Průmysl (MSgS)
průmysl (MSgS) je spolu se zemědělstvím základní oblast společenské výroby, v soudobé společnosti hraje vedoucí úlohu v celé ekonomice. Rozumíme jím odvětví hmotné výroby, zahrnující těžbu nerostných surovin (těžební průmysl) a další zpracování materiálních statků jak vytěžených samotným průmyslem, tak i biologických surovin, vypěstovaných v zemědělství a lesnictví (zpracovatelský průmysl). Vedoucí úloha průmyslu je založena na tom, že vyrábí výrobní nástroje pro všechna hospodářská odvětví. Sám vyvolal nebývalý rozvoj dalších odvětví, zejména dopravy, obchodu, spojů a jiných služeb. V zemích s rozvinutým průmyslem velmi rychle stoupá počet pracujících v průmyslu — i v těchto dalších odvětvích — na úkor řemesel a zemědělství, které se pod vlivem průmyslu samo industrializuje.
Novodobý průmysl má v důsledku hluboké specializace složité vnitřní strukturální členění, a to především odvětvové. Základní předěl je dán členěním na průmysl těžký (výroba výrobních prostředků) a na průmysl lehký (výroba spotřebních předmětů).
Dílčí vnitroprůmyslová odvětví se diferencují primárně podle charakteru produktu a teprve sekundárně podle charakteru svých vlastních výrobních prostředků. Např. chemických zařízení se používá ve všech průmyslových odvětvích, o chemický průmysl však jde tam, kde výsledným produktem jsou určité chemikálie.
Detailní specializace probíhá i uvnitř průmyslových odvětví, a to na různá pododvětví a specializované obory. Tak lze vyznačit sedm stupňů diferenciace na příkladě: výroba — průmysl — těžký průmysl — strojírenství — výroba dopravních prostředků — výroba lokomotiv — výroba dieselových lokomotiv. Ani tím specializace nekončí. Do určitých dílen a úseků je specializována výroba součástek nebo jednotlivé etapy této výroby. Jde-li o typizované součástky, mohou být vyráběny zvláštními provozy nebo i závody, které je pak dodávají závodům různého výrobního profilu.
Za kapitalismu se ekonomicko-organizační struktura průmyslu utváří na základě soukromého vlastnictví, které neodpovídá nebo v menších zemích s vysokým stupněm monopolizace jen aproximativně odpovídá odvětvovému členění. Společenské vlastnictví umožňuje za socialismu budovat ekonomicko-organizační strukturu průmyslu (stejně jako jiných odvětví) se silnými racionálními prvky, koncentrovat ji, utvářet ji plánovitě a dosti důsledně podle odvětvového kritéria. To však vedlo k rozporným důsledkům; na jedné straně se vytvořily podmínky racionální specializace a kooperace průmyslových odvětví, racionálního územního rozmístění, značného zhromadnění výroby, zjednodušení strukturálních vztahů a eliminace některých jevů nehospodárnosti, na druhé straně však prakticky odpadl konkurenční stimul, což se projevilo nepříznivě zejména na tempech technického rozvoje; v důsledku koncentrace se uplatnilo i se svými negativními stránkami centrálně direktivní řízení.
Sociologie průmyslu, vydělená podle kritéria odvětví, se ve značné míře překrývá se sociologií práce, vydělenou podle kritéria činnosti. Někdy bývá považována za užší disciplínu v rámci sociologie práce. To je nepřesné, protože sociologie průmyslu se kromě sociálních aspektů práce v průmyslu, které má společné se sociologií práce, zabývá navíc též otázkami řízení průmyslu a průmyslových podniků, průmyslovými závody jakožto sociálními systémy a institucemi, strukturou jejich osazenstev, nadpodni- kovou makrostrukturální organizací průmyslu, postavením průmyslu v globálním systému společnosti aj. Ani sociologie práce se nezabývá pouze sociálními aspekty práce v průmyslu, ale též v jiných výrobních odvětvích i nevýrobních oborech (práce v zemědělství, ve vědě, ve zdravotnictví atd.), sociálními aspekty pracovního zákonodárství, prací jakožto společenskou hodnotou globálního charakteru aj. Má tedy každá z těchto speciálních sociologických disciplín velký okruh své vlastní problematiky, která je navzájem i při značném překrývání dosti podstatně odlišuje.
Sociologie průmyslu navazuje na ekonomiku průmyslu, s níž má společný objekt studijního zájmu. Zkoumá-li ekonomika průmyslu ekonomické (a v souvislosti s nimi do určité míry i technické) základy průmyslové výroby, soustřeďuje sociologie průmyslu svou studijní pozornost na problémy vztahů mezi ekonomickou, politickou, právní, vědeckou, morální a výchovnou stránku průmyslového prostředí, na působení technickoekonomických podmínek na sociální vztahy lidí a společenských skupin v průmyslu a zprostředkovaně i mimo průmysl, i na zpětný vliv sociálních vztahů na ekonomiku průmyslu.
V kapitalistických zemích je sociologie průmyslu ve značné části interní záležitostí průmyslových korporací. Sociologové jako jejich zaměstnanci plní uložené úkoly, zaměřené k zajišťování prosperity podniků a ke zvyšování efektivity práce. Výsledky jejich výzkumů disponují korporace, které je také ve značné míře tají. Přitom ovšem v řadě zemí, zejména v NSR a USA, je sociologie průmyslu velmi pěstována také na universitách, stává se předmětem veřejného zájmu a diskusí.
Sociologické problémy vyvstávají při makrostrukturálním studiu globálního průmyslového systému a jednotlivých průmyslových odvětví, při studiu klíčových mezostrukturálních organizačních článků (podnik, závod) i při studiu mikrostruktury průmyslových pracovišť (malé pracovní skupiny). Ve shodě s tím se výzkumy v oboru sociologie průmyslu týkají těchto hlavních okruhů společenských vztahů:
1) Pracovní skupiny v průmyslu, u kterých jde zejména o souvislosti mezi jejich formální a neformální strukturou, o podmínky jejich kohezivity a příznivé skupinové atmosféry i o vliv těchto faktorů na pracovní výkon, na poměr k pracovním normám atd. (Mayo, Roethlisberger, Dickson, Whitehead, Chapple aj.). Praktické využití výsledků těchto výzkumů v podmínkách kapitalistické výroby dalo základ na jedné straně k důrazu na mezilidské vztahy (viz teorie a metody human relations) v průmyslových závodech, na druhé straně však i ke hledání cest schůdnějšího nepřímého působení na pracovníky tak, aby byli manipulovatelnější v zájmu účelové funkce podniku, a tím i v zájmu zisků jeho vlastníků.
2) Průmyslový podnik byl sociologií studován tak intenzívně, že lze hovořit o sociologii průmyslového podniku jako zvláštní subdisciplíně, ve které se křižuje kompetence sociologie průmyslu s kompetencí sociologie společenských institucí. Sama má hodně styčných bodů s vědou o podnikové organizaci; na rozdíl od technicky organizačního zaměření tohoto oboru sleduje sociálně strukturální podmínky i důsledky fungování průmyslového podniku. Přitom pojímá podnik jako: a) společenskou instituci; b) společenský systém s celou řadou strukturálních složek; c) společenskou skupinu (osazenstvo), bohatě vnitřně diferencovanou v množství prolínajících se dílčích skupin, jež se utvářejí podle řady kritérií demografických, profesionálních (charakter práce), kompetenčních, mocenských, prestižních, přátelských a dalších.
Systémově skupinové strukturování socialistického podniku naznačuje přiložené schéma, které rozlišuje tři komplexní struktury (demografickou, institucionální a pospolitostní) a řadu skupin dílčích.
Je studována rozporná jednota procesů přizpůsobení člověka průmyslové organizaci a přizpůsobení organizace člověku, a to v rámci širší problematiky odcizení ve vztahu člověk—instituce (které je v průmyslu stupňováno odcizením ve vztahu člověk—práce) a (za socialismu) překonávání tohoto odcizení a procesu postupné relativní identifikace člověka se svým závodem.
Na to navazuje sociologická problematika vztahů mezi vnitřní strukturou průmyslového podniku a vnějším prostředím jeho působení.
Podniková sociologie se intenzívně zpracovává v NSR (Schelsky, Fürstenberg, Dahrendorf), často s důrazem na postavení a funkce podnikatele (Sauermann, Kellner). V Polsku se modelováním společenských vztahů v průmyslovém podniku zabývají Matejko a Dionysiak.
3) Problémy třídního boje (viz třídy a třídní boj) dělnictva za kapitalismu a jeho důsledků ve fungování průmyslových závodů a v utváření jejich sociální struktury. Zde jsou přirozeně v popředí marxistické práce, počínaje Marxovým Kapitálem. Avšak i nemarxističtí sociologové se zabývají zejména činností odborů (Tannenbaum, Kahn, Goldstein aj.) a skupinovým napětím, jež vzniká na podkladě antagonistických třídních vztahů a jež někteří autoři rádi označují jako „neuvědomované“. (Viz zejména řadu prací londýnského Tavistock Institute of Human Relations a Institute for Social Research v Michiganu, USA.)
4) Problémy participace pracovníků na životě průmyslového podniku vůbec, na jeho řízení zvláště. I když za podmínek kapitalismu nemůže být tato stránka společenských vztahů hluboká, některé práce sociologů o spolurozhodování a o podnikových výborech podávají zajímavé výsledky. (Pirker, Braun v NSR, Montuclard, Meister a Philip ve Francii, Gouldner a Kolaja v USA, Odaka v Japonsku, Scott a Bank v Anglii.) Byly vypracovány ucelené participativní modely, z nichž nejznámější jsou Likertův, MacGregorův a Simonův. Přirozeně se v řadě socialistických zemí staly předmětem sociologických výzkumů problémy dělnické samosprávy, případně účasti výrobců na řízení průmyslových závodů (Tanić, Vidaković, Fiamengo, Goričar a další v Jugoslávii, Kulpinská, Jaroszowá, Majchrzakowá v Polsku, Bárta, Dvořák, Sedláček, Slejška u nás aj.).
Polští sociologové vyvodili ze svých výzkumů tři složky procesů vytváření socialistického modelu průmyslových vztahů: a) integraci na podkladě společenského vlastnictví; b) demokratizaci na podkladě řídících oprávnění přímých výrobců; c) racionalizaci,
spojenou s vědomým vytvářením společenských vztahů (Doktór, Hirszowiczowá, Matejko, Kulpinská).
5) Problémy vztahu člověka a techniky při průmyslové práci. Zjistilo se, že to není jen problém fyziologický a psychologický, ale že je silně podmíněn sociálně.
Druhá průmyslová revoluce> (revoluce vědeckotechnická), kterou vyznačují tendence ke komplexní mechanizaci, k automatizaci, chemizaci výrobních procesů, k využití nových zdrojů energie, znamená rozsáhlé změny v organizaci průmyslu. Jak v kapitalistických, tak i v socialistických zemích se rychle mění kooperační vztahy, prohlubuje se specializace, která umožňuje další zhromadnění výrobních procesů. Těmito důsledky se zabývá řada sociologů průmyslu (Whyte v USA, Lilley v Anglii). Při výzkumech i teoretických interpretacích této problematiky vynikla zejména sociologie francouzská (Friedmann, Naville), která si přitom osvojila nemálo marxistických prvků.
6) Problémy průmyslových povolání. Existuje sice sociologie povolání jako další speciální sociologická disciplína, západní sociologové povolání se však převážně zabývají nevýrobními (zejména tzv. „svobodnými“ a intelektuálními) povoláními, přenechávajíce problematiku zejména dělnických povolání sociologům průmyslu. Francouzský sociolog průmyslu Touraine provedl úspěšný výzkum dlouhodobého utváření profesionální struktury dělnického osazenstva automobilového závodu, a to se zvláštním zřetelem na působení technických přeměn v posledním období automatizace.
7) Problémy mobility (viz mobilita sociální) průmyslových pracovníků. Jde jak o vertikální mobilitu (postup v průmyslové hierarchii, získávání vyšší kvalifikace), tak o mobilitu horizontální (přechody pracovníků ze zemědělství a jiných odvětví v procesu industrializace do průmyslu, problémy vnitroprůmyslové fluktuace). Při analýze fluktuace a jejích příčin jsou zjišťovány výrazné souvislosti, týkající se integrace pracovníků v průmyslových organizacích, stabilizace osazenstev, pracovních motivací, satisfakce prací i povoláním (Sarapata, Szostkiewicz, řada výzkumů v SSSR, u nás výzkum horníků OKR).
8) Sociální důsledky průmyslové civilizace. Ta působí pronikavé změny ve všech oblastech společenských vztahů, kde díky rozvoji prostředků masové komunikace láme tradiční představy a hodnoty a vytváří nové hodnoty, které se projevují v charakteru moderní masové kultury (viz společnost masová a kultura masová) v nových způsobech trávení volného času atd. Touto problematikou se zabývá teorie industriální společnosti (Mayo, Aron, Schelski, Wilenski, Lebeaux aj.).
Literatura: Friedmann G., Problemes humains du machinisme industriel, Paris, 1946; Matejko A., Socjologia przemyslu v Statech zjednoczonych Ameryki, Warszawa, 1961; Matejko A., Socjologia zakladu pracy, Warszawa, 1961; Meister A., Socialism et autogestion, Paris, 1964; Montuclard M., La dynamique des Comités d'entreprise, Paris, 1962; Richardson J. H., Introduction to the Study of Industrial Relations, London, 1954; Řezníček J. a kol., Ekonomika československého průmyslu, Praha, 1961; Touraine A., L'évolution du travail ouvrier aux usines Renault, Paris, 1955; Účast pracujících na řízení strojírenského závodu, Ústav sociálně politických věd, Praha, 1962; Wilenski H. L., Syllabus of Industrial Relations, Chicago, 1954; Člověk v závodě, Sociologický ústav, Praha, 1968; Háková L., Slejška D. a kol., Orientační schéma sociální struktury průmyslového závodu, Sociologický časopis, 1966, č. 4; Hirszowiczowa M., Czlowiek w organizacji przemyslowej, Warszawa, 1965; Slejška D., Participace v průmyslovém závodě, Sociologický ústav, Praha, 1968; Sociologie práce a průmyslu, v: Sociologie '66, Praha, 1968.
Viz též heslo sociologie průmyslu ve Velkém sociologickém slovníku (1996)