Luterství

luterství – též luteránství (méně vhodný termín) – směr protestantismu, ke kterému se dnes hlásí v celém světě asi 80 mil. lidí. Jeho zakladatelem je Martin Luther. V r. 1517 vystoupil s 95 tezemi proti odpustkům, na lipské disputaci o 2 roky později prohlásil, že primát papeže není nutný ke spáse a že církevní koncily nejsou neomylné, a okázale se přihlásil k husitským předchůdcům. Vydal řadu děl oslovujících veřejnost, s požadavky vůči státu i církvi. Před městskými branami Wittenberka spálil odsuzující bulu papeže a papežské dekretály. Byla na něj uvalena klatba. Překladem bible (1534) získal zásluhu o jednotný spisovný jazyk něm. národa. Je považován za představitele „pravého křídla“ reformace. Polit. byl značně konzervativní. Konstantou jeho teologie je ospravedlnění pouhou vírou a úplná závislost člověka na Bohu, rozluka teologie a filozofie, odontologizování teologie. Zvěstování a jednání církve není podle něho neseno tradicí, ale biblickou zvěstí, soustředěnou kolem Ježíše Krista. Učení M. Luthera o dvou říších (Zwei Reiche Lehre), které souviselo s jeho rozlišením zákona a evangelia, znamenalo vymanění jednotlivých oblastí spol. života z klerikálního područí, ale později vedlo i ke zdůrazňování jejich své zákonnosti, což naopak usnadňovalo světské vrchnostenské poručnictví. L. je umírněnější formou reformace než kalvinismus, který na ně navázal. Společně ale vycházejí z bible jako jediného zdroje a zákl. hlediska křesťanské víry a života.

Luterská teologie brzy začala vytvářet (i za pomoci prvků aristotelismu a stoicismu) racionální systém usilující o vyrovnání s renesanční filozofií. Ústřední roli v l. hraje zmíněná teze, že veškerá činnost člověka je poznamenána hříšností a zkažeností lidské přirozenosti, která se dá ospravedlnit pouze vírou (sola fide), a že spasení člověka je možno dosáhnout použe boží milostí. L. popírá zprostředkovanost vztahu „člověk – Bůh“ pomocí církve jako hierarchického arbitra, připoustí ale zvěstování pomocí kázání a obecenství. Odmítá také vnější formy zásluhovosti (katol. systém odpustků a jiných kultických dobrých skutků). Zdůrazněná hluboká osobní víra zakládá bezprostřední vztah člověka k Bohu a vyplývá z ní i všechno skutečné dobré jednání (zatím mu vždy něco chybí, co by mohlo být přidáno). L. chtělo být reformací celé křesťanské církve, ale dostalo se do konfliktu s římským katolicismem ohledně obřadnictví, pojetí svátostí, postavení kněží atd. Pro l. je typická orientace na civilní způsob života,která se promítá do odmítání řeholních řádů, klášterního života a celibátu. Podobně jako kalvinismus také l. přispělo k formování individualismu a podpořilo rozvoj moderního podnikání (viz též etika protestantská). Po augsburském náb. míru (r. 1555) se l. stalo státním náboženstvím, zvl. na severu Německa (v čele církve stál zemský kníže). Mimo Německo zapustilo l. kořeny nejdříve ve Skandinávii, kde se stalo též státním náboženstvím, ale zachovalo biskupské zřízení. Vliv l. se šířil i v čes. zemích, zejm. jako novoutrakvismus, dále v Polsku, Uhrách apod.

Luterská ortodoxie přes systematické výkony svých čelných osobností (L. Hutter, J. Gerhard) neunikla doktrinální ztuhlosti. Tato teologie prošla relativně malým štěpením a nečetnými vnitřními spory. Určující byly dva protikladné proudy: konzervativní a liberální. Konzervatismus se držel spol. statu quo a v 50. l. 19. st. se mu podařilo podrobit si značnou část zemských církví; liberalismus čerpal z idejí osvícenství. Hlavní teologickou osobností této epochy je F. D. E. Schleiermacher, stavějící víru na bezprostřednosti a niterném citu. Jeho teologie a filozofie se vyvíjely v kritickém dialogu s něm. klasickou filozofií, zvl. s G. W. F. Hegelem. Její romantický kontext zmizel po revoluci 1848–1849. Luterská teologie přehlížela zneužívání l. ve prospěch tzv. druhé říše a později třetí říše. Čest l. zachovala zvl. tzv. Vyznávající církev (Bekennende Kirche). Zhroucení liberální teologie pod vlivem 1. svět. války podnítilo vznik nových směrů, reagujících zvl. na tzv. dial. teologii Karla Bartha. V současném l. je silný vliv této školy, dále teologie Bonnoefferovy, existenciálních a hermeneutických výkladů bible, roste i význam podnětů z USA (P. Tillich, H. Cox) a z Lat. Ameriky (J. Bonino, G. Gutiérrez, Alves). Organizací luteránů v Německu byla nejprve Všeobecná evangelicko-luterská konference (1868). R. 1923 vznikl v Eisenachu Světový konvent luteránů, r. 1947 v Lundu Světový luteránský svaz, který je volným shromážděním luterských církví hlásících se k augsburské konfesi, k Lutherovu katechismu (generální tajemník má sídlo v Ženevě).

Lutheranism luthéranisme Luthertum luteranesimo

Literatura: Hermann, R.: Luthers Theologie. 1967. Müller, R.: Streisand, Luthers Weg von der Reformation zur Restauration. 1964. Léonard, E.: Histoire générale du protestantisme. 3 sv. 1962; Ransdorf, M.: Z myšlenkového světa reformace. Praha 1989; Stern, L. – Steinmetz, M.: 450 Jahre Reformation. 1967.

Miroslav Ransdorf
Marie Suchánková