Rétorika
rétorika – (z řec. rhétoriké = veř. mluvení, řečnictví) – přesvědčování pomocí správně uspořádaného mluveného projevu. R. jako samostatné umění nebo věda o tom, jak správně argumentovat, abychom přesvědčili posluchače nebo odpůrce, vznikla v antickém Řecku, přesněji na řec. Sicílii v polovině 5. st. př. n. l. (Korax a jeho žák Tisias); význ. rétory byli Antiphonos, Gorgiás, Protagorás z Abdéry, Aristoteles, M. Tullius Cicero, M. F. Quintilianus. Tradice antické, helénistické a lat. r. byla udržována a rozvíjena po celý středověk, renesanci a humanismus (Petrus Ramus, 1515–1572) a jako součást humanisticky orientovaného vzdělání se leckde v Evropě udržela ve školním programu gymnázií až do poslední třetiny 19. st. K novému zájmu o r. dochází v polovině 20. st. R. Barthes a D. Flader studují r. v souvislosti s problematikou argumentace, symbolu, znaku, módy, reklamy. Obnovení zájmu o r. jakožto nauku o argumentaci souvisí s poznáním, že hodnotové soudy nelze založit na formálním důkazu logicko-matem. typu. „Nová rétorika“ nebo „nauka o argumentaci“ může být podle Ch. Perelmana jakousi racionální logikou pro hodnotové soudy, čímž je z ní sňato podezření či obvinění, že je metodou, kterou lze bez ohledu na pravdivost nebo nepravdivost obsahu vyjadřovat jakékoli přesvědčení. R. je Perelmanem pojata jako skutečné umění argumentace, jež se od přísně racionálního dokazování odlišuje tím, že vychází z obecně přijímaných a pravděpodobných mínění. Nemusí používat jednoznačné a přísně definované pojmy, ani nemusí být jednoznačně logická, stačí, je-li „kvazilogická“, neboť se vztahuje výhradně na oblast interpersonálních vztahů.
Zde dochází k uplatnění tzv. sociální rétoriky jako specif. metody (metod) přesvědčování, záměrného ovlivňování chování lidí a jako nauky, která umožňuje toto ovlivňování teor. poznávat a vysvětlovat. Soc. r. využívá tyto hlavní argumenty a principy přesvědčování: a) vnější důkazy (např. právník využívá objektivní důkazy, shromážděné obhajobou, jež jsou nezávislé na jeho schopnosti dobře argumentovat), b) vnitřní důkazy, tj. vlastní, rétorické argumenty, které závisejí na schopnosti mluvčího nebo autora projevu v nejširším slova smyslu. Rétorický argument je vždy jen pravděpodobný, „kvazilogický“, a může být kdykoli vyvrácen opačným rétorickým argumentem. Z možných rétorických argumentů lze uvést: příklad, precedens, autoritativní argument, zavedené formulace (přísloví, heslo, slogan), analogie, dále enthymému čili „slabý“ sylogismus, jehož premisy jsou pouze pravděpodobné, tautologii, alternativu, dilema, prolepsii (předjímání protivníkovy námitky) a ovšem metaforu (blíže viz Ch. Perelman). Cílem všech těchto prostředků je dosáhnout toho, aby adresát projevu, obsahujícího tyto a podobné prostředky, uvěřil danému sdělení. Toho nelze dosáhnout jen logickou argumentací, protože řečník se neobrací jen na inteligenci adresáta, nýbrž také na jeho afektivitu. Úspěch zajišťuje tedy nejen racionální přijetí argumentů, nýbrž i transfer víry (skutečné i předstírané) od adresujícího k adresátovi. R. je úspěšná jen tehdy, zdaří-li se jí tento úplný transfer víry v něco (v prací prostředek, nový model automobilu, oblečení apod.) nebo někoho (např. politika).
rhetoric rhétorique Rhetorik retorica
Literatura: Hyhlík, F.: Kapitoly z rétoriky. Praha 1978; Perelman, Ch. – Olbrechts-Tyteca, L.: Traité de l'argumentation. Paris 1976; Perelman, Ch.: L'empire rhétorique. Paris 1977; Reboul, O.: La rhétorique. Paris 1984.