Olympismus
olympismus – též neoolympismus či moderní olympismus – nejednoznačné pojmy odvozené ze starořec. tradice pořádání sportovních soutěží v městě Olympia. Označují: 1. ideologii obnovy antických olympijských her; v tomto smyslu se pojem vztahuje především k dílu jejich obnovitele fr. barona P. de Coubertina; 2. ideologii a program tzv. olympijského hnutí, utvářejícího se kolem Comité International Olympique (CIO), založeného r. 1896 v Paříži a sdružujícího dnes více než 100 nár. olympijských výborů; jde o kult., eticky a výchovně orientované hnutí sportovců a sportovních organizací působící ve prospěch míru a dorozumění národů, odstranění rasové, polit. a náb. diskriminace a posilující význam sportu, hodnoty výkonu a principu fair play v životě společnosti i jednotlivce; 3. v užším slova smyslu ideologii amatérismu ve sportu, méně často mimo něj (viz amatér). Myšlenka obnovení olympijských her se objevila již v 16. a 17. st. Avšak teprve založení CIO vedlo k upevnění životaschopné tradice moderního o. První olympijské hry se konaly v r. 1896 v Athénách a od této doby se konají pravidelně každé čtyři roky (s výjimkou období 1. a 2. svět. války).
Vznik soudobého o. byl spojen jak se sportovními cíli, tak se zájmy soc. a kult. reformátorskými. Coubertin, ovlivněný idejemi angl. střední školy, dílem A. Comta, F. Le Playe, T. Arnolda, C. H. de Saint Simona a F. M. Ch. Fouriera, koncipoval o. jako náboženství svého druhu, nástroj rozvíjení kult. jednoty světa, propagace pacifismu a celosvět. konsensu a jako prostředek stimulace potřeb a zájmů jednotlivců i celých národů. Sport byl koncipován jako výchova k samostatnosti, cílevědomosti, kalokagatii a vstupu do spol. elity. Coubertinův o. byl vnitřně rozporuplný. Spojoval demokr. principy s aristokratickou výlučností, byl nadnár., internacionální ba kosmopolitní, ale požadoval, aby sportovec proslavil „svoji vlast, svoji rasu a svůj prapor“. Umožnil tak vyjádřit i potřeby nacionalismu, byť všelidské hodnoty v jeho o. nepochybně převládaly. Olympijské hnutí se ovšem záhy stalo kolbištěm nejrůznějších sil, které jej často dostaly na pokraj polit. a ideové krize. Byly to zejm. šovinismus a nacionalismus, snaha dokumentovat prostřednictvím sportovních výsledků převahu určitého polit. či soc. systému a z toho plynoucí „hon za medailemi“, komercionalizace, obtížně řešitelný problém rasové diskriminace a koneckonců i honba za popularitou a snaha sportovců dosáhnout úspěchu za jakoukoliv cenu, které vyvolávaly obavy a napětí. O. se stal též arénou politiky studené války.
Přesto zůstal o. a zvl. olympijské hry výrazem jednoty současného světa. Rozpory projevující se již před 1. svět. válkou, avšak kulminující především po 2. svět. válce, byly aktivizovány i tvrdošíjným lpěním části funkcionářů olympijského hnutí na aristokratickém pojetí sportu a amatérismu, tj. na chápání sportu jako zábavy majetných, výchovy k gentlemanství a sebezdokonalení a odmítání podílu sportu na soc. zápasech doby. Krize se prohlubovala zvl. za předsednictví E. Brundage (1952–1972). Žádoucí posun v problematice znamenaly olympijský kongres ve Varně (1973) a zejm. kongres v Baden Badenu (1981), charakterizovaný jako „kongres změn a nadějí“, na němž byl zvolen předsedou CIO J. A. Samaranch. Ten zaujal především rozumné stanovisko k otázkám materiální podpory sportu i sportovců a podpořil angažované stanovisko CIO v otázkách míru a dorozumění národů. Postoj děl. sportovních a tělovýchovných organizací byl zpočátku vůči o. značně rezervovaný a zejm. v meziválečném období se prosazovaly tendence od o. se distancovat, popřípadě vědomě formovat alternativy vyjadřující lépe soc. povahu sportu v třídně rozděleném světě (viz např. uspořádání spartakiády v Moskvě r. 1935). SSSR vstoupil do olympijského hnutí v r. 1947, bývalé evrop. social. země byly členem CIO většinou již dříve. Čsl. olympijský výbor reprezentovaný J. Guthem Jarkovským se práce CIO účastnil prakticky od jeho založení. S-gická analýza o., často pod názvem sociologie olympijských her, tvoří dnes důležitou součást sociologie sportu.
Olympianism olympisme Olympismus, olympische Bewegung olimpismo
Literatura: Čechák, V. – Linhart, J.: Sociologie sportu. Praha 1986; Kössl, J.: Dějiny československého olympijského hnutí. Praha 1977; Lenk, H.: Werte, Ziele, Wirklichkeit der modernen olympischen Spiele. Schorndorf 1964; Prokop, U.: Soziologie der Olympischen Spiele. Sport und Kapitalismus. München 1971.