Politika kulturní

politika kulturní – nejobecněji cílevědomé a organizované působení na utváření a změny kultury v užším slova smyslu. V podstatě jde o regulaci publikační činnosti, masmédií, výroby a prodeje uměl. předmětů, nejrůznějších kult. a osvětových akcí. P.k. zasahuje do procesu vzdělávání, podporuje nebo potlačuje kult. tradice, zvyky, obyčeje. Používá nástroje ekon. (přímé financování, dotace, slevy na daních apod.), právně normativní (zákazy hlásání určitých idejí a forem projevu, cenzuru) a propagaci. Záměrně vytváří a prosazuje určité kulturní vzory. Formuje se vždy v konkrétních hist. a spol. podmínkách a jejími nositeli jsou vlivné soc. skupiny i jednotlivci: státní a soukromé kult. instituce, resp. stát jako takový, polit. strany, náb. organizace, význ. osobnosti kult. života apod. Více nebo méně je p.k. spojena s obhajobou a prosazováním jejich potřeb a zájmů, které přesahují oblast kultury. V jedné a téže společnosti většinou existuje více relativně samostatných p.k., které jsou integrální součástí politiky jako takové. Překrývají se s jinými dílčími politikami (např. určitým způsobem zaměřená osvěta může sloužit určité populační politice, soc. politice, ekologické politice). Do p.k. nepatří spontánní vlivy a neregulované činnosti, i když mají zřetelný vliv na kult. proces. P.k. je programována a realizována s cílem ovlivnit až ovládnout a řídit kult. život a kult. vývoj dané společnosti. Její možnosti jsou dány stávající kult. rozvinutostí a prostorem pro záměrné působení, který poskytuje dané spol. zřízení. Integrální, jednotná p.k. je vlastní totalitním systémům, v demokr. společnosti působí paralelně více p.k. a také více spontánních vlivů na kult. proces.

I když se mocenské skupiny (stát, církev apod.) vždy snažily regulovat kult. život, lze říci, že p.k. ve vlastním slova smyslu vzniká teprve na určitém stupni rozvoje společnosti a kultury, patrně tehdy, když se kultura stává relativně samostatným systémem a začíná výrazně ovlivňovat ostatní systémy. Vznik p.k. můžeme spojovat s nástupem moderních států a společností kap. typu. V počátečních fázích ale výrazně převažuje spontánní ekon. regulace této oblasti prostřednictvím trhu. Nicméně tehdy se rodí řada konkrétních podob p.k., která se začíná formovat jako systém propojující subjekt, objekt, program, cíle, nástroje a dosahované efekty. Je-li subjektem p.k. stát, pak objektem je jeho obyv., občané. Vedle občansky formulovaných programů p.k. se setkáváme nejčastěji s p.k. zaměřenou na soc. vrstvy, národy nebo národnosti, rasy, stoupence určitého náboženství. Další diferenciace objektu p.k. probíhá po demogr., socioprofesní a územní linii (týká se např. žen, mládeže, vysokoškoláků, obyvatel venkova, prům. oblastí, pohraničí atd.). Specif. objektem p.k. je inteligence, považovaná za rozhodujícího nositele kultury. Kult. instituce lze chápat jako nástroj, zprostředkovací článek p.k., kterým končí přímá regulace objektů p.k. Současné globální i dílčí programy p.k. uznávají právo člověka na kulturu, které je zakotveno v řadě mezinár. dohod a úmluv. Jeho výklad a konkrétní uplatnění jsou však odlišné. Existuje přístup rovnostářský, tj. prosazování stejné účasti všech lidí na kultuře, nebo hierarchický, který diferencuje právo účasti v závislosti na rasovém, národnostním, třídním původu nebo individ. schopnostech. Tzv. kulturní imperialismus vnucuje vlastní kulturu jiným národům použitím polit. a ekon. nástrojů nebo informačního monopolu. Kulturní internacionalismus prosazuje vzájemnou, převážně reciproční výměnu kult. hodnot na principu nabídky a výběru jednotlivých stran. Kulturní izolacionismus programově uzavírá vlastní kulturu, chrání ji před vnějším vlivem, často ve snaze zachovat její identitu (jde i o obranu vůči působení kult. imperialismu). V social. zemích byly zdůrazňovány takové principy p.k., jako třídnost, stranickost, vedoucí úloha strany, ideovost, lidovost a vědeckost. V praxi šlo o propojení principů kult. izolacionismu a kult. imperialismu. Některé ideje (např. propojení lidovosti a vědeckosti) zůstaly jen v proklamativní rovině. Specif. problémem je vztah p.k. k tvorbě a tvůrcům.

Cílem p.k. může být úplné ovlivnění obsahu i forem tvorby, nebo ovlivnění obsahu s poskytnutím svobody v řešení formálních otázek, nebo ponechání svobody ve volbě obsahu i formy. Tomu se přizpůsobují nástroje p.k. od plné po nulovou podporu tvorby. Druhým problémem je zpřístupnění hotových výtvorů a kultury vůbec. Lze např. ponechat určitou oblast zcela mimo p.k., nebo vytvořit pouze tech. infrastrukturu, nebo vytvořit reprezentativní instituce (zejm. hromadné sdělovací prostředky a nár. kult. instituce) či zajistit jejich podporu, nebo konečně vybudovat celý systém zpřístupnění kultury. Mezi časté cíle p.k. patří vyrovnání disproporcí v přístupu ke kult. statkům a zvýšení jejich nabídky, vyrovnání disproporcí v kult. aktivitách, rozvoj sítě kult. institucí, výchova tvůrců, zlepšení podmínek jejich práce. Nejsou to však konečné cíle. Ty by měly spočívat ve změnách ve vědomí lidí, zvýšení úrovně kultury a kulturnosti, způsobu života, v rozvoji potřeb a schopností člověka. Ověřování těchto výsledků p.k. je obtížné. Nejsou zatím vytvořeny spolehlivé nástroje a mnohé efekty lze posoudit jen s větším časovým odstupem, protože mohou mít krátkodobé trvání, resp. vedlejší účinky. Provádění i důsledky p.k. vstupují do celkového procesu kulturní změny, mohou záměrně i nezáměrně ovlivňovat procesy akulturace, podporovat nebo brzdit vývoj určitých kult. stereotypů, modifikovat kulturní dědictví dané společnosti.

cultural policy politique culturelle Kulturpolitik politica culturale

Literatura: Balfe, J. H. – Wyszomirski, M. J. eds: Art, Ideology, and Politics. New York 1983; Krzemien-Ojak, S. – Ziemilski, A.: Věda o kulturní politice. Typologie problémů. Informace a řízení v kultuře, 1–2, 1987, č. l; Předběžná studie o kulturní politice. UNESCO 1970; Tyrna, T.: Kulturní politika Francie. Praha 1989.

Josef Žák