha člověka v něm směřují k zásadní změně charakteru práce — dávají jí bohatou náplň, oduševnělost, tvůrčí rysy. O ekonomii komunismu uvažoval Marx jako o „ekonomii času“: hlavním zdrojem bohatství přestane být přímé vynakládání lidské pracovní síly, ale stane se jím úspora pracovní doby, neboť měřítkem bohatství nebude pracovní doba, ale volný čas jako prostor pro všeobecný rozvoj člověka. Marxův projekt emancipace člověka zůstává „vnitřním kritériem“ komunismu, chápán ve své materiální i společenské determinovanosti jako otevřená a neukončená perspektiva rozvoje člověka, kladoucí stále nové požadavky na společenský progres, zdokonalování struktury i organizace budoucího komunismu.

Další vývoj marxistického pojetí komunismu se vyznačuje určitým přerušením kontinuity. Leninův přínos k jejímu rozpracování je významný (objevil a rozvinul v teorii Marxovy ideje o dvou fázích komunistické společnosti, blíže objasnil proces odumírání státu, charakterizoval společenskomorální rysy charakteru práce za komunismu, rehabilitoval i sám termín komunismus), ale týká se určitých okruhů otázek. Bylo to způsobeno jednak tím, že Marxovy klíčové práce o komunismu byly zpřístupněny až ve 30. letech, jednak charakterem doby a úkolů, které Lenin teoreticky řešil. Od poloviny 30. let s narůstáním projevů dogmatismu a kultu osobnosti dochází k vážné deformaci marxistické koncepce komunismu. Ve Stalinových pracích (včetně Ekonomických problémů z roku 1952) se setkáváme se zúženým pojetím, které kritérion materiálních předpokladů komunismu — byť s jistými výhradami — redukuje na zajištění hojnosti výrobků a tím vlastně ustupuje od Marxova náročného humanistického měřítka budoucích komunistických vztahů. Byl to důsledek zjevného rozporu mezi Marxovou koncepcí komunismu a praktickými politickými prostředky, ke kterým se stalinismus v té době uchyloval. Po XX. sjezdu KSSS dochází postupně k rekonstrukci autentického Marxova pojetí komunismu a jeho aplikaci při posuzování perspektiv současné společnosti. Hlavní směr těchto úvah je spojen s analýzou tendencí a důsledků vědeckotechnické revoluce. Pozitivní význam Programu KSSS (1961) jako oficiálního dokumentu lze spatřovat v orientaci na tyto trendy vývoje (formulované jako úkoly výstavby materiálně technické základny komunismu) a v akcentu humanistického poslání komunismu.

Dimenze budoucnosti v současném světě. Futurologie. Dimenze budoucnosti nabývá ve vyspělých zemích na významu. Roste okruh zemí, kde byly od počátku 60. let vypracovány různé varianty dlouhodobého výhledu (na 15—20 let, v některých směrech i na 30—40 let) — SSSR, Francie, USA, V. Británie aj. Přibývá předpovědí a odhadů, zejména k „magickému“ roku 2000. Hlavní okruhy otázek dlouhodobých prognóz představují: 1. směry rozvoje techniky a vědy a časové odhady vyřešení závažných vědeckých a technických úkolů; 2. energetická bilance a další trendy ekonomického vývoje; 3. tendence ve struktuře pracovních sil, zvl. odhady potřeb vysoce kvalifikovaných pracovníků; 4. trendy demografického vývoje; 5. výhledy vývoje školské a vzdělávací soustavy; 6. problémy životního, zejména hmotného prostředí (bytový problém, přestavba měst, dopravní síť, čistota ovzduší, rekreační oblasti aj.); 7. vývoj spotřeby a životní úrovně jednotlivých skupin, zkracování pracovní doby, změny ve způsobu života.

Rychle postupuje institucionalizace vědního oboru, který zkoumá věcné i metodologické problémy výzkumu budoucnosti — futurologie (méně častěji previzionistika). Vydělují se specialisté (za iniciátora vzniku této disciplíny je považován O. Fechtheim, jako další, ve světě známé, lze uvést B. de Jouvenela, R. Jungka, H. Kahna, A. C. Clarka, E. Jantsche aj.), vznikají speciální instituce (v USA Rand Corporation, Hudson Institute, ve Francii skupina Futuribles, v Rakousku Institut für Zukunftsfragen), konají se mezinárodní kongresy (Oslo 1967). Hodnota publikací, přístup i metody se přirozeně velice různí.

Koncepce vědeckotechnické revoluce, jak ji propracovává tým čs. vědců vedený R. Richtou, demonstruje přednosti i problémy marxistického přístupu k budoucnosti vyspělých zemí. Fenomén vědeckotechnické revoluce není zužován na pouhý technický převrat (jako v různých západních verzích „technologické“ či „kybernetické revoluce“), ale je chápán mnohostranně a jsou odkrývány jeho souvislosti s mnoha podstatnými sférami vývoje společnosti a života jednotlivce.

Vědeckotechnická revoluce ve svých dlouhodobějších tendencích revolucionizuje všechny složky výrobních sil a na úrovni komplexní automatizace směřuje ke kvalitativně novému charakteru pracovního procesu: technika úplně vyřazuje lidskou pracovní sílu z bezprostředního pracovního procesu, člověk vystupuje jako nositel rozhodující výrobní síly — vědy a její všestranné aplikace a tím jako tvůrce a dirigent celkové povahy pracovního procesu. Přes pesimistické prognózy (G. Friedmann a mnoho dalších) a složitost vývoje na nižších stupních technického vývoje rýsuje se masová přeměna lidské práce v prostředek seberealizace individua jako otevřená, i když dosažení tohoto převratu kladou odhady asi na konec století. Se zvětšováním váhy intenzivních faktorů růstu výroby vzrůstá závažnost kvalifikace, vzdělání a efektivnost investic do „lidského faktoru“ všeobecně. Vyspělé země stojí před požadavkem zajistit masové rozšíření středoškolského, rychlý růst vysokoškolského vzdělání, soustavně vyhledávat vědecké talenty. Další vývoj těchto tendencí staví požadavek zajistit všeobecný rozvoj člověka, celkovou kultivaci jeho sil v zájmu stupňování výrobního pokroku i celkového rozvoje společnosti. Stupňované působení intenzivních faktorů růstu výroby vede při značné expanzi jejího objemu k postupnému zužování sféry výroby. Dochází k celkovému zkracování pracovní doby a rozšiřování prostoru volného času. Klesá i podíl obyvatelstva činného v primární a sekundární sféře (zemědělství, průmysl) a roste naopak jeho podíl v terciární sféře („služby“). Při nestejnorodosti této sféry a tím různých perspektivách růstu jejích jednotlivých složek mají — spolu s vědou a výzkumem — nejtrvalejší vyhlídky růstu zvláště složky, které zajišťují z různých stránek rozvoj člověka (vzdělání, zdravotnictví, zábava, kultura, rekreace). Předpokládaná změna pracovní činnosti i materiálních a sociálních podmínek může vytvářet předpoklady a poskytovat příležitost, ale nedává žádné záruky seberealizace člověka. Rovněž otázky rozsahu, pozitivních i negativních důsledků těchto změn atd. jsou sice oprávněné, ale zatím předčasné.

Tendence ve vývoji životní úrovně širokých vrstev nejvyspělejších zemí naznačují celkový dlouhodobý trend saturace potřeb, který směřuje od uspokojení elementárních potřeb (výživa, odívání, bydlení) přes uspokojování náročnějších hmotných potřeb (masové užívání předmětů dlouhodobé spotřeby) k náročným a kulturním potřebám (vyšší zájmová činnost, vzdělání, kulturní potřeby, péče o fyzický rozvoj, cestování aj.). Od socialistických zemí, které se etapě masové spotřeby blíží, se očekává, že dokážou promyšleným systémem opatření vyvarovat se širšího rozšíření deformací, typických pro vyspělé kapitalistické země (vedle křiklavých sociálních rozdílů na obou koncích sociálního „žebříku“ jde zejména o samoúčelnou „spotřebu pro spotřebu“). Proto jako závažnější než donedávna hodně spekulativní úvahy o přechodu k rozdělování podle potřeb se ukazují požadavky propracovat reálné tendence působící na skladbu a saturaci potřeb, hledání nejvhodnějších způsobů uspokojení a zařazení do celkové struktury způsobu života, a to diferencovaně podle rozdílné životní úrovně a dalších podmínek jednotlivých skupin obyvatelstva (charakter práce, vzdělání, způsob bydlení, typ rodiny). Vědeckotechnická revoluce otevírá materiální možnosti k překročení dosavadní hranice vymezené koneckonců potřebami reprodukce lidské pracovní síly, k radikální změně celkové struktury lidského života. Předpokladem ovšem je postupné řešení a komplexní zvládnutí neobyčejně náročných problémů celkového životního prostředí lidí (pracovní prostředí, obytný prostor, sídliště a větší urbanistické celky, doprava a služby, přírodní prostředí (viz styl životní)).

První stupeň komunismu — socialismus. Je to nová společnost, kde se upevnilo společenské vlastnictví výrobních prostředků. Živelnost společenského vývoje ustupuje před plánovitou organizací výroby a sociálního života vůbec.

Tyto, jako i mnohé jiné, rysy socialismu charakterizují základ celé komunistické společenskoekonomické formace. „Protože společným vlastnictvím jsou výrobní prostředky, proto je i zde název ,komunismusʻ přípustný, nezapomeneme-li, že to není úplný komunismus“ (Lenin).

Ale zejména proto, že socialismus není úplný komunismus, že tato společnost vyšla z vnitra kapitalismu, tak má, podle Marxova obrazného vyjádření, ve všech vztazích — ekonomických, mravních, duševních — svá „mateřská znamení“ kapitalismu. Mateřská znamení minulosti, to jsou jak zbytky staré dělby práce, jež se projevují ve větších či menších rozdílech mezi pracujícími města a vesnice, duševní a fyzické práce, tak i zbytky sociální nerovnosti, především v materiálním zabezpečení lidí, v podmínkách jejich života a práce, i přežitky minulosti ve způsobu života, ve vědomí atd.

Jinak řečeno, socialismus, který je v základě úplně novou společností, ještě nepřekonává a nemůže najednou překonat všechny rysy zděděné po staré, třídní společnosti.

Hloubka sociální převýchovy není určována jen snahou rozloučit se s minulostí, ale závisí především na objektivních podmínkách, na tom, nakolik dozrála skutečnost určitých historických úkolů. Marx říkal, že právo nikdy nemůže být výše než ekonomický řád a jím podmíněný kulturní vývoj společnosti. Totéž lze říci o celém systému společenských vztahů. Socialismus mění vztahy mezi lidmi „jen podle stupně dosažené ekonomické přeměny“ (Lenin).

Socialismus, jako zvláštní stupeň vývoje společnosti, „přeskočit“ nelze. V. I. Lenin nejedenkrát podtrhoval, že od kapitalismu může společnost přejít bezprostředně jen k socialismu a komunismus musí vyrůst ze socialismu jako výsledek jeho vlastního vývoje. Nutnost socialismu jako zvláštní fáze vývoje je určena řadou příčin:

Za prvé tím, že jen na základě socialismu mohou výrobní síly dosáhnout takového vysokého stupně vývoje, který je nutný pro překonání zbytků staré dělby práce, formování nových, komunistických společenských vztahů a dosažení blahobytu spotřebních předmětů.

Za druhé, komunismus předpokládá tak hlubokou převýchovu společenských vztahů, která nemůže být uskutečněna najednou. Nestačí jen odstranit vykořisťování člověka člověkem, například proto, aby se odstranil rozdíl mezi městem a vesnicí, mezi lidmi duševně a fyzicky pracujícími. Takové rozdíly se překonávají jen na základě socialismu v procesu komunistické výstavby.

Za třetí, samotní lidé musí projít velkou školou života v podmínkách socialismu, aby se zbavili přežitků minulosti, přivykli dobrovolně pracovat pro společnost podle svých sil a schopností, naučili se samostatně řídit společenské záležitosti, dodržovali bez zvláštního donucovacího aparátu pravidla spolužití. Když Lenin srovnával socialistickou společnost s podnikem, kde je stanovena „tovární“ disciplína, podtrhoval, že taková disciplína není ani naším ideálem, ani naším konečným cílem, ale jen stupínkem, který je nutný pro radikální očištění společnosti od starých zvyků a pro další cestu vpřed.

K vyšší fázi komunismu není tak jiné cesty kromě socialismu. A jestliže v historickém vývoji byly příklady, kdy některé země procházely zkrácenou cestou vývoje a pomíjely určité třídní společenskoekonomické formace (například v současné epoše uskutečňovaly nebo uskutečňují přechod k socialismu bez kapitalistického vývoje), tak zkrácená cesta ke komunismu se může projevit jen v urychleném průběhu stadia socialismu, ale ne v tom, že bychom jej vůbec minuli. Historie nezná takové příklady, že by nějaká společenská formace se najednou objevila v plném rozvoji, aniž by prošla stadiem dozrávání.

Sociální struktura komunismu. Vymezení sociální struktury budoucího komunismu jako beztřídní je vymezení negativní. Nelze ovšem zjednodušování sociální diferenciace vyrovnáváním sociálních nerovností považovat za jediný směr vývoje, když paralelně budou probíhat neméně závažné procesy růstu složitosti sociální struktury (viz struktura sociální). Bude vzrůstat začleněnost jednotlivce za sítě společenských vztahů a vazeb a tedy i rozsah jeho sociálních rolí a funkcí v nich. Nutno očekávat růst pohyblivosti sociální struktury, podmíněný zrychlováním vědeckotechnického pokroku a tedy i větší frekvenci změn ve všech oblastech společenského i individuálního života (častější změny povolání, stálé doplňování vzdělání, přizpůsobování se změnám prostředí, způsobu života). Bude velmi obtížným úkolem společenského řízení i individuálního úsilí slaďovat tuto dynamiku sociální struktury s předpoklady pro harmonický vývoj člověka (problém vyváženosti sociálních rolí, aktivity a pasivity, zprostředkovaného a bezprostředního, racionálního a emocionálního aj.).

Projekt člověka budoucnosti. Marxův projekt všestranného rozvoje člověka chápeme ne ve smyslu encyklopedické univerzality (každý bude dělat a znát všechno), ale jako přiměřené uplatnění jednotlivce v základních oblastech společenské činnosti a individuálního života, jako vyvarování se jednostrannostem deformujícím osobnost; taková všestrannost není v rozporu s intenzívním, tvůrčím, společensky významným uplatněním v určité oblasti (či oblastech), pro které má zvláštní předpoklady a talent, a tedy ani s přiměřenou a nezbytnou specializací; zahrnuje v sobě samozřejmě rozvoj jednotlivce jako neopakovatelné individuality, jejíž pozornost se bude stále více asi soustřeďovat na celkovou vyváženost jeho osobnostního vývoje. Pro takový rozvoj lidí se v dlouhodobější perspektivě otevírají nadějné možnosti (nejen materiální, ale i sociální, mezi něž nutno zahrnout i všestranné působení vědy nejen při ovlivňování sociálního rámce, ale i při řešení důležitých problémů osobního osudu jednotlivce). Ovšem, proces sebevýchovy, seberealizace zůstane — pravděpodobně v daleko větší míře než nyní — v rukách každého jednotlivce samého. Na něm samém bude záležet výsledek úsilí o plnost života, dosahování stále nových cílů, překonání mocných konzervativních sil v člověku (síla zvyku, stereotypu, lhostejnosti, pohodlnosti), jejichž působení v příznivých podmínkách pravděpodobně spíše zesílí. Projekt člověka zůstává tedy v Marxově duchu smyslem, „samoúčelem“, v žádném případě automatickým důsledkem či předem danou fatální zákonitostí.

Literatura: Lenin V. I., Stát a revoluce, Spisy 25, Praha 1956; Marx K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, Praha, 1961; Marx K., Engels B., Německá ideologie, Spisy 3, Praha, 1958; Marx K., Poznámky na okraj programu německé dělnické strany, Vybrané spisy II, Praha, 1950; Richta R. a kol., Civilizace na rozcestí, Praha, 1966, doplněné vydání Praha, 1969.

Karel Holý


Viz též heslo komunismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)