Politika (MSgS)

politika (MSgS) (politický systém). Termín vznikl jako označení činnosti, která byla podmíněna životní a kulturní jednotou antického polis a tuto jednotu stimulovala, a zachovával si vždy v podstatě význam činnosti spjaté s jednotou, organizací a řízením celospolečenských procesů, i když se stále silněji rozlišovala tzv. veřejná a soukromá sféra a prohlubovala se diferenciace veřejné sféry a rozpornost společnosti.

1. V předmarxistických koncepcích politiky se v hodnocení relativní samostatnosti a dosahu (místa) politiky setkáváme s rozpornými stanovisky. Machiavelli, Hobbes, ale také Spinoza, Bodin aj. politiku přeceňovali, považujíce společenské a ekonomické vztahy za produkt politické moci panovníka, státu, který potlačuje boj mezi lidmi. Holbach a osvícenci se naopak domnívali, že politiku určuje občanská společnost a její systém vlastnictví a směny, který se projevuje v přirozené psychice člověka, tj. osvícený rozum, morálka, veřejné mínění, společenská smlouva. Hegel znovu vyzdvihl absolutní suverenitu státu jako skutečnosti mravní ideje, nadřazené společnosti i ekonomickým vztahům a Feuerbach naopak vliv občanské společnosti, orientující se podle biologických, psychických, emotivních hledisek.

Základní termíny spjaté s politikou, tj. např. politická moc, politická skupina, politická organizace, ideologie, politický proces, politický subjekt, politické chování atd., jejich významová i analytická funkce, nejsou až dosud ve světové vědě (platí to zčásti i o marxismu) vyjasněny.

V buržoazní vědě se obrodil zájem o koncepční řešení po delším období hyperfaktualismu a kvantofrenie zhruba od 40. let, kdy byla zjištěna značná nedostatečnost (vzhledem k rostoucí společenské poptávce) pouhých komparativních a popisných studií a požadován nový rozvoj komplexních teorií. I když se ve snaze o návrat k ideovým zdrojům moderního myšlení nevyhýbá nemarxistická politická věda i myslitelům ve své době nesporně progresivním (např. Hobbesovi a Lockeovi), používá objektivně jejich koncepcí v takovém sociálně třídním kontextu, který mění povahu těchto teorií, neumožňuje optimální poznání a vede objektivně k apologetickému zneužití. V těchto koncepcích je zdůrazněna celospolečenská (v podstatě individualistická) podmíněnost a dosah politiky jako činnosti směřující k dorozumění, k realizaci obecných potřeb, blahobytu všech, optimálních morálních vztahů, a to nejlepšími prostředky, „možnou“ politikou, tj. řízením (překonáváním rozporů, boje) nestranným, nadhistorickým arbitrem, zejména státem. Absolutizace poslání tohoto arbitra podmiňuje absolutizaci vrstvy s jeho činností úzce spojené, tj. byrokracie, státně mocenské správy, dříve zejména velkých osobností (Carlyle).

To neznamená, že nedochází k diferenciaci koncepcí politiky v podstatě parciální a ahistorickou nemarxistickou politickou vědou. Koncepce politiky se značně proměňuje objektivní subjektivistickou absolutizací toho či jiného momentu politického systému jako rozhodující determinanty. Setkáváme se tak s různými kategoriemi jako organizujícími ideami koncepce politiky: kategorií moci, autority, institucí, organizací, existence a rozhodování (slaďování, smiřování, vyvolávání) konfliktů, skupin jako mocenských i jiných struktur, psychologických vlastností lidí a skupin, obecného blaha, veřejného zájmu, rozhodovatelů, elity, byrokracie, kontroly, plánování, diferenciace a dělby práce (specializace funkcí daná složitostí struktur), politické funkce, struktury, systému (funkční závislost komponent politického systému, působících k jeho rovnováze) atd. Žádné z těchto pojetí politiky není absolutně nepravdivé, deformuje však podstatně obraz politiky vytržením jednoho z organických momentů komplexního politického systému a objektivní či záměrnou degradací ostatních.

Poměrně nejzajímavější jsou koncepce, spojující politiku s kategorií moci a pokoušející se o komplexní postižení jejích vazeb pomocí kategorií systém, struktura, funkce. V současných špičkových nemarxistických pracích je tato problematika postihována v podobě diskusí o otázkách „jádra“ (rozhodujících sociálně nejmocnějších skupin) a „pole“ (relativní autonomnost, specifika politického systému). Odkazujeme zejména na práce Almondovy, Eastonovy, Shilsovy aj.

Marxistické, historicko-materialistické pojetí je dialekticko-komplexním, syntetickým pojetím politiky, které respektuje všechny reálné aspekty tohoto systému a současně analyticky postihuje objektivní vertikální, kauzální i funkční sepětí těchto aspektů (komponent), jejich objektivní obecnost, podstatnost, nutnost, opakovatelnost atd., tedy relativní stabilitu i proměnnost zákonitosti (základní vnitřní rozpor).

Marx politiku chápal jako sféru společenského života, ve které si lidé určitým způsobem a často v pokřivené a nereálné podobě začínají uvědomovat objektivní rozpory své existence a řeší je víceméně uvědoměle či živelně, mírově či násilně, bojem či sdružováním atd. Politika byla chápána jako činnost spjatá s úsilím tříd konstituovat se i prostřednictvím získání, udržení a rozvinutí (rozhodující) účasti na veřejné, zvláště státní moci (tj. její třídně podmíněnou přestrukturalizací) a tedy zejména využitím státu jako rozhodujícího prostředku společenské regulace, zvláště třídně skupinových, ekonomických, kulturních a jiných konfliktů. Lenin zdůraznil, že je koncentrovaným výrazem ekonomiky a současně vztahem mezi třídami (viz třídy a třídní boj) a že je spjata s životem a bojem miliónů.

Definice politiky (politického systému), které byly v marxismu v posledních desetiletích vypracovány, mají však až dosud také torzovitý ráz, neboť i ony byly postiženy vulgární redukcí.

2. Pokusme se nyní o definici rozvinutější, tj. obecnější. Znamená to věnovat větší pozornost vztahu struktury třídní a skupinové a vztahu obou k relativně autonomní sféře, vůči níž působí jako prostředí i jako komponenty (působí-li bezprostředně). Začínáme tedy nejpodstatnější souvislostí, vztahem systému a prostředí. Marxismus, jak známo, neobjevil existenci tříd, ale podstatně prohloubil charakteristiku jejich povahy postižením místa ve společenském pohybu a tím organicky dokázal i jejich historickou přechodnost. Prostřednictvím tříd se objektivují (odrážejí) rozpory výrobního způsobu ve společenské a politické sféře, v jejich bytí a pohybu se tedy projevují základní otázky celospolečenské existence. Specifická ekonomická forma, charakterizovaná nezaplacenou nadprací (vykořisťováním) určuje i vztahy nadvlády a poroby ve společnosti, jichž je zpětně využito k utváření ekonomických společenství (vlastnictví) prostřednictvím dialektiky potřeb a zájmů, hospodářské, ideologické a politické aktivity (boje) vzájemně antagonistických tříd. Ekonomické společenství se tak odívá do specifické politické formy, jež zajišťuje patřičnou ochranu k prosazování vlastnictví prostřednictvím politických skupin, institucí a organizací, které ve vzájemných vztazích a ve vztazích vůči společenským subsystémům užívají moci, tj. násilí, donucení, sankcí, opírajících se o veřejnou moc, oddělenou od společnosti, tj. zejména stát. V tomto smyslu nabývají v antagonistické společnosti společenské vztahy mocenský ráz a trvalé reintegrace je dosahováno zejména násilím, produkovaným specifickými subjekty. Politický vztah, který tak vzniká, je vztahem politických komponent (homo politicus, politické skupiny) zprostředkovaný určitou politickou institucí a organizací, k celku politického systému, který objektivuje celospolečenské a skupinově mocenské současně a zároveň působí vůči sociálnímu jako subjekt.

Z tohoto hlediska je společnost nazírána jako neobyčejně složitý systém, složený z mnoha subsystémů (závislých systémů), v němž politický systém není absolutně izolovanou sférou, ale sférou relativně autonomní, kterou není možno redukovat na subjektivní stránku (vědomou činnost určitého typu, např. ideologické střetávání), ani na objektivní, tj. na subjektu zcela nezávislý (fatální) vývoj politické reality. Politický systém v sobě slučuje hledisko objektivní struktury utvářející politický subjekt, ale také hledisko vytváření objektu subjektem a sebevytváření politického subjektu. Vůči dalším strukturám vystupuje jako objekt (politické konflikty, stanoviska, hnutí, převraty a revoluce jsou podmíněny subjektem — společností, zejména jejím materiálním bytím) a současně i v časové distanci může vystupovat jako subjekt nejen vůči sobě samému a jiným politickým systémům, ale i ke společenským subsystémům a společnosti jako celku.

Politický systém je pak relativně samostatná oblast společenské skutečnosti, která odráží víceméně vědomě materiální a sociální předpoklady a podmínky v aktivitách spjatých s institučními a organizačními formami veřejné (vnějšně) společenské moci a využívá tohoto specifického sociálního pohybu k zpětnému ovlivnění těchto předpokladů a podmínek. Konflikt tříd, založený na rozporech výrobního způsobu, je tedy v antagonistické společnosti základním obsahem politického „života“, procesů, fungování politického systému (viz konflikt a teorie konfliktu). Rozvinout výzkum politiky znamená rozvinout: 1) výzkum autonomního pohybu tříd, třídní struktury a třídního vědomí; 2) vazby života třídy a politického života, tj. převodů, institucionálních a organizačních forem, jimiž působí na politický systém a současně se objektivuje třída jako celek i politický systém. (Jinak se třída jako celek neprojevuje, neboť nelze abstrahovat pomoc, kterou poskytují objektivaci ekonomické a ideologické jednoty třídy politické instituce a organizace.)

Bez analýzy tříd, typické pro předmarxistické období, nelze rozpoznat podstatný obsah politických forem, ovšem redukce zkoumání na tento vztah zabraňuje hlubšímu proniknutí těchto forem, jež mají svůj relativně samostatný obsah a formy. Politické skupiny, instituce a organizace fungují objektivně jako relativně autonomní a jejich autonomie dokonce neustále roste, spolu s obecnou tendencí k byrokratizaci, proorganizování společenského života. Třídní struktura navíc určuje pouze podstatný obsah politických procesů, jejich sociální zdroje a působení však nejsou na ni plně redukovatelné.

Na druhé straně jednou z častých jednostranných koncepcí politiky je takové pojetí, které zdůrazňuje její spojení s mezzoskupinovou a mikroskupinovou společenskou strukturou a zájmovými konflikty těchto skupin. Takové pojetí může pochopitelně analýzou konkrétních skupin a každodenní manifestace zájmových konfliktů dosáhnout výsledků, jež jsou pro abstraktní, jakkoli světonázorově orientovanou analýzu nedosažitelné, zejména použitím přístupů sociologie skupin a sociální psychologie. Současně však má řadu nedostatků v začleňování do vyšších makroskupin, v nedostatečné diferenciaci, hierarchii jevů, které vede k subjektivnímu závěru o nahrazování hierarchie skupin velkým počtem těchto skupin. Se skupinami je pak nerozlučně spjat skupinový egoismus, který stát jako nezaujatý arbitr podobně ahistoricky překonává. Skupinové pojetí v tomto smyslu je produktem a oporou politické teorie liberalismu a jejího filosofického zázemí, tj. osvíceného racionalismu, individualismu, úzce spjatého s psychologismem a pedagogikou. Faktickým rubem liberalistické představy o růstu tzv. veto skupin a současně i podnětem k formulování antiliberálních koncepcí je růst profesionálních elitních skupin, nové hierarchie elit moci a relativní autonomizace profesionálních představitelů této hierarchie. Tyto skupiny bojují o moc, prestiž atd.

Vymezení politiky skupinovou koncepcí má tedy dva základní nedostatky: nepostihuje vztah skupiny jako takové a třídy a současně nerozvíjí vazby ke komplexu politického systému (jeho institucí a organizací, struktury atd.). Tento vztah je namnoze líčen buď torzovitě, nebo vůbec opomíjen. Takovému pojetí se pak jeví jako politická skupina každá nebo téměř každá skupina a politická činnost je ztotožňována s činností skupin vůbec. Nesmí nás mýlit ani to, že slovně se někdy v politické nemarxistické vědě pracuje také s kategorií třída. (Lasswell ji např. charakterizuje jako velkou sociální skupinu s obdobnou funkcí, postavením, názory, Burdeau jako jev vědomí, který není objektivní realitou atd.)

Sociálně konfliktní zdroje politického systému není tedy možné redukovat na konflikty třídní, což pozitivně vyjádřeno znamená, že si sice podřizují skupinově zájmové výtvory, nikdy však absolutně. Třídní proniká obecně skupinovým ve větším či menším rozsahu. Podobně řada skupin se dotýká svou činností a postavením víceméně bezprostředně politického systému a víceméně zprostředkuje jeho vnitřní fungování i působení vůči různým společenským strukturám. Ze samotného faktu dělby práce, jejíž existence je věčným atributem lidského bytí, vyplývá jistá torzovitost člověka, jisté odcizení, nemožnost absolutně obsáhnout všechny sféry bytí, včetně schopnosti a možnosti vlastní seberegulace. Vyplývá odtud tedy nutnost speciální činnosti, jež by uvědoměle koordinovala vztah individuálních, skupinových a celospolečenských činností. Není ovšem sporu, že jak obsah, tak formy takové integrace a koordinace budou v budoucnu podstatně odlišné od dnešních podob, spjatých s předsocialistickým a socialistickým výrobním způsobem. Lze říci, že oslabením významu třídní struktury a konfliktů ve společnosti se obrozuje ta stránka funkcí politiky, s níž byla tradičně spojována předmarxistickou politickou a společenskou vědou a filosofií. Současně je v tomto (nejobecnějším) smyslu politika vědou.

3. Jaká je vnitřní struktura relativně samostatné sféry společenského bytí, politického systému a jeho fungování v prostředí?

Politický systém (politika — pokud je užita v nejširším slova smyslu, tj. nejen činnost subjektů, ale i objektivní vztahy, politické zřízení, politický život, politické procesy atd.) trvá za jistých materiálních a sociálních předpokladů, jež lze označit za jeho prostředí, pokud na jeho fungování působí zprostředkovaně, a za jeho komponenty, pokud působí přímo. Analýzu systému pak můžeme podat charakteristikou jeho základních dimenzí, tj. 1. komponentnosti (komponentou rozumíme element určený systémem a zpětně systém podmiňující a působící na další komponenty), např. na úrovni demoskopické (člověk politický, občan, skupina, masa), institucionální a organizační (strana, stát), dynamické a statické (progres, změna atd.) atd.; 2. vztahu komponent navzájem a komponent a celku; 3. vertikální diferenciace komponent a problému vedoucí, integrativní komponenty (nejzávažnější z hlediska udržení a rozvoje daného systému); 4. prostředí (reaktivity); 5. historického rozměru; 6. vnitřní a vnější rozpornosti, projevující se ve všech dosud zmíněných dimenzích; 7. vztahu statických a dynamických procesů (trojrozměrnost časové existence, změna, vývoj, pokrok a jejich kritéria); 8. zaměřenosti, cílovosti systému, která souvisí v jeho vyšších typech (člověk, společnost) se schopností sebereflexe. Dimenze 2 a 3 tvoří strukturu systému, dimenze 4 a 5 tvoří aktuální a historické prostředí. Je tedy třeba zkoumat subjektivní odraz objektivně fungujícího systému, analyzovat specifické vědomí objektivního politického systému, více či méně deformované řadou individuálních a společenských předpokladů a podmínek a jeho zpětný zásah do tohoto objektivního fungování adekvátním a neadekvátním respektováním různých stránek, složek tohoto systému.

Každá z těchto dimenzí může sloužit jako samostatný vstup, je-li respektována jejich dialektická vazba na všechny ostatní. Tento závěr vystoupí jako závažný tehdy, uvědomíme-li si možnost další diferenciace, konkrétně dimenze vztahu komponent navzájem a k celku. Jde totiž o vyčlenění demoskopické (antropologické, skupinové, společenské), hodnotové (kulturní, tj. výtvory), akcionální a jiných rovin, opět ve všech uvedených základních dimenzích. Dále lze vyjít z té složky demoskopické roviny jako elementu komponentní dimenze, kterou je člověk jako složka konkrétního systému, v našem případě člověk politický.

S otázkou člověka politického úzce souvisí problém vertikální souvislosti konkrétně historických politických systémů. Můžeme říci, že integrativní komponentou je „sdružená lidská práce“, která má rozhodující politické afekty a klade rozhodující nároky na politická rozhodnutí, jež jí uvolňují pole, a to jako složka komplexní lidské tvorby a sebetvorby, tj. problematiky člověka jako „tvora rozumného“. K této otázce se ještě dále vrátíme. Jen poznamenáváme, že nelze svévolně a eklekticky kteroukoli stránku činností člověka označit za politicky rozhodující. Sklouzli bychom tak k vulgární antropologii.

Můžeme se pochopitelně snažit zjistit hranici politického systému (danou dosahem základní vnitřní rozpornosti), tj. jeho specifiku tím, že budeme uvažovat o vztazích konkrétně historických komponent, jež zkušenost a rozvoj politologie dovoluje označovat za politické. Je však značné nebezpečí tautologických definic a „vymezování“ pomocí přívlastků.

Systém je analyzovatelný posouzením jeho reakce, zaměřené ke specifickým účinkům, s nimiž je objektivně spjat (a subjektivně spojován) a jichž dosahuje s určitým stupněm přiměřenosti (J. L. Fischer). Studium systému je tedy možné zjištěním, za jakých podmínek a s jakými účinky systém (a jeho komponenty) reagují, fungují. Zjištění funkce umožňuje vytvořit, ověřit, případně rozvinout síť kategorií, jichž je zpětně ve studiu užito. Tytéž funkce, velmi abstraktně řečeno, jsou v odlišných politických systémech vykonávány různými subsystémy (komponentami), každý subsystém má řadu funkcí, každá funkce se může projevovat řadou subsystémů.

Za základní rozpor považujeme rozpor mezi veřejnou mocí a správou, organizovanou v různých institucích, mezi nimiž dominuje instituce státu, a veřejností, v níž se mění lidské společenství, jakmile se jej dotkne fenomén veřejné moci a správy, a to jak ve vstupním, tak výstupním procesu (utváření politiky z prostředí, působení do prostředí). Při posuzování vlivů, které působí na tuto míru, zdůrazňujeme zvláště určitou míru dezintegrace a integrace sociálních zájmů.

Politická funkce je ustavována z interakce společenských tříd a skupin a relativně samostatného politického systému, s jeho základní vnitřní rozporností („veřejná“ moc, „veřejnost“), jehož jsou zároveň třídy jistou stránkou své činnosti (tj. jako systémy, jejichž relativní uzavřenost je objektivována, mj. i politickou srážkou s dalšími třídami) součástí. Podstatné nároky tříd a skupin se stávají součástí politické funkce jako souhrnu relativně imanentních systémových regulativů. Třída, ale také iniciativně relativně autonomní nositelé politických forem, mohou dosáhnout toho, že funkce nabude podoby auto(kata)kratické, tj. je rozvíjena a prosazována (v politickém systému a zejména vůči dalším společenským systémům) „shora“, s menší účastí bezprostředních výrobců a občanů, či autonomně (anakraticky), kdy funguje prostřednictvím odstupňované spoluúčasti více méně celé společnosti. V takovém případě dochází k demokratizaci politické funkce, tj. k rozšíření počtu jejích politických i sociálních nositelů a jejich formálnímu zrovnoprávnění. Hovoříme pak o tzv. rozšíření politických práv, tj. formální i reálné možnosti rovné spoluúčasti při formování a zajišťování přiměřených reakcí politických subsystémů a systému jako celku. Socializací politické funkce rozumíme (termín J. L. Fischera) takové postupné a dílčí řešení sociálních rozporů, které usnadňuje plnění celospolečensko-integrační politické funkce.

4. Reakce, jež vykazují politické komponenty a politický systém vcelku, směřují pro většinu badatelů nesporně k takovým specifickým účinkům, jež lze charakterizovat jako vytváření (spoluvytváření), sdílení veřejné moci, účast na moci, boj o moc jako prostředku k plnění celospolečenského i skupinově třídního poslání (pořádání, integraci). Těchto účinků je dosahováno prostřednictvím legitimních (trvalých) vzorů interakce, jež vedou ke vzniku objektivačních prostředků k dosažení sledovaných účinků, tj. organizací a institucí.

Rozhodujícím diferenciačním znakem politické funkce je tedy účinek na moc a její systém (autorita, vliv, násilí, nátlak, donucování, odměňování, sankce), produkovaný státem a jeho komponentami (exekutivou, legislativou, administrativou atd.), politickými stranami, zájmovými politickými (v širším i užším slova smyslu) organizacemi atd. Politika je společenskou činností, jež je specifikována tím, že se vztahuje k institucionalizované a organizované veřejné „společenské“ moci (faktorům moci), jež jí užívají k regulaci celospolečenského pohybu, a současně objektivním systémem, naplněným reálným politicko-institucionálním třídním a skupinovým obsahem. Zahrnuje lidské jednání, postoje, přístupy, mezilidské vztahy, procesy, skupiny, hnutí (živelné, organizované, položivelné) a instituce, které jsou primárně orientovány na veřejnou moc, zejména státu, pokud je panskou, mocenskou, politickou institucí, a všechny vztahy, procesy, útvary panství, víceméně spjaté s veřejnou mocí, zejména se státem.

Pojetí politické moci tedy vyžaduje specifikaci. Ve společnosti se setkáváme s různými podobami moci, jež jsou produktem ekonomické i politické sféry a jejich zprostředkovatele, tříd, a současně přispívají k celospolečenským podobám panství. Jde o moc ekonomickou, ideologickou, třídní, skupinovou, individuální atd., kterými se právem jako společenskými kategoriemi zabývá sociologie moci.

Klíčem k rozpoznání povahy politické moci je odhalení příčiny boje o nepolitickou moc. Tyto příčiny jsou charakterizovány subjektivně a objektivně idealisticky, naturalisticky, agnosticky, spatřují se v biologických, historicko-antropologických, psychických, politicko-geografických, kulturních aj. momentech, přičemž se často zveličuje sebeúčelnost mocenského boje. Setkáváme se i s dílčím uznáváním významu ekonomických vztahů, potřeb a zájmů a jimi podmíněných funkcí představitelů podnikání, ale většinou (jako u Lasswella) je ekonomický moment pojat vulgárně (velikost příjmu) a doplňován eklekticky, např. psychologicko-sociálními hledisky prestiže (úcty) a bezpečnosti. I takový přístup ovšem umožňuje odhalení iluzí liberalistického pluralismu a postižení některých stránek reálné vertikální společenské struktury.

(Ve skutečnosti třídu utváří jednota úsilí v ekonomické, politické i ideologické sféře. Jen v jejich celku je třída pochopitelná. Protože však vystupuje jako celek vůči politické sféře, dochází často k neadekvátní redukci třídního na politické. Ve skutečnosti existuje vazba mezi ekonomickou, psychickou, ideologickou a zejména politickou mocí třídy, kterou disponuje každá třída, nikoli jen vládnoucí, i když v kvalitativně i kvantitativně odlišné míře.)

Hovoříme-li tedy o politické moci, máme na mysli vztah determinovaný — na jedné straně — třídní mocí jako jednotou ekonomické, psychické a ideové moci a — na druhé straně — institucionalizovanou a organizovanou mocí veřejnou, složitě diferencovanou, který uděluje postupu třídy politickou charakteristiku a veřejné moci třídně politickou povahu. Obcházení vztahu třídní a skupinové diferenciace a třídně politické a poli- ticko-institucionální a organizační vazby způsobuje, že se mnohdy v nemarxistickém pojetí politiky setkáváme s prostým ztotožněním politické moci s jakoukoli sociální mocí vůbec. Nadřízenost a podřízenost nemusí mít politický charakter v každém případě, i když jistý styk a konec konců i závislost existuje v historickém rozměru ve větší či menší míře téměř vždy; i do poměrně odlehlých vztahů panství proniká přímo a zejména nepřímo politická sankce, mj. prostřednictvím jejího sociálně psychického působení.

5. Politické instituce a organizace mají svou historickou a logickou dimenzi. Od primitivních společností směřují v podstatě ke stále větší komplexnosti a specializaci, k autonomii i širší služebnosti. Nejvýraznější politickou institucí (alespoň jádrem své činnosti) je stát. Stát je určitou podobou organizace společnosti, formálním reprezentantem celku, a současně představuje nejdůležitější od společnosti odloučený aparát „veřejné moci“, který se liší od jiných složek této moci tím, že vcelku má monopol organizovaného donucení, ne však práva tlumočit obecné potřeby a zájmy; současně hájí určité třídní a skupinové zájmy a je schopen se nad ně dočasně a relativně pozdvihnout. Rozpoznat jeho reálnou třídně politickou povahu nelze tedy pouze určením jeho třídního obsahu, ale postižením místa v aparátu veřejné moci a vztahu společnosti, postižením forem (způsobů) realizace kontroly vládnoucí třídy nad nositeli politické moci a úlohy ostatních tříd, jejich vlivu i výsledku snah o změnu.

Diferenciaci státu podmiňuje nejen jeho vztah k celospolečenským, skupinovým a třídním konfliktům (členění na tři základní soudobé typy a na pestré formy), redukovaný ve formálním přístupu na problém suverenity „lidu“, ale také konkrétní uspořádání, mechanismus státní moci, konkrétní podoba její jednoty a dělby mezi různými komponentami systému „stát“, který má zajišťovat zmíněnou suverenitu lidu a fakticky obráží i rozvíjí a prohlubuje (vyrovnává a řeší) především společenské konflikty tříd a skupin. To v žádném případě neznamená absolutní popření schopnosti státu prosazovat „suverenitu lidu“ právě prostřednictvím skupinově třídního regulování a rozvinutím relativně samostatné svébytné činnosti institucí státu.

Byl-li ovšem dříve považován stát za základ společnosti (např. Hegelem), dnes převládá pojetí, které jej podřazuje společnosti a současně jej charakterizuje jako jednu z politických institucí, vedle takových systémů, jako jsou politické strany jako formy organizace politických snah tříd i specifické autonomní politické útvary, determinované celkovým fungováním politického systému (mnohostranické, dvoustranické, monostranické systémy), vnitřně ideově a organizačně (výstavba stran, jejich vztah k dalším komponentám, zejména státu, ale také zájmovým skupinám a skupinám nátlaku, veřejnému politickému mínění apod.), politické zájmové skupiny a asociace a skupiny nátlaku, veřejné politické mínění, homo politicus (občan a straník, člen zájmové politické skupiny či skupiny nátlaku, se svými právy a povinnostmi, podílník na veřejném politickém mínění atd.), mezinárodní a interpolitické instituce a organizace (od diplomacie až po OSN) atd.

Zmíněné instituce řeší skupinově třídní, společenské konflikty a své vzájemné a vnitřní problémy prostřednictvím svého fungování v celku politického systému, to znamená, že produkují státní politiku, politiku jednotlivých složek rozdělené státní moci, diferencovanou podle celostátních, oblastních a místních hledisek, politiku stranickou, zájmově skupinovou politiku a politiku nátlakových skupin, politiku mezinárodní a světovou atd. Podílejí se víceméně autonomně jako složky politického systému na jeho působení na mimopolitické systémy, tj. na politice hospodářské, sociální a osvětové, kulturní a vědecké, vojenské, církevní, národnostní atd. Jsou tedy subjekty politického jednání (činnosti), tj. v podstatě výkonu veřejné moci, jako články politického a širšího sociálního řídícího aparátu s relativně přesným rozdělením funkcí, práv a povinností. Jejich posláním je rozhodovat, plánovat a řídit, vytvářet a uplatňovat pravidla, udržovat pořádek, vychovávat, tj. řídit vědecky, komplexně, proporcionálně, perspektivně s užitím odměn a sankcí pomocí morálních, právních aj. regulativů a ideového vedení (propagandy a agitace, politické komunikace).

6. Tím se dostáváme k další oblasti vytvářející ucelený politický systém, tj. k problematice řízení (viz vedení a řízení), rozhodování, motivování, socializace, participace chování, rolí (vzorců chování) atd., jimiž je dosahováno překonávání konfliktů, nesouhlasu, anomie, sporů, zápasů, rebelií, revolucí, válek, ve prospěch konsensu, spolupráce, souhlasu, konformity, oddanosti, souladu, dobrovolné akceptace a adaptace atd., či naopak, překonání konsensu ve prospěch konfliktů.

Při operování termínem konflikt máme na mysli konflikt (a konsensus) politický, který má svou specifiku. Ne každý konflikt, tj. střet vznikající z protikladnosti cílů či prostředků, má politickou povahu a ne každá bezkonfliktnost (skutečná či zdánlivá) je automaticky znamením nepolitičnosti (tvrzení, že činnost politická, která již nevyvolává konflikt, přestává být politickou, je astrukturalistické a ahistorické).

Jednou složkou tohoto řízení konfliktů je uplatňování mocenských komponent a jejich funkcí (zejména státu a skupin nátlaku), druhou uplatňování hodnot a norem a s nimi spjatých komponent a funkcí, jako politických stran a zájmových organizací, masových prostředků komunikace, propagandy a agitace, jež produkují ideologii, stanoví cíle, legitimují moc, získávají ke konformitě atd. Dosahují tak politické socializace, formulování, střetávání a sjednocování politických zájmů, činnost i v politických rolích a organizacích atd. (Almond).

Politická funkce, jak již bylo uvedeno, má jak destrukční a dezintegrační, tak pořádající, jednotící, integrační, koordinující poslání a efekt. Jde v ní o souhrn činů, opatření, ideologického působení, jež vyúsťují v řízení politické sféry a prostřednictvím jí zejména mimopolitických sfér (prostřednictvím organizační a ideové činnosti). Politickým řízením rozumíme seberegulaci, sebeobnovu politického systému, odpovídající celospolečenské a zejména dané skupinově třídní struktuře a řízení procesů, kterými jsou regulovány (slaďovány či dezintegrovány) individuální, skupinově a třídně odlišné zájmy, ale také rozhodování, řízení a kontrolu mimopolitických sfér (ekonomiky, kultury, vojenství atd.) ve vlastní společnosti i ve společnostech představovaných odlišným kulturně etnickým a politickým systémem.

Politika je neprávem absolutně ztotožněna s mocí, kontroluje a vyjadřuje i jiné než mocenské vztahy. Na druhé straně jsou jednostrannými koncepce, které ji spojují s řízením, rozhodováním (plánováním) významných, důležitých věcí, případně podloženým autoritativně, mj. sankcionovaným donucením a vlivem, výlučně jako takovým, zbavují ji kontroly sociálního (mj. mocensky diferencovaného) obsahu. V takových případech je politika spojována s mimospolečenským a ahistorickým subjektem řízení, s technokratickou či byrokratickou ideologií. Je ovšem velmi pravděpodobné, že s postupným odumíráním třídní struktury a vyniknutím meziskupinových konfliktů nabude nejen nové povahy mocenskopolitická složka tohoto systému, ale že postupně vystoupí do popředí právě tyto momenty, které v antagonistických třídních společnostech politiku rozhodujícím způsobem nedeterminují. Politika se pak stane ve vysoké míře nástrojem ideového sjednocování a organizačního spojování lidu k dosažení životně významných cílů, analyzovaných na základě celospolečenského pohybu a struktury skupinových potřeb a zájmů. Otázku nahrazení formálně racionálních (ve weberovském smyslu) panských vztahů funkčními vztahy vedení si neklade jen socialistická společnost, ale v jisté míře i vyvinuté industriální společnosti kapitalistického typu.

7. Úspěšnost takového záměru není ovšem spjata pouze se zdokonalováním formálních, čistě vnějších způsobů, forem a prostředků získávání, udržování a užívání moci (a dokonce již není pouze psychologickým vztahem, jak se domnívá humanitní směr v americké politické vědě). Každý politický záměr je bezprostředně spjat s pohybem mas, jím produkován a pouze přes masový pohyb realizovatelný. Nutnost stanovení postupných cílů (konfrontace vědy a živelného hnutí v reálném politickém rozhodnutí) nemá však nic společného s oportunismem, který přehlíží v uvedeném rozporu úlohu vědy, dialektiku podstatných a nepodstatných, celospolečenských, skupinových a individuálních, perspektivních a okamžitých zájmů atd.

V liberalistickém (novoosvícenském) pojetí jednají všichni účastníci politického života racionálně, v politice se nemýlí, rozhodují na základě svobodné úvahy přímo, bez skupinového, ideového a organizačního ovlivnění. Všem se abstraktně vymezují stejné možnosti, avšak fakticky se pracuje s kategorií „zdravého selského rozumu“. Demokratická povaha politiky v marxistickém pojetí znamená aktivní účast mas na základě jejich sebeuvědomění (vlastních bezprostředních, avšak i perspektivních, dlouhodobých zájmů, odhalovaných nejen empiricky, ale vědou). Nejde jen o správné rozhodnutí k realizaci vědecky stanovených cílů, ale o řešení vztahu mezi třídami aktivní činností samotných těchto tříd, jejich aktivní spoluúčastí.

Almond analyzuje tuto problematiku v kategoriích politické socializace a obsazování politických rolí, formulování politických zájmů, jejich spojování a sjednocování, komunikace politické a vytváření, používání a vynucování pravidel (vstupní a výstupní funkce).

V politické socializaci jde o emotivní racionální (kognitivní) učení, o osvojování hodnot politické kultury, nezbytných k vystupování v roli občana, straníka, člena nátlakové či zájmové politické skupiny, aktivního spolutvůrce veřejného politického mínění, diplomata atd. K tomuto osvojování dochází zejména prostřednictvím primárních a sekundárních struktur, které tím vstupují ve styk s politickou autonomní sférou, objektivují se mj. i jako politicky relevantní (rodina, škola, pracovní skupiny, dobrovolná sdružení atd.), avšak také mimo tyto skupiny, tj. osvojením politických zkušeností z války, revoluce, třídního boje, ovšem nikdy ne absolutně individuálně. Výsledkem je sada pocitů, postojů, poznání a hodnotových standardů vůči rolím, osobám a účasti v politickém systému.

Do politických rolí přicházejí subjekty z různých subkultur, tříd, skupin a statusů (etnických, náboženských, generačních aj.) a jako subsystémy vykonávají politické funkce specificky či difúzně vzhledem k rozsahu a stupni jejich diferenciace. Politickou socializací jsou osvojovány prvky expresívní (efektivní), to je např. loajalita, respekt, nadšení, nechuť, ale také racionální (kognitivní). Askripce přitom postupně ustupuje do pozadí.

Politické zájmy jsou, jak jsme viděli, formulovány řadou systémů a tím i odlišným stylem s odlišnou sociální základnou. Tyto zájmové skupiny (včetně anomických jako demonstrace, povstání) regulují explicitní vyjádření zájmů a přenášejí zformulované požadavky na další politické komponenty, tj. strany, státní byrokracii, složky státní moci atd. Odlišný styl je úzce spjat s efektivností funkce.

Způsob formulování vládnoucí politické vůle (spojování a sjednocování zájmů) je podmíněn komunikací a funkcí vlády. S jejich pomocí je zformulována „obecná“ politika a prostřednictvím „kádrové“ politiky vybíráni lidé, kteří jsou ochotni a schopni určité vzory politiky prosazovat. Hlavní regulativní strukturou jsou systémy (koalice apod.) politických stran. Systém komunikace (řeč, přednáška, agitace, propaganda, tisk, rozhlas, televize) není neutrálním, kontrolovaným a regulovaným veřejností (nediferencovanou politickou, nepolitickou), ale závislý na sociální a politické elitě, která ovlivňuje homogenitu, mobilitu, objem i směr toku informace. Politická komunikace, veřejné projevování názorů s cílem ovlivnit veřejné mínění a vedoucí politické skupiny, je podstatnou složkou tzv. politického života.

Styl spojování zájmů a vytváření, uplatňování a prosazování pravidel jsou dvěma stránkami formy politického zřízení, jež může být auto(kata)kratické, autoritativní či autonomní (anakratické); v reálném modelu se oba čisté typy prolínají.

Forma politického zřízení tedy úzce souvisí s problémem sociální kontroly jako složky aktivity, jíž se dosahuje postižení a konečně i regulace sociální adaptace, vytváření a sjednocování vůle, obsahu a formy komunikace, výkonu vlády atd., a současně se zakládá specifický sociální vztah kontrolovatelů a kontrolovaných. Vedle politických nástrojů a efektů kontroly existují ovšem i nepolitické nástroje a efekty kontroly. Kontrola je širší, sociální jev, který se v průběhu vzniku organizovaného násilí menšiny přeměnil ve složku politické funkce. Politický systém není spojován především s funkcí kontroly a dokonce nikoli již s jakoukoli kontrolní funkcí. V moderních systémech společenských a politických se prohlubuje rozpor odborné, víceméně politické, profesionálně politicko- odborné a „lidové“ kontroly, který nelze řešit prostou redukcí odborné a politicko-odborné kontroly na kontrolu „lidovou“ a opačně.

8. V současné době existují různé typy politických systémů, jednak vzhledem k podstatnému obsahu politického systému (třídně skupinovému), jednak vzhledem k tomu, jak jsou podstatné funkce plněny různými subsystémy (povaha politického zřízení, jeho demokratičnosti), tj. k povaze vazby mezi třídním obsahem a politickými formami a k povaze vazby mezi politickými formami navzájem.

Vedle této nejpodstatnější typologie je možné diferencovat politické systémy (ovšem z hlediska určité politické ideologie) podle kteréhokoli znaku relativně autonomního politického systému, např. podle ideologie, institucí a organizací, jejich vzájemné vazby, podle povahy vedení a řízení, vůdců (autoritativní osobnost), podle vztahu systému a prostředí sociálního i dalších politických systémů (otevřené, uzavřené), podle efektivnosti a účelnosti politické funkce vzhledem k dílčím sociálním strukturám, z hlediska mínění homo economicus, politicus atd. o systému.

Socialistický a kapitalistický politický systém (nejzákladnější typologie) se liší nejen třídně skupinovým obsahem a tedy třídní povahou konfliktů, ale i povahou relativně autonomní politické formy. Tato odlišnost povahy není spjata pouze s kvantitativní přeměnou ve stupni účasti mocenské složky v politickém řízení, ale se změnou samotné povahy politického donucování v řídících procesech (což souvisí s demokratizací a socializací politické funkce). Schematismus spojoval demokratizaci automaticky s přeměnou třídního obsahu moci, tj. vyvolával představu o neúměrném rozsahu mizení donucování z politické funkce (paradoxně přitom vzhledem k specifickým podmínkám toto donucování neúměrně rozšířil) za socialismu a v kapitalismu naopak redukoval beze zbytku politické řízení v této oblasti na donucování, případně demagogii. V socialismu ustupuje do pozadí třídně antagonistický obsah násilí a donucení, což má značný vliv na podoby mocenské struktury, jež inspirují politické formy a politickou činnost, řízení. Projevuje se v nich podstatně vyšší úroveň demokratismu a rovnosti, než v třídně antagonistických společnostech.

To ovšem neznamená (abstrahujeme od prostředí, v němž se socialistická společnost vyvíjí) likvidaci diferenciace zájmů vůbec, naopak jejich diverzifikaci a současně nutnost stále hlubšího a citlivějšího postižení, aby tak bylo možné dosáhnout postupně stále spontánnějšího (dobrovolného) sjednocování vůle mas na podkladě vědecky zdůvodněného systému cílů. V souvislosti s hodnocením rozhodující sféry tvorby zájmu, tj. výrobního způsobu, se zdá, že se setkáváme se dvěma extrémy: 1. trvajícím důrazem na rozhodující úloze revoluční přeměny sociálních vztahů, např. vztahů ve výrobě a později i v dalších sociálních sférách ve smyslu samosprávy, přičemž výrobní síly zůstávají objektivně méně dotčeny (jde o typickou reakci rozvojových společností); 2. nově se vytvářejícím důrazem (zvláště silně v důsledku skepse podmíněné krizí jednostranného pojetí revolučnosti jako „obšťastňování“ přeměnou politickosociálních a ekonomických vztahů) na ty aspekty, které určují povahu práce (převážně výrobní síly).

Přechodně se objevuje i jistý ekonomismus, tj. přehnaný důraz na autonomnost ekonomické sféry. Vnitřní rozvinutí ekonomické sféry nemůže takové (v podstatě stále politické) řízení nahradit. Sama ekonomická sféra (a všechny ostatní) musí být trvale, pokud jako specifická trvá, vřazována do fungování společnosti jako celku, poměřována s nároky tohoto fungování atd., což je záležitostí politického řízení. Např. materiální zainteresovanost není záležitostí pouze ekonomické sféry, i když ji tato sféra podstatně ovlivňuje. Současně je posuzována a spoluregulována z hlediska maximální míry identity vlastních individuálních a skupinových potřeb s potřebami společnosti. Nalezení optima vztahu mezi individuálním a společenským (skupinovým) materiálním zájmem je především záležitostí politiky. Politické řízení se tedy nerozplyne v ekonomickém, neboť jde o komplexní (proporcionální, perspektivní) řízení relativně autonomních sfér, tj. koncepční řízení a záruku společensky koncepčního vývoje nejen ekonomiky, ale i kultury, ideově výchovné práce atd.

Prohloubená analýza skupinové struktury (dialektiky potřeb a zájmů) jako obsahu a politických forem, v nichž se objektivizují a překonávají, neustupuje od prosazování historického poslání dělnické třídy jako skupiny, s jejíž činností je spjat základní společenský pohyb, tj. překonávání rozporu mezi společností a přírodou. V podmínkách rozvinutého socialismu a nároků vědeckotechnického rozvoje je však nutné urychleně uzpůsobit obsah a formy politické činnosti novým nárokům. Podstatná proměna povahy a funkcí se týká zejména politické strany dělnické třídy, jejíž politické dimenze mají některé rysy, které jsou podstatně spjaty především s obdobím základní kvalitativní přeměny politického systému, a naopak některé nerozvinuté prvky, jež naléhavě vyžadují nové poměry.

Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že odumírání politického systému nelze chápat jako mechanické odpadávání těch či oněch komponent politického systému, ale proměnu povahy tohoto systému a jeho komponent ve vzájemné závislosti i v závislosti na společenském prostředí. Pokud ve světě trvá antagonismus třídních konfliktů a pokud se nerozvine komunistická samospráva, trvá nezbytnost politického, třídně mocenského přístupu ke společenským jevům (viz politologie).

Miloslav Formánek


Viz též heslo politika ve Velkém sociologickém slovníku (1996)