Norma jazyková

norma jazyková – soubor ustálených, pravidelně užívaných prostředků mluvnických, slovních i např. výslovnostních a ustálených způsobů (pravidel) jejich užívání. N.j. reálně existuje v každém spisovném jazyce, ale i v útvarech nespisovných, např. v dialektu, bez ohledu na to, zda tyto útvary mají vlastní písmo a literaturu. Ve spisovných jazycích je n.j. oficiální a je spol. uzákoněna, zatímco např. v nářečích a v jazycích bez spisovné podoby se uplatňuje živelně a udržuje se tradicí. Od n.j. je třeba lišit kodifikaci normy (z lat. codex = zápis, kniha; ficatio = způsobování), tj. zachycení a uzákonění normy spisovného jazyka ve směrodatných příručkách, mluvnicích a slovnících, popř. její formulování do určité soustavy pravidel (např. pravidel pravopisu, pravidel výslovnosti). Tato pravidla se podobají do jisté míry normám právním. S vývojem společnosti se mění jazyk a zároveň i norma spisovného jazyka. V závislosti na jejích změnách se musí čas od času měnit a nově vypracovávat i její kodifikace, která se tím vždy za skutečnou normou poněkud opožďuje. Pojmy norma a kodifikace patří ke specif. pojmům čes. lingvistiky. Jejich zákl. pojetí vypracoval B. Havránek a uveřejnil je r. 1932 ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Propracování a diferenciace těchto pojmů patří k trvalým výtěžkům programového vystoupení Pražského lingvistického kroužku. Vzhledem k tomu, že jazyk je nejdůležitějším prostředkem lidské komunikace, je třeba n.j. chápat jako jednu z nejvýzn. spol. norem (vedle norem chování, resp. norem morálních, norem estetických, norem právních apod.). É. Durkheim zdůraznil normativní charakter jazyka jako takového. (Viz též sociologie jazyka.)

norm of language norme de langue Sprachnorm norma linguistica

Jiřina Hůrková
Růžena Buchtelová