Naděje: Porovnání verzí

m (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
m (odstraněny úhlové závorky)
 
Řádek 1: Řádek 1:
<span id="entry">naděje</span> – z psychol. i s-gického hlediska pocit ''očekávání'' pozitivního dění v budoucnosti, který bývá postaven spíš na víře, ale může být podložen i racionálně. ''N.'' bývá impulsem k aktivnímu počínání, k naplňování osobních i skup. [[aspirace|aspirací]]. Posilování celospol. ''n.'' hraje důležitou roli v období útlaku, bídy, válek apod. Zklamání kolekt. ''n.'' vede někdy k defétismu, k vnější i vnitřní [[emigrace|emigraci]]. V zásadě je kategorie ''n.'' spjatá s ideou křesťanské [[víra|víry]] a [[láska|lásky]]. Náb. základem je ''n.'' ve spasení, v život věčný. V této souvislosti ji nacházíme v [[eschatologie|eschatologii]]. V moderní filozofii se s pojmem ''n.'' setkáváme zvl. v díle ''Ernsta Blocha'', který navazuje na určité prvky něm. klasické filozofie, zvl. na pozdního ''F. W. J. Schellinga''. Jestliže existencialismus pracuje s úzkostí jako se zákl. fil.-antropol. kategorií, pro ''Blocha'' je základní kategorií ''n.'' Ideální určeností hmoty je podle něho „možnost“, a ta odpovídá principu ''n.'', dominantnímu v lidské sféře. Objektivní dialektiku převádí ''Bloch'' na vztah „subjekt – objekt“. Základem liského jednání jsou podle něho pudy, zvl. hlad. Dějiny se dějí v silovém poli mezi hladem a ''n.'' a směřují ke společnosti prosté rozporů, k splynutí subjektivity a [[objektivita|objektivity]], které bude zrušením [[odcizení]] jako obecně lidského jevu. ''Bloch'' vyzdvihuje zvl. panteistické koncepce, opírající se o aristotelské a avicennovské tradice (''Paracelsa'', ''G. Bruna'', ''J. Böhmeho'', ''Leibnize'', ''Schellinga'', ''G. W. F. Hegela'', ''Marxe''). V rámci [[existencialismus|existencialismu]] se pojmem ''n.'' zabývá hlavně ''Gabriel Marcel''. Podle něho jediná pravá ''n.'' je ta, která směřuje k něčemu, co nezávisí na nás. Přitom ale ''n.'' není tupé čekání, je to do neznáma prodloužená, ústřední, „v bytí zakořeněná aktivita“. ''Marcel'' spojuje ''n.'' s kategorií vůle, kterou vidí jako uvolňující, tvořivou sílu aktivizovanou ''n.'' <N.> je vázána na chápání života, [[existence]] jako „zajetí“ a degradací existence je nezpůsobilost k ''n.'' O ''n.'' v pravém slova smyslu se podle ''Marcela'' dá mluvit pouze tam, kde hrozí pokušení beznaděje.
+
<span id="entry">naděje</span> – z psychol. i s-gického hlediska pocit ''očekávání'' pozitivního dění v budoucnosti, který bývá postaven spíš na víře, ale může být podložen i racionálně. ''N.'' bývá impulsem k aktivnímu počínání, k naplňování osobních i skup. [[aspirace|aspirací]]. Posilování celospol. ''n.'' hraje důležitou roli v období útlaku, bídy, válek apod. Zklamání kolekt. ''n.'' vede někdy k defétismu, k vnější i vnitřní [[emigrace|emigraci]]. V zásadě je kategorie ''n.'' spjatá s ideou křesťanské [[víra|víry]] a [[láska|lásky]]. Náb. základem je ''n.'' ve spasení, v život věčný. V této souvislosti ji nacházíme v [[eschatologie|eschatologii]]. V moderní filozofii se s pojmem ''n.'' setkáváme zvl. v díle ''Ernsta Blocha'', který navazuje na určité prvky něm. klasické filozofie, zvl. na pozdního ''F. W. J. Schellinga''. Jestliže existencialismus pracuje s úzkostí jako se zákl. fil.-antropol. kategorií, pro ''Blocha'' je základní kategorií ''n.'' Ideální určeností hmoty je podle něho „možnost“, a ta odpovídá principu ''n.'', dominantnímu v lidské sféře. Objektivní dialektiku převádí ''Bloch'' na vztah „subjekt – objekt“. Základem liského jednání jsou podle něho pudy, zvl. hlad. Dějiny se dějí v silovém poli mezi hladem a ''n.'' a směřují ke společnosti prosté rozporů, k splynutí subjektivity a [[objektivita|objektivity]], které bude zrušením [[odcizení]] jako obecně lidského jevu. ''Bloch'' vyzdvihuje zvl. panteistické koncepce, opírající se o aristotelské a avicennovské tradice (''Paracelsa'', ''G. Bruna'', ''J. Böhmeho'', ''Leibnize'', ''Schellinga'', ''G. W. F. Hegela'', ''Marxe''). V rámci [[existencialismus|existencialismu]] se pojmem ''n.'' zabývá hlavně ''Gabriel Marcel''. Podle něho jediná pravá ''n.'' je ta, která směřuje k něčemu, co nezávisí na nás. Přitom ale ''n.'' není tupé čekání, je to do neznáma prodloužená, ústřední, „v bytí zakořeněná aktivita“. ''Marcel'' spojuje ''n.'' s kategorií vůle, kterou vidí jako uvolňující, tvořivou sílu aktivizovanou ''n.'' ''N.'' je vázána na chápání života, [[existence]] jako „zajetí“ a degradací existence je nezpůsobilost k ''n.'' O ''n.'' v pravém slova smyslu se podle ''Marcela'' dá mluvit pouze tam, kde hrozí pokušení beznaděje.
  
 
<div class="translations">
 
<div class="translations">

Aktuální verze z 25. 12. 2017, 21:16

naděje – z psychol. i s-gického hlediska pocit očekávání pozitivního dění v budoucnosti, který bývá postaven spíš na víře, ale může být podložen i racionálně. N. bývá impulsem k aktivnímu počínání, k naplňování osobních i skup. aspirací. Posilování celospol. n. hraje důležitou roli v období útlaku, bídy, válek apod. Zklamání kolekt. n. vede někdy k defétismu, k vnější i vnitřní emigraci. V zásadě je kategorie n. spjatá s ideou křesťanské víry a lásky. Náb. základem je n. ve spasení, v život věčný. V této souvislosti ji nacházíme v eschatologii. V moderní filozofii se s pojmem n. setkáváme zvl. v díle Ernsta Blocha, který navazuje na určité prvky něm. klasické filozofie, zvl. na pozdního F. W. J. Schellinga. Jestliže existencialismus pracuje s úzkostí jako se zákl. fil.-antropol. kategorií, pro Blocha je základní kategorií n. Ideální určeností hmoty je podle něho „možnost“, a ta odpovídá principu n., dominantnímu v lidské sféře. Objektivní dialektiku převádí Bloch na vztah „subjekt – objekt“. Základem liského jednání jsou podle něho pudy, zvl. hlad. Dějiny se dějí v silovém poli mezi hladem a n. a směřují ke společnosti prosté rozporů, k splynutí subjektivity a objektivity, které bude zrušením odcizení jako obecně lidského jevu. Bloch vyzdvihuje zvl. panteistické koncepce, opírající se o aristotelské a avicennovské tradice (Paracelsa, G. Bruna, J. Böhmeho, Leibnize, Schellinga, G. W. F. Hegela, Marxe). V rámci existencialismu se pojmem n. zabývá hlavně Gabriel Marcel. Podle něho jediná pravá n. je ta, která směřuje k něčemu, co nezávisí na nás. Přitom ale n. není tupé čekání, je to do neznáma prodloužená, ústřední, „v bytí zakořeněná aktivita“. Marcel spojuje n. s kategorií vůle, kterou vidí jako uvolňující, tvořivou sílu aktivizovanou n. N. je vázána na chápání života, existence jako „zajetí“ a degradací existence je nezpůsobilost k n.n. v pravém slova smyslu se podle Marcela dá mluvit pouze tam, kde hrozí pokušení beznaděje.

hope, expectation espérance Hoffnung speranza

Literatura: Bloch, E.: Princip naděje. Praha; Marcel, G.: K filosofii naděje. Praha 1971.

Miroslav Ransdorf