Praxe

praxe – (z lat. a řec. praxis = činnost, výkonnost) – jeden z pojmů staré řec. filozofie, který se údajně vyskytuje již u Pythagora a jehož obsah se v historii měnil. Od svého počátku se vyvíjel ve vztahu a do jisté míry v opozitu k obsahu pojmu teorie. V Platónově i Aristotelově filozofii „praktický“ a „teoretický“ jsou dva z (více) možných způsobů života vhodných pro svobodného občana řec. městského státu. „Praktický“ je život naplněný aktivním jednáním, činností spojenou s rozhodováním, „teoretický“ je život kontemplativní, naplněný přemýšlením. Termín p. ale Aristoteles používá i jako opak termínu „poésis“ (činnost, jíž propůjčuje smysl její finalita, resp. její produkt) a vztahuje jej na takovou lidskou činnost, která má smysl sama o sobě, která se nenaplňuje pouze svým „finálním produktem“ (dnes toto pojetí souvisí s pojmem seberealizace). Výrazným rysem p. bylo, že se jedná o činnost „svobodnou“, tzn. nevykonávanou pod tlakem vnější nutnosti (nejvýše z „vnitřní“ potřeby člověka). V antice i později byla za takovou považována především činnost politická (vzhledem k možnosti svobodného projevu patřila ale také do sféry etiky). V raně křesťanské filozofii a římském neoplatonismu je pod pojem p. zahrnována veškerá lidská aktivita a lidské jednání vztahující se k „tomuto světu“ (na rozdíl od teorie-kontemplace, jejímž jediným pravým předmětem je Bůh). Přibližně v tomto smyslu je pojem p. chápán i ve středověké, především scholastické filozofii. P. a praktický život jsou protipólem „duchovního života“.

Nového obsahu nabývá pojem p. (i pojem teorie) v novověkém věd. a fil. myšlení. U I. Kanta a ostatních představitelů něm. klasické filozofie je lidská p. úzce spojena s otázkou svobody člověka, která není jen naplňováním předem daného, nýbrž tvořením nového, a tak předpokládá existenci skutečného sebevědomí, tj. nikoliv jen prostého vědomí sebe, nýbrž vědomí, které ví, že je „samo sobě svým účelem“. V Hegelově filozofii dostává tento pojem výrazně spol. dimenzi (viz dialektika pána a raba). V mladohegelovské filozofii je p. charakterizována především jako „činnost kritického ducha“, usilujícího o překonání, změnu daného stavu. K. Marx ve svých raných pracích, zejm. ve stručných Tezích o Feuerbachovi uvádí, že p. je smyslovou, předmětnou činností směřující k uspokojování potřeb člověka a je objektivním vyjádřením sebevytvářející (sebepřetvářející) činnosti člověka. Později v marx. pojetí převládlo zdůraznění až absolutizace objektivní určenosti a materiálnosti p., což vedlo i ke ztotožnění p. s výrobní ekon. činností. Z tohoto pojetí p. se vytratila humanistická dimenze, svoboda jednání a bytostná aktivita subjektu. Někteří autoři hlásící se k tvůrčímu marxismu, sdružení okolo časopisu Praxis, rozvíjeli pojetí p. jako procesu seberealizace člověka, jako vědomé sebevytvářející lidské aktivity. K. KosíkDialektice konkrétního (1963) uvádí, že p. se formuje jako fil. odpověď na fil. otázku „kdo je člověk, co je společensko-lidská skutečnost a jak je tato skutečnost vytvářena“.

V současné době je pojem p. předmětem diskusí. Antropol. orientovaná filozofie zdůrazňuje např. význam prožitkového momentu p., zatímco klasický pragmatismus zvýrazňuje utilitární aspekty p. atd. S-gická teorie z fil. podstaty p. i z hist. vývoje odvozuje její typy ve vazbě na chování spol. subjektu. Pro s-gii je však relevantnější obsahově příbuzný pojem empirie, který má přesnější s-gické vymezení. Často se oba pojmy zaměňují. Shodný význam „zkušenosti“ mívají i v běžné řeči. O p. se často hovoří, když jde o ověření teorií a představ ve styku s realitou, o nabývání bezprostředních životních zkušeností. Předmětem zájmu s-gie je také běžné pojetí odvozeného pojmu praktičnost, což je dispozice či schopnost zajištění vlastní materiální existence, resp. slušného životního standardu v podmínkách dané společnosti. Praktické jednání se vyznačuje cílevědomostí, účelově zjednodušenými myšlenkovými schématy, vyloučením samoúčelných aktivit (duchovních i fyzických), schopností využít výsledky vlastní i cizí práce, jednat „efektivně“, vyhnout se rizikům apod. Praktičnost v běžném dnešním pojetí je obsahově bližší původnímu řec. a středověkému chápání p. než jejím novodobým fil. koncepcím. Je součástí systému instrumentálních hodnot a lze ji chápat i jako schopnost soc. adaptace.

practice pratique Praxis prassi, pratica

Literatura: Berstein, J. R.: Praxis and Action. Philadelphia 1971; Jaroševský, T. M.: Úvahy o praxi. Bratislava 1977; Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha 1963; Lobkovic, M.: Theory and Pratice. Notterdam, Indiana 1967.

Vladimír Čechák