Mínění veřejné (MSgS)

mínění veřejné (MSgS). Psychologický pojem „mínění“ označuje zájmově podložený vztah člověka k těm či jiným jevům objektivní skutečnosti, přičemž jde: 1) o vztah odrazový, ideální; 2) o vztah, spojující složku názorově poznávací se složkou hodnotící; 3) o vztah, který v případě svého zintenzivňování a relativního stabilizování přechází v postoj, podstatným způsobem ovlivňující reálnou činnost subjektu ve společnosti.

Za veřejné považujeme ty společenské vztahy a hodnoty, které jsou v rámci určitých skupin (viz skupiny společenské) nebo i společnosti jako celku „otevřené“, tj. tvoří pole nebo předmět vzájemné nelimitované komunikace jejich členů. „Veřejnými jsou ty záležitosti, které mají význam pro danou společenskou skupinu jako celek a jejichž veřejný význam její členové uznávají.“ (Wiatr)

Pojem „veřejné mínění“ bývá ostře stavěn proti mínění soukromému. Vysloveně soukromý, naprosto neveřejný charakter se zdá mít to mínění, které si jednotlivec ponechává jen pro sebe, nesděluje je, ani nesdílí se žádným jiným jednotlivcem. Ale z hlediska percepce a působení na daného jednotlivce je i takové mínění dílem veřejnosti. Toto mínění nebo jeho prvky mu byly komunikovány, jím v té či jiné míře transformovány, aniž z jeho strany aktivně komunikace pokračovala. Za druhé je v naší moderní společnosti pravděpodobně velmi málo takových případů, aby jednotlivec žádným způsobem nenaznačoval své mínění ani svým nejbližším.

A to mínění, které sdílí malá skupina anebo je v malé skupině komunikováno a stane se třeba předmětem vnitřních sporů, není již vůbec v plném slova smyslu míněním soukromým. Týká se multiindividuální situace a jako takové je složkou veřejného mínění rodiny, přátelského kruhu, pracovní skupiny atd., přičemž si může zachovávat charakter soukromé záležitosti, neveřejnosti v relaci k širším společenským strukturám nebo mezostrukturám.

Podobně na vyšším stupni lze hovořit o tom, že mínění, které sdílejí nebo vnitřně komunikují širší společenské skupiny, se stává složkou veřejného mínění obce, závodu atd. Pokud není šířeno dále, může si zachovávat omezeně charakter neveřejnosti v relaci ke globálnímu společenskému systému, k makrostrukturálnímu veřejnému mínění společnosti.

Existuje tedy celá stupnice přechodů od soukromého k veřejnému mínění. Každá společenská skupina utváří své veřejné mínění.

Ve shodě s tím nelze omezovat kategorii „veřejné mínění“ jen na ta mínění, která jsou šířena veřejnými prostředky masové komunikace. Vedle nich mají pro obsah dané kategorie nemenší význam ta mínění, která jsou šířena neformálním řetězením skupinových vztahů, tj. společným členstvím lidí v řadě malých sociálních skupin (přátelských, pracovních, zájmových, příbuzenských, sousedských atd.). Proto je jednostrannou Wiatrova definice veřejného mínění jako „souboru veřejně vyjadřovaných mínění členů různých společenských skupin o veřejných záležitostech“ a s ní shodná pojetí Albiga, Stoetzela aj.

Veřejné mínění bude tedy nejadekvátněji charakterizováno jako ta složka společenského vědomí, která je utvářena souborem kolektivních názorů, hodnocení a soudů lidí, s nimiž na základě svého materiálního postavení, svých společných zájmů a životních postojů přistupují v určitých skupinách nebo v globální společnosti k řešení těch či jiných otázek společenského života. Není to mechanický soubor názorů a soudů individuí, nýbrž skupinově společenská syntéza. Jsou to názory a soudy kolektivní ne proto, že došlo k nahodilé shodě jejich obsahu, ale proto, že jejich nositelé mají v té či jiné míře společné materiální postavení a na jeho základě i společné zájmy a životní postoje.

Veřejné mínění hraje v soudobé společnosti důležitou úlohu v procesu utváření společenských hodnot. Vyjadřuje tyto hodnoty, různým způsobem je interpretuje, ale i kritizuje. Proto je předním činitelem zdokonalování pojetí a výrazu společenských hodnot, jejich kritiky a nahrazování hodnotami jinými, vyššími.

V dějinách buržoazní sociologie se projevila krajní pojetí veřejného mínění. Jedni autoři měli k veřejnému mínění přezíravě aristokratický postoj, vyzvedali jeho omyly, považovali je za jev převážně iracionální, snadno se poddávající sugesci. Blízký tomu byl směr, jenž považoval za tvůrčí nositele veřejného mínění pouze představitele mocenské a duchovni elity a masy za pouhé pasivní perceptory. Druzí naopak spoléhali na všemocnost veřejného mínění, odvolávali se na ně nekriticky, předpokládajíce ovšem správně zásadní schopnost lidu utvořit si pravdivý obraz o různých společenských jevech.

V posledních desetiletích jsou překonávány tyto jednostrannosti a převládá střízlivě pozitivní pojetí veřejného mínění (Cantril).

Velkou úlohu v tomto procesu sehrál úspěšný rozmach výzkumů veřejného mínění. Prvním výzkumem reprezentativního vzorku 2000 dotazovaných předpověděl Gallup v roce 1936 správně volbu Roosevelta za presidenta, zatímco list Tribune na základě odpovědí 33 000 čtenářů, kteří se zúčastnili vypsané ankety, nesprávně předpověděl opak. Od té doby se výzkumy veřejného mínění staly v řadě zemí běžnou záležitostí, zabývají se jimi desítky specializovaných ústavů. Jejich práce je silně poznamenána empirismem.

Ze socialistických zemí pracuje již čtrnáct let polský Ústav pro výzkum veřejného mínění. Jeho výzkumy jsou konány na zakázku vládních i jiných institucí a též jiných sociologických vědeckých pracovišť. Mají široký záběr. Např. jen z oblasti sociologie průmyslu byly zkoumány postoje pracovníků k práci, k podniku, k povolání, názory na práci jakožto společenskou hodnotu, vztah k technickému pokroku, postoje zaměstnaných žen, dělnické mládeže, technické inteligence, různé problémy, spjaté se stabilizací a s fluktuací atd.

U nás pracoval velmi úspěšně Ústav pro výzkum veřejného mínění v letech 1946 až 1948, kdy provedl úspěšné výzkumy politických a ekonomických postojů, náboženství, názorů na plánování, školství aj. Tento ústav byl pak zrušen. Teprve v r. 1967 byl založen nový ústav pro výzkum veřejného mínění. Řadou návazných výzkumů zmapoval pohyb veřejného mínění. Tyto výzkumy odhalily bohatství v naší společnosti a prokázaly, že naše veřejnost je percipuje v nedílné jednotě s hodnotami socialistickými. Ústav provedl též významné výzkumy v oblasti ekonomiky, kultury a zdravotnictví.

Výzkum veřejného mínění studuje postoje obyvatelstva ke všem stránkám společenských vztahů, jak k otázkám ekonomickým, tak i politickým, k různým oblastem kulturního života. Proto nemá tento výzkum speciálně vědní charakter. Tvoří jednu ze složek sociologie jakožto obecné vědy o společnosti. Přitom je výzkum veřejného mínění těsně propleten s ostatními druhy sociologických výzkumů. Je velmi málo takových sociologických výzkumů, které by se nezajímaly o subjektivní stránku příslušných společenských vztahů. A vždy, když ve výzkumech, které mají jinak svým předmětem objektivní společenské vztahy (např. bytové podmínky nebo pracovní vztahy), jsou zjišťovány názory, postoje, motivace, city a přání lidí, studují se tak či jinak otázky veřejného mínění. Jsou to ovšem částečné přínosy k poznání veřejného mínění, které nemohou nahradit soustředěný výzkum veřejného mínění, vyžadující zvláštní ústavy, jakožto součásti systému vědeckovýzkumných pracovišť.

Marxistická sociologie — i když se v ní občas vyskytly názory pejoratizující sám pojem veřejného mínění — v podstatě vždy chápala veřejné mínění třídně. Rozlišovala veřejné mínění různých tříd a současně považovala jeho sféru za arénu ideologického třídního boje (viz třídy a třídní boj). Marxistické úvahy o třídním vědomí, o problémech avanturismu ve vztahu avantgardy a masy přímo zasahují do tohoto okruhu. V daném smyslu užíval pojmu „veřejné mínění“ i Lenin. Zvláštní důraz klade marxismus na úlohu lidových mas v procesu tvorby veřejného mínění. Tento přístup byl fakticky popřen v období tzv. „kultu osobnosti“, kdy sám pojem veřejnosti byl zužován na skupinu rozhodujících mocenských činitelů (např. u Ždanova).

Veřejné mínění jako významná složka subjektivní stránky společenského vývoje představuje důležitý komplex vztahů společenského vědomí. Veřejné mínění nestojí vedle různých forem společenského vědomí, politické a právní ideologie, morálky, výchovy, vědy, umění a náboženství, ale vnitřně je proniká, je průběžným vztahem, který je sjednocuje v organický celek. Představuje kolektivní a v mnohých případech přímo masovou oporu šíření ideového obsahu těchto forem společenského vědomí, rozvíjení kulturního a politického života v celé šiři. Veřejné mínění je základní sankcí působení morálních norem. Vyznačuje subjekt a poté i objekt působení politické ideologie. Veřejné mínění vystupuje i jako sudí v oblasti umění (což neznamená, že by bylo sudím neomylným). Nemalý význam má veřejné mínění i pro právo a právní ideologii, byť na rozdíl od morálky zde nevystupuje jako sankce uplatňovaných norem.

Obzvláštního významu nabývá marxistické teoretické zpracování i výzkumy veřejného mínění v souvislosti s předpokladem, že za druhé fáze komunistické společnosti budou moci sankce veřejného mínění nastoupit na místo právních sankcí. Veřejné mínění je oporou pokrokového pohybu společnosti, jeho vnitřní přeměny vždy předcházejí revolučním a jiným pokrokovým akcím. Samo však se utváří rozporně, přes své vlastní tápání a omyly.

I v socialistické společnosti se veřejné mínění utváří během vnitřně rozporného procesu. Postupně krystalizuje. Tendence k jednotě je v našem veřejném mínění v popředí a dokonce vyznačuje jeho novou kvalitu. Avšak za socialismu platí, že veřejné mínění je zřídkakdy jednolitým soudem. Nejenom že se vytváří názorovým bojem, v procesu kritické výměny stanovisek. Ani výsledkem takového vývoje a názorového boje nemůže být názorová uniformita. Tendence k sjednocování názorových rozdílů vytvářejí předpoklady pro nové názorové boje na vyšší úrovni. Proces zárodečné krystalizace v ožehavých otázkách, kolem kterých dochází ve veřejném mínění k obzvláště ostrému střetávání, ani další utváření veřejného mínění nemohou být náležitě poznány bez bližšího konkrétního výzkumu těchto názorových srážek.

Při odvolávání na veřejné mínění se lze dopustit největších chyb, postupujeme-li pouhým odhadem nebo podle povšechného dojmu. Společenská eufunkčnost veřejného mínění, a to zejména za socialismu, nemůže být zajištěna bez sociologického vědeckého výzkumu. Tento výzkum hraje vůči veřejnému mínění podvojnou úlohu. Na jedné straně díky výzkumu může být veřejné mínění informováno spolehlivě o různých společenských procesech, problémech a potřebách. Na takové informaci v mnohém závisí kvalita a úroveň veřejného mínění. Na druhé straně sociologický výzkum činí předmětem svého studia samotné veřejné mínění, poznává je v celé jeho složitosti. Právě tento výzkum může překonat různé nepřesné, fetišizující nebo mystifikující představy o tom, co veřejné mínění je a jaké má požadavky.

Význam soustavného výzkumu veřejného mínění za podmínek socialismu je dán těmito okolnostmi:

  1. Výzkum veřejného mínění je důležitý pro zajištění účinné vazby mezi neformálním veřejným míněním (tj. tím, které se šíří mezi přáteli a známými cestou ústních zpráv, dopisů atd.) a veřejným míněním, šířeným masovými komunikačními prostředky. Bez výzkumu nelze zjistit, nakolik je obsah tisku, rozhlasového a televizního vysílání atd. recipován a nakolik nikoli, jaké jsou podmínky jeho působení a s jakou účinností šíří své zprávy.
  2. Výzkum veřejného mínění je důležitý pro zajištění účinné vazby mezi veřejným míněním a systémem organizace společnosti. Týká se to zejména demokraticky strukturované společnosti, která nachází v této vazbě závažný zdroj své vlastní dynamiky.
  3. Výzkum veřejného mínění bude hrát úlohu nástroje umožňujícího vzájemnou kontrolu mezi veřejným míněním a působením státu. Po této stránce bude výzkum odhalovat hlubší zdroje socialistické demokracie. Procesem odumírání státu nebude tato funkce výzkumu veřejného mínění mizet. Naopak vystoupí do popředí ještě mnohem závažněji. Stane se nástrojem sebekontroly samotného veřejného mínění, které již nebude v interakci s mocenskými orgány společnosti.
  4. Výzkum veřejného mínění může přispívat k vědeckému poznání a rozboru aktivity pracujících lidí po všech jejích stránkách. Tato aktivita je základem socialistického zřízení i jeho vývoje. Přitom není složena pouze z objektivovaného souboru činností, ale i z názorů a postojů, které hrají eminentní úlohu při jejím zrodu a utváření. Bez studia mínění lidí, která jsou prvkem veřejného mínění, nelze vystihnout stupeň uvědomělosti této aktivity, úroveň tvůrčího přístupu k ní. Výzkumy veřejného mínění často demonstrovaly skutečnost, že aktivní účast při těch či jiných pracovních, organizačních aj. akcích zvyšuje uvědomělé pochopení významu těchto akcí.
  5. Výzkum veřejného mínění může přispívat vědeckému poznání toho, jak se postavení lidí odráží v jejich názorech a přáních a jak tyto názory a přání zpětně ovlivňují jejich společenskou činnost. Tato funkce výzkumu veřejného mínění bude mít nejen praktický, ale i teoretický význam. Může být podkladem vědecké analýzy detailních strukturálně vývojových vztahů, jimiž se naše společnost pohybuje vpřed. Poskytne materiál, jehož zobecnění pomůže důkladněji studovat interakci objektu a subjektu ve vývoji společnosti.
  6. Výzkum veřejného mínění se tím vším stává jedním z nástrojů prosazování pokrokových změn ve společnosti. Nejen že odhaluje, v jaké míře je veřejnost připravena přijmout ty či jiné změny a pochopit jejich význam. Ještě důležitější je to, že výzkum umožňuje čerpat z veřejnosti podněty k zamyšlení nad tím, které změny by bylo třeba v té či jiné době provést. Tak se veřejnost může účinněji účastnit řešení společenských rozporů. Existují i jiné metody zjišťování názorů a návrhů veřejnosti. Jsou to různé diskuse na schůzích, konferencích, sjezdech, v tisku, rozhlase a jinde. Ale bez soustavného, vědecky podloženého výzkumu je těžké posoudit, nakolik je které mínění rozšířené, jaké druhy postojů a vrstev se v něm odrážejí a nakolik je ve veřejnosti intenzívní. Může se stát — a v minulosti bylo takových případů nemálo — že se bere za podklad rozhodování názor nebo návrh, který byl na některé schůzi vysloven nejenergičtěji, strhl na svou stranu spontánně většinu přítomných. Někdy to mohlo být až nahodilé. Vědecký výzkum redukuje vliv takovýchto nahodilostí na minimum.

Literatura: Albig W., Modern Public Opinion, New York, 1956; Bogardus E., The Making of Public Opinion, New York, 1951; Cantril H., Ganging Public Opinion, Princeton, 1947; Gallup, Průvodce po výzkumu veřejného mínění, Praha, 1946; Hennis W., Meinungsforschung und repräsentative Demokratie, Tübingen, 1957; Sauvy A., L'Opinion publique, Paris, 1956; Schettler C., Public Opinion in American Society, New York, 1960; Uledov A. K., Obščestvennoje mněnie sovetskogo obščestva, Moskva, 1963; „Veřejné mínění“, 1946—48; Wiatr J. J., Niektóre zagadnienia opinii publicznej w świetle wybórow 1957 i 1958, Studia socjologiczno polityczne, 1959, č. 4; Wilson F. C., A Theory of Public Opinion, Chicago, 1962; Adamec Č., Počátky výzkumu veřejného mínění u nás, Sociologický časopis, 1966, č. 1 a 6; Slejška D., Tvorba veřejného mínění a malé skupiny, Sociologický časopis, 1966, č. 3.

Dragoslav Slejška


Viz též heslo mínění veřejné ve Velkém sociologickém slovníku (1996)