Operacionalizace
operacionalizace – převod výzk. problému do empir. šetřitelné (testovatelné) podoby, v užším pojetí proces transformace pojmů do podoby empir. indikátorů, znaků. Ve 20. l. se problém objevuje poprvé jakožto striktní metodol. požadavek tzv. operacionalismu. P. W. Bridgman vyžaduje, aby každý věd. pojem obsahoval operaci, která umožní jeho empir. prověření (pokrytí). Požadavek o. charakterizuje především neopozitivistickou s-gii (G. A. Lundberg), v poněkud méně striktní podobě je ovšem obsažen v zákl. paradigmatu novodobé vědy, která musí hledat procedury vhodné k objektivizaci a k empir. krytí používaných pojmů a formulovaných tvrzení. Často však jde o nalezení cest nepřímých, o složité zprostředkování. Jednotlivé „operacionální definice“ bývají poznamenány redukcí a představují pouhé přiblížení se k obsahu pojmu. Ve vědě se vyskytují i výroky (hypotézy), které jsou ze své podstaty obtížně operacionalizovatelné, jsou neurčité (z hlediska operací měření) nebo dosud o. neprověřené.
Klasická, na neopozitivismus navazující, avšak vcelku tolerantnější s-gická koncepce o. pochází od P. F. Lazarsfelda. Vyžaduje: 1. vytvoření intuitivní představy pojmu; 2. specifikaci pojmu (rozčlenění na indikátory); 3. výběr vhodných indikátorů; 4. formování znaku. Takto vzniklé znaky (proměnné) musí umožnit klasifikaci a následující studium vztahů (korelací). Lazarsfeldův přístup bývá kritizován za absenci hlubšího teor. východiska, oceňován bývá naopak motiv aktivního utváření výchozího pojmu. Připomíná se v něm i Mertonův princip respecifikace, utváření pojmů a odvození proměnných na základě kvalitativních přístupů. Algoritmy dekompozice výchozích pojmů propracoval ve své dimenzionální analýze v 50. l. H. L. Zetterberg, který současně nastínil možnost složitějšího postupu, kdy je výchozí pojem pojat jako model (systém). K teor. základům o. se snažil v 60. l. přiblížit i představitel moderní verze neopozitivismu H. M. Blalock svou koncepcí hlavní a pomocné teorie. K další dynamizaci pojetí o. přispívá koncept „vícenásobného operacionalismu“ (D. T. Campbell) a princip triangulace (ve smyslu přiblížení k podstatě jevu z několika různých úhlů pohledu, pomocí různých metod). Přes tuto dynamizaci pojetí o. vedoucí ke kritickému překonání původních postulátů operacionalismu (též za účasti dialekticky orientované s-gie) existují v soudobé s-gii směry, které celou tuto koncepci zásadně odmítají. Tuto vývojovou linii reprezentoval zpočátku H. G. Blumer, který v reakci na Lazarsfelda odmítá jak myšlenku o., tak princip užití proměnných, umožňujících klasifikaci, i princip standardizace. Blumer prosazuje princip explorace, průběžné utváření pojmů přímo v procesu empir. analýzy. Zavedené pojmy doporučuje kontrolovat pomocí tzv. inspekce. O zmírnění těchto vůči o. kritických stanovisek se v 60. l. v rámci interakcionistického paradigmatu zasloužil především N. K. Denzin. Snaha vyhnout se apriorním dedukcím vedla B. Glasera a Strausse ke koncepci tzv. základní nebo základové (grounded) teorie, založené na exploraci empir. materiálu. V té době však již vrcholí fenomenologická kritika tradiční metodologie, reprezentovaná především etnometodologií (A. V. Cicourel, H. Garfinkel). Důraz na kvalitativní a neinvazívní metody vedl zároveň k odmítnutí kvantifikace, standardizace a o. jako objektivistických postupů, které do reality nežádoucím způsobem intervenují, uměle ji konstruují a v konečném důsledku deformují. V tomto duchu formuluje své výtky prakticky celá interpretativní sociologie a hermeneutika (P. L. Berger, T. Luckmann, A. Giddens aj.). V tomto kontextu se zdůrazňuje význam dvojí interpretace soc. reality (z pozice výzkumníka i aktéra) jako základ porozumění. U Giddense jde o pojetí tzv. dvojí hermeneutiky, které má řešit problém adekvátnosti a objektivity spol. vědy, nastolený fenomenologem Schutzem. Pochybuje se přitom o možnosti převedení věd. (tech.) pojmů do jazyka každodennosti. Nicméně v současné době i zastánci kval. metodologie uplatňují v praxi empir. výzkumů jisté prvky standardizace a třídění (viz např. zásady pořizování záznamů, jejich kódování apod. u A. L. Strausse), nebo dokonce o. (viz např. schéma situační analýzy J. F. Loflanda).
Na druhé straně i v tradičně pojímaném výzkumu hraje explorace důležitou roli především v přípravné fázi výzkumu (viz předvýzkum, pilotáž), navíc se objevují nové explorativní postupy i v oblasti analýzy dat. Dřívější akcenty na studium korelací a zastupitelnosti indikátorů se v současné době přesouvají ke studiu latentních struktur: k ověřování konzistence operacionálních definic se užívá faktorová analýza či seskupovací analýza, objevuje se i nové téma těmito způsoby konstruovaných, přímo nepozorovatelných proměnných. Kvalitu operacionálního vymezení pojmů je tak možno kontrolovat vskutku průběžně. Zajímavé jsou též pokusy o uplatnění participativních výzk. strategií, kdy zkoumané osoby mohou samy sestavovat dotazníky nebo interpretovat získaná data. V prostředí, které akceptuje komplementaritu přístupů, neztrácí dynamicky chápaná o. své místo. Kromě toho musí být pojímána šířeji, protože určité operace se vážou také na výběr objektu bádání. Operacionalizujeme většinou dosti složité hypotézy o vztazích mezi jevy (s možností volby experimentální procedury nebo třeba strukturního modelování).
Východiskem o. se stává pokud možno detailní a teor. propracovaná identifikace problémové situace a následující konceptualizace předmětu zkoumání. Nadále se sice uplatňují relativně jednoduché, taxativní přístupy, kdy je k pojmu dohledána a přičleněna sada empir. indikátorů (jde vlastně o definici výčtem specif. příznaků). Stoupá však význam přístupu systémového, jenž chápe předmět jako složitý, relativně uzavřený a vnitřně strukturovaný celek ve vztazích k prostředí. To má význam zejm. při modelování (rozlišení exogenních proměnných, specif. zprostředkujících vazeb mezi proměnnými atd.) nebo přinejmenším při eliminaci falešných korelací v rámci analýzy souvislostí. Rozčlenění pojmu na jeho jednotlivé složky (příp. dimenze) a jejich pokrytí empir. indikátory vyúsťuje k definici jednotlivých znaků. Podle S. Nowaka může jít o znaky: a) definiční, kdy obsah sledované skutečnosti je přímo vymezen definicí (v tomto smyslu ryze operacionální charakter má určení sociometrického statusu daného jedince počtem získaných preferenčních voleb od ostatních členů skupiny); mluví se též o definicích nominálních; b) empir., u nichž lze najít víceméně bezprostřední empir. korelát ukazující na zkoumanou vlastnost; c) inferenční, kdy z výskytu určité skutečnosti usuzujeme na vlastnosti, které nedokážeme měřit přímo (je to typické pro sledování postojů, hodnotových orientací apod.). U posledních znaků vzniká problém, jak zvládnout výběr těch nejpodstatnějších indikací z často velmi širokého spektra možností a vyhnout se přitom nebezpečí nadměrné redukce.
Problémů je ovšem více: 1. indikátor může být součástí sledovaného jevu, jeho výsekem, průnikem, symptomem, reprezentantem; 2. nejde jen o to znak definovat, ale nalézt přijatelný způsob zjišťování empirické informace (měření, záznamu, kódování, transformace); 3. při výběru indikátorů hodnotíme teor. relevanci, dosavadní zkušenosti s aplikací a vůbec metodol. předpoklady, validitu a reliabilitu techniky (někteří autoři uvádějí výslovně „sociokulturní proximitu“), v neposlední řadě i praktické aspekty (dostupnost údajů, org. a ekon. nároky na jejich zjišťování); 4. v rámci o. musíme zvládnout i problém vymezení hodnot znaku, kategorizace (viz též klasifikace) s ohledem na to, zda při analýze vystačíme s proměnýmmi nominálními, ordinálními nebo kardinálními; v tomto směru můžeme připravovat transformace do podoby souhrnných znaků, indexů (viz též škálování); 5. výzkumník se musí často rozhodovat mezi standardními formami zjišťování údajů (např. mezinár. klasifikací profesí ILO) a individ., tvořivějším řešením, max. respektujícím zadání výzkumu a specifiku problému; tento problém se objevuje i u kvalitativních metod, zvl. když se předpokládá (nebo přímo vyžaduje) týmová práce při sběru dat; 6. víceméně nezávisle na preferenci kval. nebo kvant. metody pokračují diskuse o tom, zda je přípustné zkoumat složité celky na základě jejich dezagregace na části (např. zkoumat malé soc. skupiny výhradně jen prostřednictvím údajů od jednotlivých členů). V názorech na problém o. se střetávají různá s-gická paradigmata: individualizující se systémovým, objektivistické s interpretativním, induktivistické s deduktivistickým atd. Po odmítnutí požadavků striktního operacionalismu i praxe mechanického, intuitivního vymezování pojmů v rámci rutinního empiricismu zůstává jádro problému v podobě uznávané potřeby efektivního propojení teor. a empir. poznání. Ve prospěch co nejdynamičtějšího a kritického pojetí o. mluví další zkušenost, že se totiž časem mění i samotný obsah jednou definovaných indikátorů, že hodně záleží i na kontextu, na umístění indikátoru. V tomto směru není možné najít optimální nebo univerzální algoritmy nebo předpisy na provedení kvalitní o.: vždy půjde o záležitost alternativní, tvůrčí a heuristickou.
operationalization opérationnalisation Operationalisierung operazionalizzazione
Literatura: Blumer, H. G.: Symbolic Interactionism: Perspective and Method. New Jersey 1969; Burgess, R. G. ed.: Key Variables in Social Investigation. London 1986; Buriánek, J.: Ke kořenům sporu o metodu empirické sociologie. Acta Un. Carolinae, St. sociologica, IX, 1992; Buriánek, J.: Metody a techniky sociologického výzkumu, II. Praha 1988; Cicourel, A. V.: Method and Measurement in Sociology. New York 1964; Denzin, N. K.: Sociological Methods. Londýn 1970; Giddens, A.: New Rules of Sociological Methods. 1976; Illner, M. – Foret, M.: Sociální ukazatele. Praha 1984; Lofland, J. F. – Lofland, L. H.: Analyzing Social Settings. Belmont 1984.