Lámaismus
lámaismus – ne zcela přesný výraz používaný v Evropě pro specif. formu tibetského buddhismu, odvozený od termínu láma, což je oslovení mnicha (láma je doslova „ten, kdo je nejvyšší“, „převtělenec“); Tibeťané sami používají název Sangjäkji-čhö (Buddhovo náboženství). Je to široce rozvětvený náb. systém, často vzrušující svou tajemností. Vedle Tibetu je rozšířen v různých odnožích a sektách i mezi Mongoly, Burjaty, Kalmyky, má své vyznavače i v Nepálu, Bhútánu aj. L. je v podstatě svéráznou transformací pozdního mahájánského (sev.) buddhismu se složkami mystiky a domorodé víry zvané „bön“ (bönismus byl již od předhist. dob vyznáním většiny obyv. Tibetu a byl podobně jako jiné přír. kulty směsí šamanismu a kouzelnictví). Za vlastního zakladatele l. je pokládán kněz-jógin Padma Sambhava, který byl do Tibetu povolán z Indie a jehož úkolem mělo být zažehnání zlých démonů. Úspěch tohoto legendárního věrozvěsta byl (kromě polit. podpory tibetského krále) podmíněn tím, že dovedl přizpůsobit buddhistické učení domácím tradicím, začlenit do něho i místní božstva, bönistickou démonologii, také ovšem tantrismus s jeho návody k dosahování spásy tzv. rychlou (nebo širokou) cestou, tj. prostřednictvím obřadních rituálů, magických zaklínacích formulí apod. Tantrismus (odvozený od slova tantra, což je rozmnožování) je původně tajné učení o mystickém splynutí s božstvem a s magickými rituály týkajícími se plodnosti. Poměrně rychlému rozšíření takto modifikovaného buddhismu v Tibetu nezabránilo ani pozdější pronásledování jeho stoupenců (v 9. st.) panovníky pokoušejícími se o obnovu čistého bönismu. Od 11. st. se už reformovaná podoba buddhismu šířila po celé zemi bez větších překážek, stabilizovala se výstavbou klášterů a systemizovala se ve specif. věroučný a kultický útvar, známý dnes pod názvem l. Reformy l. v dalších st. se týkaly zejm. řeholního života v klášterech. Postupem doby se l. rozrůznil na řadu sekt a podsekt. Význ. reformátor Congkhapa založil v 15. st. sektu „správné řehole“ Gelugpa. Brojil proti náb. úpadku a světské moci mnichů, jejich uvolněné kázni apod., upevnil organizaci, zpřísnil řeholní zákony a usiloval o dodržování původního učení (to i časovou shodou v mnohém připomíná evrop. reformaci). Vnějším znakem řeholníků se stala žlutá barva jako symbol chudoby (odtud název sekty, který v překladu zní „žluté čepice“). Tato sekta je dodnes nejrozšířenější a od 17. st. de facto vládne v duchovním i světském smyslu v Tibetu; její učení vyznává většina lámaistů i mimo Tibet. Z jejích řad vycházejí dalajlámové a pančenlámové, jejím střediskem je známý klášter Pótala ve Lhase.
Tradice dalajlámovské posloupnosti byla založena na přizpůsobeném a institucionalizovaném buddhistickém učení o převtělování podle zákona karmy. Titulem dalajláma byl poprvé označen Sönam Gjamccho v 16. st. jako duchovní vůdce, jehož ctnost a učenost jsou bezbřehé jako oceán (výraz je z mongol. slova pro oceán, nedozírné moře). Současný (v pořadí 14.) dalajláma Tändzin Gjamccho je nositelem Nobelovy ceny za mír z r. 1989. Je duchovním i polit. vůdcem Tibetu. K vrcholkům lámaistické hierarchie patří i pančenláma (pan = zkratka sanskrtského pamdita, což znamená původně učenec). Reformátoři, zakladatelé a významní představení klášterů se údajně většinou nacházejí v lámaistickém panteonu. Je to poměrně složité společenství s množstvím božstev, bódhisattvů, světců, které je obrazem postupné revize buddhismu a jeho přizpůsobování „slabému člověku“. Bódhisattvové jsou kanonizovaní světci (arhati), kteří dosáhli osvícení, zřekli se ale vstoupit do nirvány (stát se buddhou) a věnovali se pomoci lidem ke spáse. Idea těchto spasitelů-bódhisattvů je pro l. typická, povyšuje lámaistickou víru i mravnost na nezištnou pomoc lidem, lásku k bližnímu, soucit apod. K nejuctívanějším bódhisattvům patří legendární Avaló kitešvara (jinak nazývaný Čänräzig, zobrazovaný s množstvím paží a 11 tvářemi), symbolizující právě tyto vlastnosti. L. uznává božstva nižšího řádu, tzv. ochranná (jídam), ochránce Buddhovy nauky (dokšité), ochránce dharmy (dharmapálové), patrony (gönpy), nebeské víly (dákiní), pozemské ztělesnění božstev (tulku), divotvorce, dobré a zlé patrony, místní, rodinné a osobní bůžky, božské pomocníky (lókapály), démonické bytosti různého druhu a funkcí (démoni půdy, vyvolávající nemoci, ochránci krajiny) atd. V l. neexistuje závazný systém a doktrinální klasifikace božstev. Velký význam se přičítá různým amuletům a relikviářům, jako meditační prostředek se používá mandala, což je vlastně názorné psychodrama, provádějí se magické invokace (manter), uctívají se ostatky svatých (suburgamy). I mimo Tibet vzbuzuje zájem Tibetská kniha mrtvých, která vychází z tantristické tradice. Její skutečný název je Vysvobození v bardu skrze naslouchání. Původně šlo o návody k meditaci pro umírajícího, z nichž se stal posvátný rituál. V knize je popsán proces umírání a pobyt duše v „bardní“, tj. přechodné říši, v mezistavu (bardo = mezi). Představa o bardo v podstatě vychází z nauky o reinkarnaci: mezi smrtí a převtělením bytosti je duše schopná zakoušet prapodstatu všeho dění; úkol lámy, který šeptá text knihy mrtvému do ucha, tkví v tom, že mu pomáhá najít cestu k novému životu. K představám o tajuplné lámaistické nauce snad nejvíce přispívá používání magických formulí a zaříkávadel (známé „Òm, mani padme, húm!“ je projevem magické hrozby, zaříkávání zlých démonů).
Lamaism lamaïsme Lamaismus lamaismo