Komunita umělecká
komunita umělecká – v nejširším smyslu více nebo méně organizované seskupení umělců na základě společných zájmů. K.u. je specif. komunitou, která většinou plní 2 zákl. funkce: posílení výlučné spol. identity, příp. spol. statusu jednotlivých umělců (v rámci stávající soc. struktury nebo pokusem o její změnu), a vytváření spec. soc. atmosféry vhodné pro realizaci specif. činnosti a potřeb umělců. K.u. lze charakterizovat jako zájmovou komunitu, nabývající někdy rysy komunity profesní. K.u. je chápána jako přirozená skupina, i když větší seskupení mohou vznikat na generační nebo profesní bázi s minimem osobních kontaktů (např. různé mezinár. uměl. asociace). Vnitřní struktura rolí, funkcí a aktivit k.u. je velmi variabilní, stejně jako míra rigidity pravidel skup. života, podíl prvků institucionalizace a organizace, jakož i konkretní způsoby získávání spol. pozice, reprezentace navenek apod. Hist. je vznik k.u. vázán na emancipaci umění od jiných činností a na soc. proces individualizace umělců, ztráty jejich přirozené zakotvenosti v soc. struktuře společnosti, která v nich vyvolala potřebu vzájemné podpory, sdružování. V evrop. kult. prostředí jsou začátky tohoto procesu nalézány v renesanci, ale určité rysy k.u. najdeme i ve středověké a antické společnosti.
Nejstarším typem k.u. jsou pracovní uměl. kolektivity založené na společném vlastnictví nebo používání nástrojů a surovin a (nebo) na dělbě práce. Takový charakter měly odedávna sochařské a malířské dílny, skupiny potulných herců i skupiny hudebníků. Struktura a fungování těchto skupin byly v podstatě stejné jako jiných prac. skupin (s příslušnými hist. peripetiemi). Již z antiky jsou známa také volná profesní sdružení zprostředkující angažmá hercům, zajištující odbyt uměl. výrobků a soc. ochranu, příp. určitá privilegia tvůrcům, interpretům a řemeslníkům (ve kterých my dnes vidíme umělce), jejichž soc. pozice bývala většinou labilní. Typickými organizacemi tohoto typu jsou středověké cechy uměl. řemesel, resp. různá cechovní bratrstva; později tuto roli převzaly částečně akademie, velcí mecenáši (shromažďující pod svou patronací skupiny umělců), v novější době různé federace, syndikáty, svazy. Hist. vývoj tohoto typu k.u. vede ke zvyšování počtu členů a důrazu na institucionální, organizační a komerční stránku; vydělují se byrokratické a manažerské funkce, slábnou osobní vazby i společná tvůrčí atmosféra. Zprostředkování a propagace odbytu uměl. produkce je dnes složitým spec. systémem, v němž funguje řada ekon. a org. mechanismů a participuje v něm řada profesí.
Velkou hist. roli sehrály také umělecké školy, většinou postavené na výrazné uměl. osobnosti, která kolem sebe soustředila větší nebo menší počet „žáků“ a určovala uměl. zaměření (témata, styl, techniku). Původně šlo o skutečné školy, často propojené s dílnou a se zmíněnými patronátními funkcemi. Známé jsou renesanční akademie, soustředěné kolem velkých uměl. osobností a velkých mecenášů, které prováděly výuku, zajišťovaly své členy existenčně a měly poměrně vysoký soc. status jako uměl. a myšlenková centra společnosti. Od 17. st. se začaly oficiální, společností uznávané a podporované vzdělávací funkce oddělovat jak od výkonu profese, tak od rolí neformálních uměl. autorit. Akademie ztrácely charakter přirozených komunit s tím, jak rostl jejich spol. vliv, poskytovaly však větší existenční záruky. Paralelně však vznikaly neformální uměl. školy, nazývané (často až dodatečně historiky umění) podle uměl. směru nebo jeho zakladatele, vůdčí osobnosti. Původní vztah „učitel (mistr) – žák“ z nich však prakticky mizí, i když zachovávají určité rysy patriarchální struktury. V tzv. generačních školách, které tvoří vrstevníci, se nezřídka vyskytují soupeřící autoritativní osobnosti. U těchto neformálních k.u. je termín škola spíš významovým synonymem směru, skupiny (platí to i o tzv. národních uměl. školách).
Význ. hist. přelom ve vytváření k.u. nastal v období romantismu, kdy začaly v hojné míře vznikat neformální uměl. kroužky, skupiny, spolky a stále ještě i školy, označované často jen podle místa schůzek, územní lokality, uměl. žánru, vzoru apod. (např. jezerní básníci, Mnichovský básnický kroužek, prerafaelisté, Heidelberská škola, Velký kroužek V. Huga apod.) Specifickou k.u. této doby byla pařížská bohéma, která postupně zahrnula několik kroužků, scházejících se v určitých bytech, ateliérech, kabaretech, kavárnách (první, tzv. malý kroužek patřil k ateliéru J. Seigneura, druhý měl centrum v bytě G. Nervala v ulici Du Doyenné, podle níž bývá nazýván, atd.). V jistém smyslu vytvářela bohéma i místní komunity, protože obývala a navštěvovala jen určité čtvrti. Takové k.u. v užším slova smyslu, které se vyskytují od začátku 19. st. dodnes, vznikají „na okraji společnosti“, od které se demonstrativně distancují, se kterou svými vlastními prostředky bojují a po jejímž uznání zároveň touží. Většinou záměrně vytvářejí určité soc. napětí v dané společnosti, a to v rovinách morálních a často i soc.polit., resp. ideologických. V těchto rovinách se také vytvářejí silné soc. stmelující motivace, které mají často větší váhu než estetický program, i když se obě polohy prolínají. Členy těchto skupin nebyli a nebývají pouze tvůrčí osobnosti, i když silný zájem o umění, silné ocenění tvůrčího sebevyjádření a potřeba zaujetí postoje ke společnosti prostřednictvím umění jsou typické pro všechny členy těchto komunit. Mají běžné rysy tzv. Aktivita těchto skupin se orientuje zejm. na diskuse, ale i na společnou práci, společné publikační akce a většinou na velmi živý spol. život s rysy hédonismu, s výraznými citovými momenty a vědomým epateismem. Skupiny často vytvářejí zasvěcené a kritické vnitřní auditorium, důležité zejm. pro začínající umělce. Tzv. moderní umění se vyvíjelo převážně na bázi těchto komunit, jejichž atmosférou, byť třeba krátce, prošla většina známých uměl. osobností. Své skupiny (většinou ne příliš dlouhého trvání) měly skoro všechny -ismy (realismus, impresionismus, symbolismus, expresionismus atd.).
Velký důraz na kolekt. aktivitu posledního zmíněného typu kladla umělecká avantgarda 20. st. Na bázi futurismu, dadaismu, surrealismu, v Čechách poetismu a soc. a proletářského umění (viz Devětsil) se konstituovaly skupiny s poměrně rigidními pravidly skup. života, se silnou mírou vnitřní soc. kontroly, rozvinutým systémem sankcí (včetně ostrakismu), s rysy sekty. Tyto avantgardní k.u. si vytvářely vlastní programy propojující komponenty ideol. a estetické, které prezentovaly zejm. formou skup. manifestů. Dědictví avantgardních k.u. v mnohém převzaly současné protestní skupiny mládeže (beatnici, hippies, punk), které ale nejsou čistými k.u., protože u nich je důraz na uměl. projev a program silně zatlačen do pozadí důrazem na ideologii životního stylu. Existují ale i čistě uměl. kolektivity, o nichž se dnes hovoří v souvislosti s paralelním či alternativním uměním. Malé neformální k.u. výjímečně přerůstají v uměl. komuny (případ některých mystizujících skupin, symbolistů, skupin hippies).
Vedle všech těchto malých přirozených k.u. se vyvinuly zhruba ve stejné době volnější a formálnější k.u., začleněné do stávajících soc. struktur: různé uměl. spolky, sdružení, koncentrované kolem časopisů, výstavních síní apod. (v Čechách např. lumírovci, májovci, Umělecká beseda, spolek Mánes, Sdružení moravských spisovatelů, Družina literární a umělecká, Blok, Květen apod.). Tyto skupiny či organizace mívají většinou určitou širší jednotící ideu (např. podporu modernímu umění), praktický program zajišťování publikačních možností pro své členy a často i možností osvětově-zábavních, relaxačních (přednášky, besedy, zájezdy, večírky apod.). Jejich členy jsou aktivní umělci i příznivci umění, takže tyto volné komunity zároveň zprostředkovávají kontakt mezi umělcem a publikem. Jsou to k.u. na rozhraní profesních, patronátních a neformálních přátelských seskupení.
artists' (artistic) community communauté artistique Künstlergemeinschaft comunità artistica
Literatura: viz sociologie umění, romantismus, avantgarda umělecká.