Kriminologie

Verze z 1. 2. 2018, 17:25, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

kriminologie – (z lat. criminalis = zločinný; řec. logos = nauka, slovo) – vědní obor zabývající se kriminalitou, a to zejm. jejím stavem a vývojem ve společnosti, příčinami a podmínkami jejího výskytu, osobností pachatelů a opatřeními a prostředky k jejímu omezování. K. zkoumá zločinnost jako hromadný soc. jev i jako konkrétní jednání určité osoby nebo skupiny, např. pouliční, soc., profesní. Věnuje pozornost též souvislostem mezi zločinností a jinými soc. nežádoucími jevy, které mohou ve zločinnost přerůstat nebo jsou s ní jinak spojeny, jako je např. alkoholismus, požívání drog, prostituce, rozvodovost, sociální parazitismus, nedostatky ve spol. a individ. morálce, nízká úroveň právního vědomí (viz deviace sociální, patologie sociální). K. úzce navazuje na jiné vědní obory a syntetizuje jejich poznatky ve vztahu ke zločinnosti. Zejm. jde o s-gické disciplíny, psychologii, pedagogiku, statistiku, kriminalistiku a vědu o trestním právu. Těsná souvislost je též s trestní politikou, tj. volbou opatření a prostředků proti zločinnosti ve společnosti. K. poskytuje poznatky a doporučení k provádění trestní politiky a zkoumá její účinnost a důsledky. Počátky k. lze spatřovat v nových myšlenkových proudech 2. poloviny 18. st. v oblasti trestního práva (zejm. pokud jde o smysl a účel trestu), vyjádřených v díle C. B. Beccarii a J. Benthama. V souvislosti s rozvojem dalších vědních disciplín v 19. st. se prohlubuje poznání etiologie kriminálního chování a osoby pachatele, je kladen důraz na faktory antropol., biol. a později i soc., determinující jednání pachatele. Např. C. Lombroso rozvíjí teorii rozeného zločince, jeho následovníci E. Ferri, R. Garofalo a další v rámci klinického studia osobnosti pachatele sledují i exogenní vlivy, A. Quételet provádí studie zločinnosti na základě soc. statistik, F. von Liszt zkoumá vliv demogr., soc. a kult. poměrů, W. A. Bonger sleduje působení ekon. a spol. podmínek na zločinnost.

Ve vývoji k. lze rozlišit 2 hlavní směry: první zdůrazňuje význam biol. faktorů zločinnosti, zejm. dědičnosti, tělesné konstituce a psych. struktury osobnosti; druhý význam faktorů soc. povahy, prostředí, hosp., soc. a kult. podmínek. V evrop. zemích tradičně převažovala tzv. klinická kriminologie, zaměřená na zkoumání osobnosti pachatele. S-gicky orientované empir. výzkumy zločinnosti se v období mezi 1. a 2. svět. válkou široce rozvíjely zejm. v USA. Z empir. poznatků vycházela např. teorie diferenciální asociace E. H. Sutherlanda předpokládající, že člověk se učí kriminálnímu chování tím, že utváří nebo přejímá své postoje podle chování ostatních lidí. Chicagské ekologické teorie zločinnosti čerpaly ze studia územního rozložení kriminality (viz škola chicagská). V posledních letech se uplatňují zejm. koncepce interakcionismu, vycházející z předpokladu, že kriminální chování není deviantní samo o sobě, ale pouze ve vztahu ke společnosti, která definuje, co za zločinnost považuje. Rozvoj k. vedl ve většině zemí ke vzniku různých institucí zaměřených na kriminologické výzkumy a výuku a k ustavení mezinár. organizací (sdružujících kriminologicky orientované pracovníky teorie i praxe a kriminologické instituce). Mezi nejvýzn. patří Société Internationale de Criminologie se sídlem v Paříži, Association Internationale de Droit Pénal, Société Internationale de Défence Sociale, International Penal and Penitentiary Foundation. V rámci OSN působí při Hospodářské a sociální radě Poradní výbor expertů pro prevenci zločinnosti a zacházení s pachateli a regionální ústavy OSN pro Evropu a Asii pro zkoumání zločinnosti. Jednou za 5 let pořádá OSN kongresy zabývající se těmito problémy.

criminology criminologie Kriminologie criminale, criminologia

Literatura: Adler, F. - Muller, G. O. Laufer, W. S.: Kriminology. New York 1991; Farrington, D.Ohlin, L. E.Wilson, J. Q.: Understanding and Controlling Crime: Toward a New Strategy. New York 1986; Johnson, E.: International Handbook of Contemporary Developments in Criminology. London 1983; Kaiser, G.: Kriminologie. Úvod do základu. Praha 1994; Vold, G.Bernard, T.: Theoretical Criminology. Oxford 1981.

Časopisy: Abstracts on Criminology and Penology, 1969; The Journal of Criminal Law and Criminology, 1910.

Zdeněk Karabec