Prameny historické: Porovnání verzí

m (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
 
Řádek 8: Řádek 8:
 
</div>
 
</div>
  
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Bernheim, E.'': Lehrbuch der hist. Methode. 5–6. Leipzig 1908; ''Topolski, J. W. W.'': Metodologia historii. Warszawa 1968; ''Úvod'' do studia dějepisu III – Nauka o hist. pramenech. Praha 1983.
+
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Bernheim, E.'': Lehrbuch der hist. Methode. 5–6. Leipzig 1908; ''Topolski, J. W. W.'': Metodologia historii. Warszawa 1968; ''Úvod do studia dějepisu III – Nauka o hist. pramenech''. Praha 1983.
  
 
''[[:Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk|Zdeněk Beneš]]''<br />
 
''[[:Kategorie:Aut: Beneš Zdeněk|Zdeněk Beneš]]''<br />

Aktuální verze z 2. 3. 2018, 13:34

prameny historické – tímto pojmem se souhrnně označují všechny texty, artefakty a předměty, které vznikly téměř současně s událostmi, o nichž jsou schopny zejm. historika informovat (viz též historiografie). Na přesném vymezení p.h. se současná hist. věda dosud neshodla. Jejich starší a v obecném povědomí dosud živé dělení na prameny písemné a hmotné bylo rozvojem hist. bádání využívajícího řadu nových pramenů překonáno. Ve 2. polovině 20. st. bylo vypracováno několik typologizací a klasifikací p.h., ale ani jedna z nich nedošla obecného uznání. V čes. hist. vědě se na přelomu 80. a 90. l. ujala upravená klasifikace pol. historika J. W. W. Topolského, dělící p.h. na psané a nepsané a každou z těchto skupin dále na prameny bezprostřední a zprostředkované. Do kategorie psaných pramenů se dnes řadí téměř všechny typy úředních, soukromých i uměl. textů, mezi nepsané p.h. se řadí prameny archeologické, etnografické, lingvistické, dále památky a tradice zachované ústním svědectvím a další nepsané prameny dokumentované fotograficky, filmově či fonograficky. Bezprostřední prameny informují o skutečnosti přímo, neboť samy jsou součástí hist. skutečnosti (např. stavební památky, paleodendrologický materiál, pracovní nástroje, texty jako artefakty). U zprostředkovaných pramenů je mezi skutečnost a výzkumníka vsunut prostředník, informátor, který se sám musí stát předmětem kritické reflexe. Do této skupiny patří nejrůznější osobní sdělení, uměl. díla apod. Sociologové v zásadě používají všechny typy p.h., na rozdíl od historiků většinou selektivnějším způsobem. Pro studium dokumentů využívají metodu obsahové analýzy, prameny zachované ústním svědectvím excerpují pomocí interview. Problémem s-gické práce v této oblasti je zvládnutí náročné fáze kritiky pramenů (viz též metoda historická).

historical sources sources historiques historische Quellen fonti storiche

Literatura: Bernheim, E.: Lehrbuch der hist. Methode. 5–6. Leipzig 1908; Topolski, J. W. W.: Metodologia historii. Warszawa 1968; Úvod do studia dějepisu III – Nauka o hist. pramenech. Praha 1983.

Zdeněk Beneš