Právo na soukromí
právo na soukromí – právo výlučně sám rozhodovat o zveřejnění informací o sobě samém, resp. o skutečnostech náležejících do vlastní soukromé sféry, a bránit zveřejnění takových informací kýmkoliv jiným. Někdy se p.n.s. rozumí zákonem chráněná míra chování nepodléhajícího veř. kontrole, tj. takového, do kterého nezasahuje státní moc. P.n.s. vychází z přirozenoprávní představy o „neomezitelné sféře soukromí“ a je jedním ze zákl. občankých práv. Je to právo absolutní a komplexní. S rozsáhlou aplikací nových informačních technologií, s koncentrací informací o občanech v centrálních bankách dat vzrůstá nebezpečí jejich vyzrazení a do popředí se tak dostává obecná problematika informací ve vztahu k p.n.s. Mezi údaje o občanovi, které administrativa může pomocí automatizovaných informačních systémů snadno soustředit, podle vlastního hlediska zpracovat a příp. zneužít, patří jednak identifikační údaje (jméno, datum narození, datum sňatku atd.), informace o bydlišti, zaměstnání a zdravotním stavu, o zachovalosti (tj. zda dotyčný byl či nebyl trestán, popř. kolikrát a za co byl trestán), o tom, zda je vlastníkem motorového vozidla či nemovitosti, zda a proti čemu je pojištěn, event. jaké má vklady v peněžním ústavu atd. Mohou to být též údaje z různých posudků, z korespondence nebo jiné formy zpráv, informace o podobě, mluvených projevech aj. Jsou to informace intimní povahy, osobní, soukromé, jejichž ochrana zjevně spadá do p.n.s. Zmíněná možnost ohrožení tohoto práva provokuje diskuse týkající se míry a forem ohrožení i způsobů jeho eliminace. Vlastně se tím oživuje a posouvá do jiné úrovně diskuse o vztahu jednotlivce a společnoti, občana a státu. Proti sobě stojí dvě stanoviska. Zastánci prvního považují automatizované zpracování informací za pouhé org.-tech. vylepšení, nezbytné pro zajištění správné funkce různých orgánů, pro modernizaci státního aparátu. Stavějí se proto proti právní úpravě omezující využití informačních technologií. Podle druhého stanoviska použití moderních informačních technologií podstatně mění vztah mezi jednotlivcem a správou (veř. i soukromou), vytváří kvalitativně novou situaci v oblasti ochrany zákl. občanských práv, mezi něž dnes patří nejen právo na informaci, ale i právo na její utajení spadající do p.n.s. Extrémní polohu tohoto stanovika vyjadřuje tvrzení P. Belleta, že občan je pod hrozbou ztráty různých výhod neustále nucen vyplňovat množství nejrůznějších dotazníků, přičemž morálně není s to odmítnout odpověď a právo mu to rovněž neumožňuje. Potom stačí soutředit takto získané údaje, přeskupit je, vytisknout v novém uspořádání a státní moc uzavře občana do sítě tak úplné, že z ní není úniku. Je popsán, zaznamenán, zaregistrován a vydán na milost bezprávné diskriminaci, perzekuci a inkvizici. Toto stanoviko vede k požadavku zákazu jakýchkoli bank oobních údajů, dokud nejsou vydány příslušné zákonné právní předpisy.
right to privacy droit à la vie privée Recht auf Privatsphäre, Datenchutz diritto di privacy
Literatura: Bull, H. P.: Datenschutz oder Die Angt vor dem Computer. Munich, Zurich, Piper 1984; Freedman, V.: The Right of Privacy in the Computer Age. London 1987; Piller, J.: Informace a základní občanká práva. In: Politologie dnes. Praha 1992.