Mytologie

Verze z 11. 12. 2017, 17:02, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

mytologie – (z řec. mythos = slovo; logos = řeč, nauka) – 1. soubor mýtů určitého národa, kultury či etnické skupiny (tradiční jsou starověké soubory – egyptské, řec., římské, indické, ale také z předkřesťanské Evropy – germánské, keltské, slovanské); 2. vědní disciplína, která se zabývá rozborem, výkladem a srovnáváním mýtů. M. bývá chápána jako součást soc. a kult. antropologie, protože pojímá tvorbu a uchovávání mýtů jako význ. soc. a kult. oblast lidské činnosti, ale mýty a m. v prvním smyslu jsou i předmětem zájmu s-gie, spec. sociologie náboženství, historie, religionistiky a psychologie (spec. psychoanalýzy). M. jako disciplína či subdisciplína studuje povahu mýtů, jejich funkce a jejich místo v soc. životě lidí. Vlastně již od antických dob provádí interpretativní výzkumy, které však přinášejí mnoho nesnází: mytické příběhy totiž umožňují úžasné množství variantních vysvětlení, protože v nich dochází k mnoha deformacím skutečnosti, k záměnám místa a času, hlavní příběhy jsou neustále provázeny vedlejšími, které odvádějí hlavní děj jinam, jejich charakter je často anekdotický a svědčí o tom, že mýtus sloužil nejen ke sledování hrdinných příběhů, ale zároveň k pobavení. Ve výkladu mýtů existuje tedy velký chaos. K prvním interpretacím došlo v Řecku v 5. st. př. n. l. Euhémeros (4. st. př. n. l.) viděl v mýtech deformované a poetizované příběhy skutečných událostí a jeho systematický a skeptický přístup převzalo později křesťanství jako základ kritiky pohanství. Fil. tradice vycházela z Platóna, pro kterého byly mýty zdrojem polopravd a pololží a který navrhoval cenzurovat je, aby nekazily mládež. Protože mýtus byl prostředníkem mezi posvátným a profánním, byl plný temných významů vyhrazených pouze zasvěceným, viděl např. páter Kircher v genezi starých mýtů dílo ďábla. Únik od mýtu k náboženství je patrný v mnoha interpretacích. Většinou jde buď o věd. a hist. zdůvodnění kořenů náboženství, anebo je mýtus považován za projev archaického náb. vědomí. C. G. Jung, J. G. Frazer, M. Eliade aj. se pokoušeli o rozbory mýtů ve všech kulturách, aby z nich odvodili obecné závěry a budovali modely společné pro celé lidstvo (viz Jungovy archetypy).

Výrazným pokrokem ve studiu mýtů bylo zapojení lingvistiky, která umožnila analyzovat mytická vyprávění na základě jazykové příbuznosti. G. Dumézil poukázal při jazykovém srovnání indoevrop. mýtů na společné kořeny polit. a soc. struktury všech národů od Indie po Atlantik. Systematické studium mýtů se rozvinulo v 18. st. Na racionalistické prvky kritiky starých mytologií navázalo především osvícenství, které mýty chápalo jako iracionální, libovolný výkladový nástroj. Romantismus (Ch. G. Heyne, J. G. Herder, F. Schlegel, G. F. Creuzer) dospěl k představě, že na úsvitu lidstva existovalo dějinně nutné období „aetas mythica“, jehož vědění obsahovalo původní moudrost lidstva a bylo předobrazem dnešního náboženství, umění, morálky i vědy. Ve 2. polovině 19. st. vznikl vývojově srovnávací model výkladu mýtů (viz evolucionismus), postavený na hledání přirozených (biol., psych.) faktorů mytického svět. názoru. V té době se začaly rozvíjet také antropol. výzkumy mýtů (E. B. Tylor, Frazer aj.). Počátkem 20. st. vznikla řada dalších orientací studia mýtů: z pozic sociologismu se jimi zabýval zejm. É. Durkheim, psychol. pojetí rozvinul W. Wundt, v rámci symbolismu je studoval E. Cassirer a ve stylu funkcionalismu modeloval výklad mýtů B. Malinowski, který je chápe jako funkční naplnění praktických potřeb přír. lidí. Zdůrazňoval také souvislost mytické představy a praktického kultu. Vznikla dokonce tzv. mytologicko-ritualistická škola, do níž patřili např. S. H. Hooke, A. W. Watts.

Nejvýzn. je ale přínos strukturalismu ke studiu mýtů a m., spec. C. Lévi-Strausse, po 2. svět. válce. Ve svém rozsáhlém rozboru am. mýtů vyzdvihl skutečnost, že tvorba mýtů je součástí specif. druhu myšlení přírodních národů. Tento autor jednoho z nejrozsáhlejších děl věnovaných m. dokazuje, jak mýty na základě systému jazykových a logických transformací proměňují logické struktury založené na vjemových a citových kvalitách až do struktury vztahů ve společnosti. Celým svým dílem se snaží dokázat, že mytické myšlení je stejně tak logicky strukturované jako věd. myšlení a že rozdíl mezi nimi je pouze v tom, že mytické myšlení se projevuje v obrazech, zatímco věd. myšlení v pojmech. Co je rozděluje, nezávisí na mentálním vybavení lidí dané kultury, ale na hist. nahodilostech, které někde více, někde méně vedly k přechodu od nevědomé logiky mytického myšlení k vědomé logice, která je první formou věd. myšlení a objevuje se poprvé ve starověkém Řecku. V poválečném období se zkoumání mýtů rozšířilo o problém jejich vlivu na vytváření moderní společnosti. M. Horkheimer a T. W. Adorno při hledání důvodů nacistického návratu k barbarství označují tzv. osvícenskou racionalitu za mýtus moderní společnosti, neboť v jejím rámci se sama myšlenka stává nepodmíněnou. Úplnou demytologizaci moderní kultury prezentují pozitivis. (např. E. Topitsch). Většina autorů se ale buď přiklání k názoru, že mýtus a mytologie jsou základem životně nutných hodnot každé společnosti a obsahují i racionální prvky (L. Kołakowski, G. Brand, M. Hochgesang aj.), nebo mýty pokládá za neracionální součást dnešní kultury (J. Derrida, K. Hübner aj.).

mythology mythologie Mythologie mitologia

Literatura: Frazer, J. G.: (1907–1915) Zlatá ratolest. Praha 1977; Horkheimer, M.Adorno, T. W.: Dialektik der Aufklärung. Frankfurt am Main 1969; Horstmann, A.: Mythos. In: Historisches Wörterbuch der Philosophie, Bd. 6. Basel – Stuttgart 1984; Lévi-Strauss, C.: Myšlení přírodních národů. Praha 1971; Lévi-Strauss, C.: Mythologiques, I.–IV. Paris 1964–1971; Middleton, J. ed.: Myth and Cosmos. Austin 1967; New Larousse Encyclopedy of Mythology. London 1959; Tokarev, S. A.: Mify narodov mira, t. 1–2. Moskva 1987–1988; Vries, J. de: Forschungsgeschichte der Mythologie. Freiburg, München 1961.

Zdeněk Justoň
Jiří Winkler
Dalibor Papoušek