Kritika pramenů
kritika pramenů – souhrn postupů umožňujících ověřit původnost, pravost a informační spolehlivost historického pramene resp. historického dokumentu. Tradičně se dělí na kritiku vnější a vnitřní, hranice mezi těmito druhy k.p. však nejsou příkře odděleny a některé problémy (např. ověření autorství původce hist. pramene) lze řešit pouze kombinací vnitřní a vnější k.p. Vnější k.p. se vztahuje ke zkoumání fyzického stavu pramene, ověřuje (např. fyzikálně, chemickými postupy), zda materiál, z něhož je vyroben určitý pramen (např. listina), pochází skutečně z té doby, z níž údajně pochází, a zda byl v té době užíván, zda splňuje různé formální náležitosti typické pro listiny té doby, zda písmo, styl vyjadřování, pravopis i mluvnická stavba odpovídají době, autorovi apod. K význ. metodám vnější k.p. patří i rozbor ikonického materiálu (viz též ikonologie), zejm. zobrazení oděvů, heraldických objektů (viz heraldika), staveb a různých předmětů, zkoumání pečetí aj. Vnitřní k.p. se opírá o rozbor vlastního sdělení. Zjišťuje se, zda původce o věci mluví z vlastní zkušenosti či na základě informací „z druhé ruky“, jeho hodnověrnost, sklon k falzifikacím, zapomětlivost a kompetentnost, stranictví, zdroje zkreslení vyplývající z jeho soc. pozice či specif. zájmů na vylíčení nějaké události, opomenutí některých detailů apod. Pramen není posuzován izolovaně, ale v kontextu dalších pramenů pocházejících z téže doby, od téhož původce, určitého okruhu osob. Značný význam má určení a zjištění předloh pramene, jeho původního znění, časových vrstev, v nichž pramen vznikal, apod. Cílem vnější i vnitřní k.p. není pramen zavrhnout nebo naopak přijmout, ale určit jeho výpovědní hodnotu a typ problémů, který může napomoci řešit. Konstatování nepravosti tzv. Rukopisu královédvorského či Rukopisu zelenohorského je sice diskvalifikuje jako pramen poznání nejstarších čes. dějin, oba rukopisy však zůstávají cenným podkladem pro studium dějin národního obrození, čes. romantismu, pro poznání představ o nár. povaze, nár. dějinách apod. Podobně zjištění, že Kosmova kronika obsahuje řadu pasáží zpracovaných na základě antických vzorů a rozvíjených nezávisle na dobové skutečnosti, nesnižuje hodnotu pramene jako celku. Kronika zůstává min. zdrojem určitých toponomastických názvů (viz onomastika), znalostí o konkretních soc. a etnických skupinách v teritoriu, dokladem používání určitého nářadí, určitých právních pojmů apod.
K.p. zabraňuje mechanickému přebírání údajů z dobových dokumentů. Je třeba ji pokládat za komplexní proceduru validizace, která má své místo nejenom v historiografii a nejenom v oblasti medievalistiky. Objektivně, optikou vnější i vnitřní k.p., je třeba analyzovat i díla s-gické provenience (s-gické monografie, závěrečné zprávy, datové zdroje, různé manuály a sdělení, veškerou produkci s-gických institucí, časopisů i jednotlivých sociologů). K.p. je samozřejmým předpokladem sekundární analýzy. I zde, zejm. v obdobích pohnutých, může dojít k různým podvrhům, nepřesnostem vyplývajícím ze ztráty některých materiálů (např. původních a dodatečně rekonstruovaných klíčů pro třídění), k nejasnostem v určení autorství, doby vzniku, účelu materiálu. I v s-gii působí síla vzorů, nahrazující vlastní bádání, i mimognoseologické motivy, vedoucí ke zkreslení dat a jejich interpretace. V řadě děl může odhalit k.p. řadu časových horizontů vzniku díla, měnících dosavadní představy o jeho struktuře a soc. podmíněnosti. Tak jako v historiografii, i zde je třeba rozlišovat mezi tím, co pramen (např. závěrečná zpráva) vypovídá o předmětu bádání, osobnosti sociologa či vlastnostech celého výzk. týmu, o době, v níž práce vznikla, o paradigmatu vědy v té době obvyklém. Metody k.p. nejsou dosud příliš rozpracovány pro prameny doby nejnovější a zejm. odhalení možných zásahů do počítačových databází, popř. simulace celých datových souborů nejrůznějšího druhu a původu, může v budoucnu k.p. velmi ztěžovat.
criticism of sources critique des sources Quellenkritik critica delle fonti
Literatura: Hroch, M. a kol.: Úvod do studia dějepisu. Praha 1985.