Lid (MSgS)

Verze z 3. 11. 2018, 02:32, kterou vytvořil JD (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

lid (MSgS). Pojem lidu má své dlouhé dějiny jak ve vývoji historických věd, tak v politických ideologiích, sociálních teoriích, ve filosofii a dalších společenských vědách. V různých oborech, v různých směrech a školách a na různých stupních sociálního a myšlenkového vývoje nabýval pojem lidu velmi různého obsahu, přičemž i sám význam tohoto pojmu nebo této kategorie se zvyšoval nebo klesal v přímé závislosti na společenskopolitickém a světonázorovém zaměření škol, systémů i jednotlivých autorů.

V základě můžeme rozeznávat trojí přístup k problému lidu:

  1. V deskriptivním a neutrálním smyslu znamená lid nejprve totéž co masa obyvatelstva, velký počet lidí, lidské osídlení určitého území nebo souhrn lidí vzhledem k určité epoše nebo dějinné události. Tak antropologie, demografie a populacionistika hovoří často o lidu v tomto deskriptivním smyslu („lid popelnicových polí“, „sčítání lidu“ atp.).
  2. Lidem se rozumí určitá, více nebo méně přesně vymezená část společnosti. Zpravidla lid znamená tzv. nižší třídy obyvatelstva, vrstvy osob „sociálně slabších“, odkázaných na vlastní, zpravidla manuální práci, s relativně nižším stupněm vzdělání a kvalifikace, majetku a důchodu, tedy „lid“ chudý, nemajetný, obecný atp. V tomto pojetí vystupuje lid jako sociálně, politicky a kulturně méně vyvinutá část společnosti v podřízeném postavení, která je zpravidla ve větší nebo menší míře objektem jednání, řízení a vládnutí ze strany vrstev a tříd majetkově, politickoprávně a kulturně výše postavených a privilegovaných. Problém lidu v tomto smyslu do značné míry splývá s tzv. sociální otázkou každé epochy, tj. s problémem tříd otroků, nevolníků, proletariátu a lumpenproletariátu, městské a venkovské chudiny, drobných řemeslníků a živnostníků, nemajetné a podřízené inteligence atp. (viz třídy a třídní boj). Některé antropologické a rasové teorie spojují toto chápání lidu s určitými biologicko-psychologickými defekty, jako je nižší inteligence, větší primitivita a pudovost, větší sugestibilita, vyšší nemocnost, méně kvalitní nebo někdy vysloveně méněcenná biologická základna těchto tzv. nižších vrstev. Bez výslovného hodnotícího stanoviska je u některých představitelů v empirické sociologii chápán lid ve smyslu stratifikační teorie vrstev jako souhrn osob s nižším sociálním statusem, vynikající zejména svou početností na rozdíl od „elit“, jež tvoří vrchol sociální pyramidy. Příslušnost k těmto nižším vrstvám nemusí být vždy vysvětlována biologicky nebo psychologicky, ale často poukazuje na stav sociální struktury, na omezenou míru mobility v jejím rámci.
  3. V marxistickém myšlení je lid chápán jako určitá historicko-filosofická, případně filosoficko-sociologická kategorie, vyjadřující v každé epoše charakteristické seskupení tříd a vrstev, jež tvoří v sociální struktuře sociální protipól tříd vládnoucích a díky svému objektivnímu postavení jsou zainteresovány na progresivním přetváření dané společnosti.

Ve vývoji marxistického myšlení se hovoří v první fázi, zejména u Marxe, o lidu v pozitivním smyslu jen zřídkakdy; zpravidla jde o kritiku různých demokratických ideologií, které bez dostatečného zřetele k protikladům v sociální a třídní struktuře zakrývají reálné rozpory a hybné síly moderní společnosti všeobecným dovoláváním se „lidu“.

Marxismus navazuje na problematiku lidu a lidovosti, jak ji vytvořila zejména epocha velkých buržoazních revolucí, lidových a plebejských hnutí za rozkladu feudálního zřízení a boj neprivilegovaných vrstev proti feudálním stavům a aristokracii. Zároveň s tím se proplétal i jiný myšlenkový proud, reagující na stíny průmyslové revoluce a rozvíjejících se kapitalistických vztahů kritikou této moderní společnosti z hlediska oslavy předkapitalistických, hlavně vesnických patriarchálních forem života, jejichž nositelem byl lid, glorifikovaný jako zdroj neomezené tvořivosti, samorostlosti, originality, prostoty, tělesného a duševního zdraví a hlubokých, tradicí posvěcených citů a zvyků. Oba proudy se v některých osobách stýkaly; tak např. ve Francii historik Velké francouzské revoluce Michelet spojuje demokratismus s romantickým kultem lidu podobně jako u nás někteří radikální demokraté, B. Němcová aj.

Kritický vztah marxismu k těmto směrům nevylučoval pozitivní navazování na demokratické — a v jistém smyslu — i romantické tradice. Pojetí lidu se v materialistické koncepci dějin včleňuje do celkové teorie dějinného vývoje, v němž práce spolu s jinými faktory, tj. především aktivita vůči přírodě, tvoří základ celé lidské evoluce, a proto i pracující třídy bezprostředně spojené s rostoucími výrobními silami, přetvářejíce především hmotnou základnu každé společnosti, se dostávají do konfliktu se sociálními reprezentanty výrobně vlastnických poměrů, přičemž řešením tohoto konfliktu jsou vytvářeny progresivnější sociálně ekonomické formace. Lid je tak chápán jak v objektivitě a pasivitě vůči třídám vládnoucím jako objekt jejich manipulace a exploatace, tak ve své subjektivitě jako nositel sociálního pokroku.

Je pochopitelné, že empiricky a pozitivisticky orientovaná sociologie neprojevovala vůči této spíše filosoficky dějinné koncepci lidu a lidovosti větší pochopení. V tzv. spekulativních sociologických systémech, jako jsou systémy Comtův, Spencerův, Wardův nebo později obecná sociologie Pareta nebo M. Webera, zahrnuje problematiku lidu v termínech a koncepcích daných specifičnostmi těchto soustav. Tak Pareto svou teorií neodvratného pádu každé elity musí nutně respektovat sociálního partnera této elity a chápat společenské dění v podstatě dichotomicky jako boj dvou velkých táborů uvnitř téže společnosti o politickou moc, ekonomické bohatství, právní výsady i vyšší kulturu.

Současná empirická sociologie se kategorii lidu spíše vyhýbá podobně, jako se současná nemarxistická ontologie a přírodní filosofie vyhýbá kategorii hmoty. Problematika lidu se pak transformuje v problémy velkých a malých skupin, sociální makro- struktury a mikrostruktury, v problémy davu, mas a masovosti, v problematiku veřejného mínění, masových komunikačních prostředků, masové kultury, v problémy vztahu nadřazených a podřazených, masy a elity, masy a vůdce. Empirická sociologie — pokud se zabývá mikroproblémy — kategorie toho typu, jako je lid, nepotřebuje. Jakmile však v soudobé sociologii se dostává do popředí problematika makrostruktury, sociálních rozdílů a sociální stratifikace, sociálního systému, otevřené a uzavřené společnosti, typu kultury, masových ideologií a zejména problematika politické sociologie (demokratismus, „totalitarismus“, „elitismus“ atp.), proniká do těchto studií, úvah a spekulací i problematika lidu v onom širokém smyslu, jak je tradičně součástí marxismu-leninismu.

Předpokladem koncepce lidu je určitý názor na to, oč vlastně v dosavadních dějinách lidské společnosti při vytváření sociálních struktur, sociálních systémů a sociálních konfliktů v podstatě šlo. Vyjdeme-li ze spiritualistického hlediska, podle něhož osou celých dosavadních dějin je duchovní vývoj, realizace určitého principu, mravní problematika nebo seberealizace osobnosti, pak rozpory sociálních tříd a konečně také rozpory mezi lidovými masami a vládnoucími třídami se budou jevit toliko jako sekundární výraz onoho substancionálního vývoje, popřípadě budou hodnoceny jako odklon od spirituálních hodnot, jako výsledek působení negativních sil, nevědomosti a sobectví, který jen zakrývá pravou podstatu života člověka a dějinného vývoje. Jestliže vyjdeme z hlediska materialistického, podle něhož výroba a uspokojování rozmanitých elementárních a později stále složitějších potřeb podmiňuje i ostatní společenský a duchovní vývoj, jestliže tedy osou dosavadních dějin je zápas různých skupin, tříd a jednotlivců především o materiální podmínky společenského a duchovního vývoje, pak opět vztahy tříd, poměr bezprostředních výrobců k vlastníkům výrobních prostředků se bude jevit jako základní skutečnost dosavadních psaných dějin a vztah lidových mas a vládnoucích tříd bude tento zápas vyjadřovat v nejobecnějších sociálních dimenzích.

Podle materialistického pojetí se každá třídní formace vyznačuje základní antitezí v sociální struktuře, která koneckonců žene společenský vývoj kupředu a projevuje se jak ve změnách výrobních nástrojů a technik, v růstu výrobnosti práce a zvětšování společenského bohatství, tak v politickém rozčlenění a konfliktech mezi státy a stranami, tak nakonec i v duchovních útvarech náboženství, filosofie, morálky atp. Právě proto, že subjekty dějin jsou lidé jako předmětné bytosti, probíhá jejich život bezprostředně nikoli jako zápas o spirituální statky, nýbrž jako boj o osvojování stále lepších existenčních podmínek pro vlastní život a vývoj.

Tato zákonitost, jež antropologicky podmiňuje třídní rozdělení společnosti a konflikty různých sociálních nositelů, se však v klasickém marxismu jeví jako historicky podmíněná. Dějiny třídní společnosti nejsou jen dějinami sociálních antagonismů, růstu výrobních sil a změn vlastnických poměrů, ale jsou také dějinami různých forem protikladu sociálního a individuálního, hmotného a duchovního, psychologického a institucionálního, ale i bojem za překonání těchto rozporů. V této souvislosti je primát ekonomických zájmů, konflikt tříd, určující úloha ekonomické základny atp. něčím, co delším vývojem od třídní ke komunistické beztřídní společnosti má být překonáno a nahrazeno zákonitostmi jinými, např. zákonitostmi tvořivosti každého jednotlivce a seberealizace v rámci kolektivity zbavené jak holého boje o existenci, tak mocensky represivních aparátů. Problematika lidu a jeho role v dějinách se nám v tomto kontextu jeví jako problematika historická, která má svůj filosoficko-dějinný, sociologický a konkrétně společenskovědní smysl toliko v úseku dějin třídních civilizací, vybudovaných na oddělení práce a vlastnictví a tvořících ve svých různých sociálně ekonomických formacích pouhou „praehistorii“ ve srovnání s vědomě tvořenými dějinami za komunismu.

Kategorie lidu je oprávněna tím, že různé třídy a sociální skupiny, z nichž se skládá antagonistická společnost, se nejenom liší svým poměrem k výrobním prostředkům, svým místem ve společenské organizaci práce, svým podílem na národním důchodu a svým právním postavením, ale že přes tyto rozdíly mají různé vrstvy a třídy také něco společného, co umožňuje vytváření v každé historické situaci nového seskupení tříd v podobném postaveni, s podobnými zájmy a podobnými cíli.

Vytvoření třídní společnosti na základě toho, že jedni vlastnili, tj. disponovali a užívali různých nároků a právních titulů vůči hmotným podmínkám výroby, a tedy vůči existenčním podmínkám celé společnosti, zatímco druzí byli tohoto vlastnictví zbaveni, a tím donuceni k produktivní práci, zejména fyzické, bylo na daném stupni vývoje jediným možným řešením, jak prolomit statiku předtřídní společnosti, rozvíjet výrobní síly, vytvářet civilizaci, uvolnit menšinu společnosti pro činnosti v oblasti vědy a umění, práva a politiky, náboženství a výchovy a zároveň jak přinutit zbývající většinu, aby volky nevolky obstarávala především svou fyzickou silou jako rezervoár pracovní síly všechny druhy podřízených prací, nutných k udržení a vývoji civilizace. Jakkoli může humanistická kritika vytýkat nespravedlivost a nelidskost civilizace založené na otroctví a nevolnictví, jakkoli ji může pobuřovat, že pokroky civilizace se dály na úkor masy výrobců, z jejichž práce mimo jiné se tato civilizace tvořila, přece zůstává dějinnou skutečností, že třídní společnost ve svých transformacích od antického přes feudální až po kapitalistický výrobní způsob byla schopna postupně stále více stupňovat výrobní síly, vytvářet veliká města, veliké říše, rozvíjet vědu a umění, jak by toho nikdy nebyla schopna předcházející neantagonistická předtřídní společnost. Třídní protiklady přetvářely postupně tzv. lidskou přirozenost, podněcovaly hmotné zájmy a zároveň obavu z bídy a sociální deklasace, dělbou práce využívaly do krajnosti možnost zdokonalovat individuální výkonnost ve prospěch vytváření společenského produktu a zároveň privilegováním nepatrné menšiny ji motivovaly k tomu, aby zdokonalovala represivní státní aparát, formy kontroly a donucení, ekonomického i ideologického nátlaku, přičemž v méně namáhavém, často parazitním a exkluzivním způsobu života špiček každé společnosti byla stavěna před masu jak lákavá vidina života bez práce, v radovánkách a rozkoši, tak možnost zabývat se vybranými a individuálně volenými činnostmi, možnost věnovat se sobě samému a vyplňovat podle libosti svůj volný čas, zjemňovat společenskou kulturu a styl života, tak posléze i odstrašující příklad jalovosti a prázdnoty parazitního způsobu života, postupné degenerace vládnoucích aristokracií a „elit“, která jakoby dokazovala, že je marné hledat naplnění života v panském bytí a že šťastný člověk podle známé pohádky nemusí mít ani košili.

Třídy a vrstvy, jež nazýváme souhrnně lidem, hrály ve společnosti svou základní roli především jako sociální skupiny, které produktivní prací ve výrobě vytvářejí předpoklady pro všechen ostatní život společnosti. Jako udržující síla vnáší masa výrobců zároveň do výrobního procesu elementy zdokonalování a zlepšování v pracovní technice, snahu ulehčit si práci a dosahovat lepších výsledků. Pokud pracovní síla, jak tomu bylo u otroků, byla snížena na věcné příslušenství výroby, byl tento zájem omezen a prakticky potlačen. Společenský vývoj směřuje při střídání společenských formací k tomu, aby pracující masa získávala postupně větší prostor pro vlastní zájem a iniciativu i větší podíl na vyrobeném produktu.

Vzhledem ke složitosti sociální struktury se ukazuje užitečné vydělit z masy pracujícího obyvatelstva určité skupiny a třídy, které tvoří jádro lidových mas právě tak, jako na druhé straně u tříd vykořisťujících je to vždy určitá vrstva, skupina nebo frakce, která tvoří jádro třídy vládnoucí. Tak v kapitalistické společnosti tvoří jádro lidu průmyslový proletariát, kolem něhož se seskupují v různé sociální distanci vesnický proletariát, městští a venkovští malovýrobci, drobní živnostníci, nižší kategorie zaměstnanců, úředníků a inteligence. Na druhém pólu je opět v jedné fázi průmyslová buržoazie, v jiné představitelé finančního kapitálu, kteří reprezentují jádro ekonomické a politické moci v určité epoše vývoje kapitalistické společnosti. Je pochopitelné, že sociální konflikty směřují k vyhrocení právě mezi těmito jádry sociální struktury dané společnosti. Přitom složitost sociálního vývoje, vlivy ideologických, morálních a jiných faktorů, působení světového názoru, vlivy drobných sociálních skupin a mnoho jiných činitelů, právě tak jako politika vládnoucí skupiny směřují proti tomu, aby se společnost úplně a důsledně zpolarizovala a rozpadla na dva bojující třídní tábory.

Zatímco v oblasti hmotné výroby přes nepochybnou aktivní úlohu vlastníků výrobních prostředků a zejména třídy ekonomicky vládnoucí je základní a rozhodující úloha lidových mas dosti zřetelná, v oblasti politické moci a duchovní kultury je role lidových mas často zakryta a omezována především podřízeným sociálně ekonomickým postavením těchto tříd, jejich mnohonásobnou, tj. ekonomickou, mocenskou a kulturní expropriací. V politice se zjevně projevuje role lidu zejména ve velkých sociálních střetnutích, jako jsou sociální revoluce a války. V dobách tzv. klidného vývoje jsou vykořisťované masy namnoze daleko více objektem než subjektem politiky. V duchovní kultuře se uplatňuje lid zejména v určitých obdobích vývoje společnosti, jako byl feudalismus, vytvářením specifické lidové kultury, zahrnující všechny hlavní oblasti kultury a vyvíjející se v interakci s tzv. kulturou profesionální nebo vysokou. Samostatná tvořivost lidových mas v oblasti lidové písně, pohádky, pověsti, lidových zvyků, lidové architektury, hudby, divadla atp. je právě tak průkazná, jako zase na druhé straně jsou neoddiskutovatelné silné vlivy vzorů profesionální a tzv. vysoké kultury na kulturu lidovou. Působí zde mimo jiné i tendence k integraci kultury určitého období přes sociální a třídní antagonismy. Některé formy kultury, jako je systematická věda a filosofie, velké útvary umělecké tvorby, rozsáhlá organizační a mocenskosprávní činnost však zůstávají lidovým masám jako takovým po celou dobu třídní společnosti uzavřeny.

Vývoj společnosti nelze chápat jen jako produkt činnosti lidu, ale nelze jej chápat ani jen nebo v podstatě jako výtvor „elit“, vládnoucích skupin a geniálních jednotlivců. Všechny tyto jednostranné názory jsou produktem sociologických simplifikací. Vážným sociologickým problémem není absolutizace některého z faktorů nebo některé sociální skupiny, které se podílejí na dějinném vývoji, nýbrž pečlivá historicky podložená a pokud možno i kvantitativní analýza míry úrovně a účinnosti oné specifické účasti, jíž určitá třída, vrstva nebo skupina tříd přispívá v určitém období ke společenskému pokroku nebo se účastní společenského pohybu vůbec. Přestože svým objektivním postavením jsou lidové masy motivovány k tomu, aby sehrávaly progresívní, často revoluční úlohu v dějinách lidstva, dělí se lid v každé době a v každé situaci vnitřně nejenom podle rozdílů vlastnických, ale také na složky společensky progresívní a konzervativní, na vrstvy, které jsou nositeli vzdělání, a na vrstvy negramotné, na složky politicky aktivní a pasívní atp. „Kult lidu“, který tyto rozdíly obchází, je právě tak neopodstatněný jako teorie, které vidí v lidových masách pouhou periférii dějinného vývoje a nositele „pokleslých forem kultury“.

Marxova koncepce úlohy dělnické třídy vychází z toho, že ze všech tříd moderní společnosti v důsledku objektivních i subjektivních faktorů je tato třída nejlépe uschopněna k hegemonii při sociální revoluci, která míří od třídní společnosti k beztřídní. V období socialistických revolucí, jejichž rozvinutou teorii podal leninismus, nejenom roste úloha lidových mas, mj. také vtahováním závislých a koloniálních národů do historického procesu, ale zároveň se vytváří v socialistických společnostech nová sociální struktura, v níž problematika třídních rozporů na jedné straně pokračuje za nových podmínek a v nových formách, na druhé straně stíráním sociálních rozdílů a vytvářením nové dynamické a na jiných principech budované sociální struktury se tradiční problém lidu a lidovosti transformuje zejména v takové vztahy a problémy, jako jsou demokratizace politického a veřejného života i celé kultury, formy řízení celospolečenských procesů, poměr mezi politickými stranami a masami, vedoucí role strany dělnické třídy, uplatňování kvalifikačních hledisek a tedy i socialistické nerovnosti a jiné. V beztřídní komunistické společnosti ztrácí specifická problematika lidu, jako seskupení tříd stojících proti jiným třídám, své opodstatnění.

Literatura: Bláha I. A., Problém lidu, Praha, 1947; Cvekl J., Lid a osobnost v dějinách, Praha, 1961; Konstantinov K. V., Rol narodnych mas v istorii, Moskva, 1953; Le Bon G., Psychologie davu, Praha, 1946; Michels R., Strany a vůdcové, Praha, 1931; Pareto V., Traité de sociologie genérale, Paris—Lausanne, 1919; Václavek B., Písemnictví a lidová tradice, Praha, 1947; Ward L. F., Reine Sociologie, Eine Abhandlung über den Ursprung und die spontane Entwicklung der Gesellschaft, Innsbruck, 1907.

Jiří Cvekl