Praxeologie (MSgS)

Verze z 10. 11. 2018, 19:18, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky) (Přidána poslední věta Viz též heslo praxeologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996))
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

praxeologie (MSgS) je vznikající a intenzívně se rozvíjející obecná vědní disciplína, jejímž předmětem je rozbor podmínek efektivní, racionální, „správné“ činnosti. Za iniciátora praxeologie se pokládá obvykle francouzský profesor psychologie Alfred Espinas, který v roce 1890 publikoval projekt výstavby praxeologie a sám se pokusil o rozvinutí jedné z jejích speciálních částí, kterou označoval termínem „obecná technologie“; na jeho studie však bezprostředně žádný z badatelů nenavázal. Další významný pokus podnikl v letech 1912—1924 ruský teoretik Alexander Bogdanov, známý z diskusí s Leninem, v práci o „tektologii“, jíž rozuměl vědu o „složitých předmětech“, jejich struktuře a organizaci. Bogdanovova práce, která v roce 1924 vyšla německy pod příznačným titulem Allgemeine Organisationslehre, je ovšem nejen jedním z prvních pokusů o obecnou teorii organizace, kterou v posledních letech intenzívně rozvíjejí Barnard, Simon, Shartle, Haire, Marshak, Argyris aj., ale také obecnou teorií činnosti v praxeologickém smyslu. S termínem praxeologie, jehož Bogdanov nepoužíval, pracoval jiný ruský badatel (patrně nezávisle na Espinasovi), ekonom Jevgenij Sluckij, ve studii Beitrag zur formalpraxeologischen Grundlegung der Ökonomik, která vyšla německy a ukrajinsky v roce 1926. Sluckij vyložil vazbu praxeologie a ekonomie, praxeologii pokládal za obecnou základnu, na níž lze vybudovat rozvinutou ekonomickou teorii. Praxeologická orientace, jejíž tematická příbuznost s taylorovským „scientific management“ se nabízela, byla v SSSR kritizována pro údajné nepochopení specifika socialistického ekonomického systému, takže ani Sluckij v praxeologických intencích nepokračoval. Vývoj teorie organizace a zejména organizace práce tedy nešel v SSSR cestou výstavby obecné teorie, která se nabízela (poznamenejme, že Bogdanovova „tektologie“ není nikterak významně, jak na to poukazuje Kotarbiński, poznamenána jeho empiriomonismem, případně jinými vlivy Macha či Avenaria), nýbrž cestou zobecňování dílčích pracovních a výrobních zkušeností. Praxeologie ovšem, jak říká Podgórecki, se neopírá pouze o jeden typ vědění, v tomto případě o individuální pracovní, výrobní zkušenost, nýbrž také o tzv. tradiční vědění, které se traktuje z pokolení na pokolení (případně v rámci jednoho pokolení), vědění organizačně administrativní a konečně vědění vyplývající z vědeckých analýz, které pak vytváří základnu metodologie praktických věd. Za vlastního zakladatele praxeologie lze tedy pokládat Tadeusze Kotarbińského, který v roce 1913 v práci Praktické studie načrtl program praxeologie a formuloval její základní terminologii (analogický pokus, na Kotarbińském zřejmě nezávislý, je ovšem na jiné úrovni a s jinými cíli obsažen také ve zmíněném pokusu Sluckého), svá praxeologická bádání završil systematickým výkladem obsaženým v Traktátu o dobré práci (1955), který je „klasickou“ praxeologickou prací. Podobnou problematikou se zabývá také Belgičan G. Hostelet a francouzský psycholog R. Daval.

Základním rysem praxeologie je její obecnost: snaží se analyzovat znaky, které jsou společné všem činnostem, pojmově je tedy vybudována tak, aby konceptuální schémata praxeologie „byla použitelná při rozboru jakékoli činnosti, která chce být racionální“ (Kotarbiński). Tím se výrazně liší právě od pokusů o výstavbu principů „scientific management“, které je pak částí praxeologie, protože je orientováno prakticky výhradně k rozboru činností průmyslových a administrativně hospodářských. Praxeologie se ostatně vyvíjela nezávisle na pokusech Taylorových či Fayolových, teprve v posledních letech integruje podněty, obsažené např. v teorii lidských vztahů. Existuje úzká vazba praxeologie a tzv. ergologických věd, které se podle vymezení W. F. Floyda zabývají studiem člověka v jeho pracovním prostředí, studiem prováděným zejména anatomy, fyziology, psychology a techniky. Vztah praxeologie a kybernetiky, které mají k sobě blízko mj. úrovní obecnosti, analyzoval Henryk Greniewski. Zvláštní pozornost se věnuje zejména problematice analýzy systémů (Matejko). Oskar Lange z ekonomického hlediska zdůrazňuje význam analýzy plánování, kterou poskytuje praxeologie, a je přesvědčen, že některé zákony politické ekonomie mohou být z praxeologie deduktivně vyvozeny. Protože praxeologie není pouze obecnou teorií, ale také souborem direktiv a zákazů, sbližuje se v tomto ohledu se sociotechnikou. Souvislost praxeologie se sociologií je zcela markantní: centrální pojmy a problémové okruhy praxeologie (činnost, práce, praxe, situace, výtvor, výkon, organizace atd.) jsou také centrálními pojmy a problémovými okruhy sociologie. Praxeologie poskytuje sociologii některá konceptuální schémata, obecné analýzy a řadu významných impulsů pro konkrétní sociologický výzkum.

Převod polské praxeologické terminologie, pojmového aparátu, do češtiny je nesnadný, protože pro většinu pojmů dosud nemáme adekvátní ekvivalenty a jejich doslovný překlad by působil násilně. Kotarbiński v roce 1963 uvádí ilustrativně tyto typické praxeologické problémové okruhy: typologie praktických chyb a návrh způsobů předcházení praktickým chybám, technické hodnocení, tj. hodnocení z hlediska „dobré práce“, analýzy pojmu ekonomičnosti, přičemž pojem „ekonomičnost“ se chápe šířeji než v běžném ekonomickém pojetí, rozbor základních direktiv, např. direktivy potencializace, problematika hodnot dobrého plánu, hypertrofie specializace atd. Praxeologie neanalyzuje činnost z hlediska etického, estetického apod., nehodnotí ji z těchto hledisek a nedoporučuje a nezamítá následování, nýbrž výhradně rozebírá podmínky, za nichž je činnost maximálně efektivní, tj. v maximální míře dosahuje požadovaných, plánovaných, předpokládaných cílů.

Praxeologie, přes její nepochybný teoretický i praktický význam, je v podobě rozvinuté a intenzívně rozvíjené vědní disciplíny doposud spíše „polskou specialitou“. Kromě Tadeusze Kotarbińského se obecnou problematikou praxeologie zabývá Pszczolowski, Gęblewicz, Zieleniewski, vztahem praxeologie k problematice administrativy Kowalewski, průmyslové činnosti Zalewski, Kurnal aj., medicíny Kozusznik, Ziemski aj., sociotechniky Podgórecki.

Literatura: Kotarbiński T., Traktat o dobrej robocie, Warszawa, 1965 (3. vydání); Podgórecki A., Charakterystyka nauk praktycznych, Warszawa, 1962; Przydatność prakseologicznej aparatury pojeciowej dla poszczególnych dyscyplin naukowych, 1964; Pszczolowski T., Zasady sprawnego dzialania, Warszawa, 1962 (3. vydání); Wiedza o pracy ludzkiej, 1959; Wybrane zagadnienia prakseologiczne, Warszawa, 1962; Zieleniewski J., Organizace lidských kolektivů, Praha, 1966; Materialy prakseologiczne (periodikum katedry obecných otázek organizace práce Polské akademie věd).

Miloslav Petrusek


Viz též heslo praxeologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)