Periodizace českých dějin

periodizace českých dějin – členění českých dějin, které má relativně dlouhou historii navazující na dobové periodizace dějin. První p.č.d. vytvořil Kosmas ve své Chronicon Bohemorum. Tři knihy jeho kroniky jsou vylíčením českých dějin ve 3 rozdílných epochách: první popisuje dobu předkřesťanskou, druhá l. 1039–1092 a třetí je vyprávěním o soudobých dějích. V souladu se středověkým pojetím dějin je pro Kosmu nejvýzn. událostí čes. dějin přijetí křesťanství, které ovšem mylně klade do r. 894. Teprve od této doby jsou mu čes. dějiny „jisté“; co předchází, je epocha nejen hodnotově nižší, ale nelze také plně potvrdit historicitu událostí, jež se v ní měly stát. Toto dichotomické členění zůstalo v platnosti až do 19. st., přičemž ale byla doba pohanství stále více integrovávána do celkového obrazu čes. dějin. Rozhodujícím krokem k její plné integraci učinil V. Hájek z Libočan svou Českou kronikou. Renesančně humanistická historiografie rozšířila čes. historii o novou, dosud neznámou epochu, o předslovanské dějiny. Pro všechny historiky v předvěd. období čes. historiografie byly dalšími periodizačními mezníky jednotlivé roky a vlády jednotlivých panovníků. Podle jednotlivých panovnických rodů periodizoval čes. historii D. Adam z Veleslavína ve svém Historickém kalendáři v r. 1590; Veleslavín také podle vzoru středověké i humanistické evrop. historiografie periodizoval dějiny podle pětisetleté periody odvozené z Platónova „svatebního čísla“.

Novodobou koncepci p.č.d. vytvořil F. Palacký na podkladě periodizace vývoje čes. jazyka a literatury J. Dobrovského, kterou převzal i J. Jungmann. Také tato p.č.d. byla trojdílná: „starý věk“ v ní zahrnuje období od dějinných počátků do r. 1403 (podrobněji se člení do tří fází: do r. 895 je to doba pohanská, l. 895 až 1253 vyplňuje vláda slovanství a období 1253–1403 naopak vláda němectví); „věk střední“ v l. 1403–1627 je charakterizován náboženskými válkami a „věk nový“ od r. 1627 do r. 1848 porobou čes. národa. Ideovým základem této p.č.d. je Palackému historiozofická koncepce o trvalém „stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím“. Na tuto p.č.d. navazovali prakticky všichni češ. historikové, byť jednotlivé periodizační mezníky nacházeli v jiných hist. událostech. V. Novotný posunul počátek středního věku až k r. 1246, počátek nové doby viděl shodně s Palackým. J. Šusta posunul první mezník ještě hlouběji, až do r. 1306, J. Prokeš naopak přesunul druhý mezník až k r. 1740. Nejvíce se od Palackého p.č.d. odchýlil J. Pekař. Také on rozlišoval v čes. dějinách starověk, středověk a novověk, ale jejich mezníky odvozoval na rozdíl od Palackého od proměn uměleckých slohů. Starověk (do r. 1200) mu splývá s dobou románskou, středověk (do poloviny 18. st.) vyplňuje doba gotická, renesanční a barokní, novověk člení na dobu osvícenskou, romantickou a na současnost či „naši dobu“. V první verzi této p.č.d. (1914) jej však člení jinak: na dobu osvícenství, revoluce a dobu Františka Josefa. Inspirací k tomuto pojetí mu byl K. Lamprecht i vídeňská uměleckohist. škola, reprezentovaná především M. Dvořákem.

S-gií (M. Weberem, ale hlavně školou Annales) inspirovaný J. Slavík vytvořil v 1. polovině 40. l. další trichotomickou periodizaci, nacházející tentokrát v čes. dějinách epochu družinnou, končící na počátku 13. st., feudální, jdoucí do 18. st., a epochu moderního čes. národa. V první epoše se rodí stavovské a hosp. rozvrstvení čes. společnosti, pro druhou je charakteristická hierarchická stavovská struktura odvozená z náboženství, která je ve třetí epoše nahrazena moderním demokratismem a racionalismem, které spatřují zdroj vládní i správní moci v národě. Ve stejné době se ke strukturálnímu pojetí hist. dění dopracoval i F. Kutnar. Československé marx. dějepisectví, opírající se o stalinskou interpretaci Marxovy hist. teorie, vytvořilo svoji p.č.d. v 2. polovině 40. l. a v 50. l. První pokus tohoto druhu podnikl V. Husa v brožuře Epochy českých dějin (1949) v souvislosti s kritikou předchozích periodizací. Jemu je 1. epochou období rodových pospolitostí, vystřídané v polovině 12. st. epochou feudální, v níž mizí v Čechách otroctví. Tuto epochu dělí do 4 etap: od poloviny 12. st. do husitské revoluce; od ní do roku 1620; od bělohorské porážky do r. 1781; odtud do r. 1848. Buržoazní revoluce 1848 je mu přechodem k epoše kapitalismu, jež trvá 100 let a jež je v únoru 1948 vystřídána epochou socialismu. Toto schéma bylo dále propracováno v Přehledu československých dějin na konci 50. l.; historicky přesněji však bylo rozhraní mezi rodovou společností a společností feudální posunuto do 10. st. Tato p.d.č. zůstala zachovávána i ve všech dalších syntetizujících dílech i v dějepisných učebnicích, stále více se však přihlíželo k výsledkům konkrétního hist. výzkumu, p.č.d. se stávala i podrobnější a propracovanější. V souladu s celkovým pojetím dějin i samotné hist. vědy se tato p.č.d. stala závaznou nejenom pro polit., ekon. a soc. dějiny, ale i pro jednotlivé oblasti kultury a byla jen s nutnými modifikacemi přejímána jak pro dějiny literatury (viz Dějiny české literatury I – III, 1959–1961), tak i pro dějiny divadla (viz Dějiny českého divadla I – IV, 1968–1983). Teprve hist. výzkumy od konce 70. l. naznačují možnosti nových přístupů a vytvoření nového schématu periodizace čes. dějin.

division into periods of Czech history périodisation de l'Histoire tchèque Periodisierung tschechischer Geschichte periodizzazione della storia ceca

Literatura: Beneš, Z.: Kroniky dvě o založení země české a jejich místo v dějinách české historiografie. AUC - Philosophica et historica, 1984, č. 2; Beneš, Z.: Pekařova periodizace českých dějin. Z Českého ráje a Podkrkonoší. Bystrá n. J. 1994; Husa, V.: Epochy českých dějin. Praha 1949; Pekař, J.: O smyslu českých dějin. Praha 1990; Petráň, J.: Ke genezi novodobé koncepce českých národních dějin. AUC - Philosophica et historica, 1982, č. 5.

Zdeněk Beneš