Nevědomí

Verze z 11. 12. 2017, 18:02, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

nevědomí – v běžném širším smyslu protiklad pojmu vědomí (v užším smyslu je protikladem pojmu vědomí „bezvědomí“). N. bylo zpočátku spíše předmětem fil. spekulací (G. W. Leibniz, F. W. J. Schelling, K. G. Carus, G. T. Fechner, J. F. Herbart, F. Nietzsche), podrobně se jím zabýval zejm. K. R. E. von Hartmann (Die Philosophie des Unbewussten, 1869). Pak se stalo jedním ze stěžejních pojmů psychoanalýzy. Obecně vědomí jako verbalizované prožívání obsahuje uvědomění, tj. poznání souvislostí obsahů vystupujících ve vědomí včetně vztahu člověka k vnějšímu světu a k sobě samému (sebeuvědomění), přičemž je to buď spontánní proces, nebo je třeba na ně vynaložit určité úsilí. Psych. činnost se však nekryje jen s takto pojatým vědomím, ale vystupují v ní i „nevědomé“ city, představy, myšlenky, způsoby jednání. Ne vždy si např. uvědomujeme příčinu, která způsobuje určitý cit, nebo objekt, osobu, na kterou je zaměřen. E. R. Hilgard (1962) zdůrazňuje, že neexistuje výrazná hranice mezi vědomím a n. ani v tomto širším smyslu. Již N. K. Ach (1905) prokázal, že pro splnění určitých úkolů není nezbytně nutná plná účast vědomí, a nevědomé zaměření nazval „determinující tendencí“. Něco podobného je i tzv. ustanovka gruzínské psychol. školy a patří sem i některé aspekty intuice a kreativity, prokázané řadou hist. případů. V současné psychologii vystupuje pojem n. ve třech různých významech: osobní (personální) n., kolektivní nevědomí a rodinné („familiární“) n. (málo používaný termín L. Szondiho, vyjadřující dítětem nevědomě převzatá přání a sklony rodičů, resp. dalších příslušníků rodiny). S. Freud se zabýval nevědomou motivací a stal se autorem konceptu osobního n., které má v jistém smyslu blízko k fil. pojetí n. A. Schopenhauera jako iracionální nevědomé vůle, vystupující „z temné hlubiny našeho nitra“, a k pokusům E. von Hartmanna, poplatným soudobému psychol. atomismu, které však naznačují úlohu n. v tvořivé uměl. činnosti.

Osobním n. se před Freudem zabýval i Nietzsche, který zdůrazňoval moc nevědomých instinktů nad slabostí vědomí, z čehož povstávají nesčetné omyly a poklesky lidstva.Teprve Freudem však začíná systematický výzkum n. a jeho konceptualizace. Psychoanalýza je vlastně zaměřena na výzkum nevědomých souvislostí lidské existence (W. L. Furrer, 1970) a je tedy v podstatě definována pojmem n. Podle S. Freuda jádro n. sestává z pudových reprezentací, a to nejen přímých, ale i (zejm.) z potlačených pudových tendencí (viz vytěsnění), které v r. 1892 nazývá „říší stínů“, později, v r. 1895, „oddělenou psychickou skupinou“. Dění v n. je bezčasové a má vlastní zákony dynamiky. Zpočátku hovořil Freudn. jako o „druhé inteligenci“, později mu však přisoudil alogičnost. Podle Freuda je dynamika lidské psychiky převážně nevědomá (vědomí je jen „špička hluboko ponořeného ledovce“), ve své podstatě iracionální. N. je jakýmsi rezervoárem potlačených pudů a s nimi spojených afektů, představ a myšlenek, které cenzurní funkce ega nepřipouští do vědomí. Ale potlačené se dere zpět do vědomí, a to v deformované a symbolické podobě, vznikající ze snahy unikat cenzuře ega. Nejvýrazněji se potlačené tendence projevují v obsahu některých snů, které vlastně vyjadřují „nesplněná přání“, resp. splnění přání v jakési halucinační podobě. Proto také analýza snů je podle Freuda „královskou cestou do nevědomí“. Psychoanalýza se snaží analyzovat potlačené a přivést je zpět do vědomí, snaží se racionalizovat iracionální, aby dosáhla terapeutických efektů. Nevědomé složky však obsahuje i ego (obranné mechanismy) a supergo (nevědomé morální postoje). Proti užívání pojmu n. v psychologii vystoupil E. Kretschmer (1947 a později). Vědomí je mu něčím „duševně kvantitativním“ ve smyslu větší či menší zřetelnosti prožívání N. se od něho liší nezřetelným, slabým, mlhavým prožíváním. Srovnávaje stupně vědomí se zorným polem oka (ubývání zřetelnosti od centra směrem k periferii), navrhuje „periferní vědomí“ nazývat „sférou“. To je však záměna širšího pojmu vědomí za užší.

unconsciousness inconscient Unbewusste, Unbewusstes inconscio

Literatura: Ellenberger, H. F.: Die Entdeckung des Unbewussten. Bern, Stuttgart, Wien 1974; Furrer, W. L.: Neue Wege zum Unbenwussten. Bern, Stuttgart, Wien 1970; Perrig, W. - Wippich, W. - Perrig-Chiello, P.: Unbewusste Informations-verarbeitung. Bern, Göttingen, Toronto, Seattle 1993; Toman, W.: Introduction to Psychoanalitic Theory of Motivation. London, New York 1960.

Milan Nakonečný