Režim politický

Verze z 3. 3. 2018, 14:34, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

režim politický – obvykle se definuje jako forma vlády nebo jako způsob organizace a výkonu polit. moci. Podle M. Duvergera by se dal obecně charakterizovat jako způsob, jak se v dané společnosti řeší vztah vládnoucích a ovládaných. Každý r.p. tedy podává souhrn odpovědí na otázky, jak jsou vybíráni vládnoucí, jak si mezi sebou rozdělují vládní funkce, zda je jejich moc nad ovládanými ohraničena atd. Tradiční polit. myšlení vidí v otázce polit. režimů a jejich klasifikaci jádro vědy o politice. K nejvýzn. klasickým autorům, kteří se zabývali typologiemi r.p., patří Aristoteles a Ch. L. Montesquieu. V tradičních typologiích, které s jistými obměnami ovládají polit. myšlení prakticky až do konce 19. st., jde o rozlišení vlády jednoho (monarchie), vlády menšiny (oligarchie) a většiny (demokracie). Vládnoucí skupina je však vždycky poměrně nepočetná, a to i v reprezentativních demokraciích: všechny režimy mají oligarchické tendence. Skutečný vývoj evrop. monarchií lze schematicky shrnout do 3 fází: od absolutní monarchie přes omezenou monarchii až k parlamentní monarchii. Parlamentarismus později převzaly také republiky, ale rozdíl mezi parlamentními republikami a parlamentními monarchiemi je min.: hlava státu, ať je to král nebo prezident, nemá velkou moc. Protiklad mezi monarchií a republikou, který hrál velkou úlohu v 19. st., tím ztratil praktický význam. Někteří současní specialisté užívají jako synonyma termíny r.p. a politický systém, jiní mezi nimi rozlišují. Např. G. A. Almond a G. B. Powell zahrnují do polit. systému také ekon. a soc. struktury, kult. kontext atd. Proto je lépe brát pojem r.p. v užším smyslu. Sociolog se zabývá spíše polit. systémem, zatímco politolog se soustředí na r.p.. Moderní r.p. se skládají mj. z polit. institucí, systému stran, volebního systému, typu rozhodovacího procesu, ústavního rámce a typu legitimity. Podstatná pro ně však není jejich ústavní a právné forma, ale především jejich skutečné fungování. Jeden a týž r.p. může přežít několik ústav a různé r.p. mohou existovat při stejném typu ústavy. Podle marxistů je r.p. pouhou součástí „nadstavby“, ale ve skutečnosti obdobné soc.-ekon. „základně“ mohou odpovídat různé r.p. Kromě toho R. Aron zdůraznil, že povaha r.p. určuje, jak jsou vybíráni ti, kdo vládnou, a způsob, jakým vládnou, a proto r.p. odhaluje lidský nebo nelidský ráz celého systému.

Způsoby, jak mohou být vybíráni vládnoucí, lze rozdělit na: 1. demokr., tj. takové, které svěřují výběr vládnoucích samotným ovládaným; 2. autokratické, tj. takové, které to ovládaným neumožňují. Mezi autokratické metody jmenujme násilné dobytí (např. vojenské), dědičnost založenou na rodu (typickou pro tradiční monarchie) a kooptaci (současný vládce sám určí budoucího vládce). Autokracie je obvykle spjata s pseudonáb. myšlenkou (rasa, národ, třída atd.). Smíšené režimy jsou takové, kde vládnoucí jsou vybíráni metodami pohybujícími se mezi demokracií a autokracií, např. vedle zvolené parlamentní sněmovny je druhá komora, jejíž členové jsou dosazeni (např. v Polsku v r. 1989 část poslanců nebyla volena lidem, ale byla tehdejší polit. mocí dosazena). Demokracie mohou být buď přímé, jako tomu bylo v antickém Řecku, kde shromáždění občané sami přijímali důležitá rozhodnutí (viz též demokracie participační), nebo nepřímé čili reprezentativní (někdy též nazývané zastupitelské). V dnešních zemích na rozdíl od malých městských států nebo od několika malých švýc. městských kantonů nemohou občané sami vykonávat moc, zvolí si tedy své představitele, reprezentanty (odtud reprezentativní demokracie). Reprezentativní demokracii napomohlo a radikálně ji podpořilo všeobecné hlasovací právo a rozmach organizovaných politických stran. Rozmach polit. stran také hluboce proměnil vztahy mezi zákonodárnou a výkonnou mocí a uvedl tak do značné míry v pochybnost známé rozlišení mezi prezidentskými a parlamentními režimy, které se zakládá právě na tom, zda zákonodárná a výkonná moc jsou striktně odděleny, nebo zda naopak spolupracují. Brit. polit. režim se liší od it. přinejmenším stejně jako od am., přestože v Itálii i Velké Británii existuje na rozdíl od USA parlamentní režim. V rozporu s rozšířeným míněním může být v prezidentském režimu výkonná moc slabší než v parlamentním režimu. Počet a vnitřní struktura stran hrají koneckonců větší roli než prezidentská nebo parlamentní forma režimu.

Systémy stran dnes často tvoří základ klasifikace polit. režimů. Systém jediné strany vede vždy ke koncentraci moci; ač ústava jakkoli rozčleňuje orgány moci, jde o čirou fikci. Zákl. prvkem režimu sov. typu je systém jediné nebo aspoň hegemonické strany. G. Sartori rozlišuje mj. mezi systémem jediné strany, systémem hegemonické strany a systémem predominantní strany. Predominantní strana působí v pluralistickém režimu, kde může zcela svobodně soutěžit více polit. stran, ale jedna z nich ve volbách získává několikrát po sobě absolutní většinu parlamentních křesel. Ostatní strany však jsou skutečnými soupeři a konkurenty predominantní strany a časem se jim obvykle podaří predominanci zlomit (příklady: Švédsko, Japonsko, Indie). Systém hegemonické strany je něco naprosto jiného. Hegemonická strana toleruje satelitní strany, ale neumožňuje, aby s ní skutečně soutěžily; musejí uznat tzv. vedoucí úlohu hegemonické strany, která zůstává u moci, ať si to lidé přejí nebo ne. Eventualita, že by satelitní strany vystřídaly ve vládě hegemonickou stranu, je v tomto systému a priori vyloučena. Pokud jde o systémy jediné strany v přísném slova smyslu, ty zakazují každou další stranu. Např. v SSSR byl systém jediné strany, v tzv. lidovědemokr. zřízeních střední a vých. Evropy byl systém hegemonické strany. Rozdíl mezi hegemonickou a jedinou stranou není zásadní. I uvnitř jediných stran lze se Sartorim rozlišovat mezi jedinou stranou pragmatickou, autoritativní a totalitní. Tím se dostáváme k další typologii, k rozlišení autoritativních a totalitních režimů, které představují dvě formy autokracie. Autoritativní režim může sice někdy při porušování polit. svobod užívat brutálnější a krvavější prostředky, ale má omezenější prostor působnosti než státostrana v totalitním režimu. Autoritativní režimy pronásledují opozičníky, ale nevšímají si člověka, který se jim přímo nestaví na odpor. Totalitní režimy naopak chtějí kontrolovat všechny důležité aspekty soc. života. V autoritativním režimu musejí občané skrývat své názory, v totalitním musejí naopak hlasitě provolávat slávu vládnoucímu režimu a jeho všeobsáhlé ideologii (viz též demokracie a autoritarismus, totalitarismus).

Systém dvou stran nevede k podobné koncentraci moci jako systém jediné strany nebo systém hegemonické strany, ale i on hluboce modifikuje dělbu moci. Vezměme příklad Velké Británie, kde v důsledku systému dvou stran má vítězná strana absolutní většinu v parlamentu a její vůdce je zároveň předsedou vlády. Logicky to znamená, že svrhnout vládu je tam prakticky téměř nemožné. Vláda je stabilní a má volné ruce k provádění své politiky, přičemž opozice ji může kritizovat a po příštích volbách ji vystřídat. Systém více stran, typický pro západoevrop. kontinentální země, naopak vede obvykle k tomu, že žádná strana nedisponuje většinou a musí se uzavírat koalice, což vede k oslabení vlády, která se leckdy musí omezit jen na vyřizování běžných záležitostí. V souvislosti s tím by se dalo podle Duvergera aplikovat staré rozlišení mezi přímou a nepřímou demokracií na současnou dobu a rozlišovat mezi demokraciemi přímými v současném slova smyslu, v nichž voliči sami fakticky vybírají vůdce exekutivy (příklady: USA, Velká Británie), a demokraciemi zprostředkovanými, kde si jen volí poslance, jejichž strany pak rozhodují (příklad: Itálie). V posledním případě mají lidé dojem, že o všem rozhodují kuloárové intriky stranických aparátů. Kromě prezidentského systému am. typu a dvou podob parlamentního režimu – brit. a kontinentální – existuje skupina zemí, k nimž patří Holandsko nebo Švýcarsko, které svou stabilitou do tohoto schématu dobře nezapadaly a s nimiž si specialisté příliš nevěděli rady. Jedním z pokusů o vysvětlení těchto případů je koncepce tzv. konsociační (nebo také konkordantní) demokracie, s níž přišli autoři jako A. Lijphart, G. Lehmbruch a H. Daalder. Podle Lijpharta lze rozlišovat dva modely demokracie: většinovou neboli majoritní a konsensuální neboli konsociační. Většinová demokracie je charakterizována obvykle mj. poměrně homogenní společností, s čímž souvisí systém dvou stran, jako ve Velké Británii, přičemž strany vycházejí prakticky z jediného štěpení (cleavage) levice – pravice. Volební systém je tam většinový, jedna strana ovládá exekutivu, parlament je jednokomorový, stát unitární a centralizovaný, ústava se dá snadno měnit. Konsensuální demokracie má protikladné charakteristiky. Setkáváme se s ní v segmentovaných společnostech, vláda je tam koaliční, složená ze zástupců většího počtu polit. stran, vycházejících z rozmanitých štěpení, tj. nejen soc.-ekon., ale také národnostních, náb. atd., volební systém je proporční. Vláda nemá takovou převahu nad parlamentem jako ve většinové demokracii. Parlament je dvoukomorový, pravomoci obou komor parlamentu jsou zhruba stejné a jejich složení je odlišné. Stát je federativní a decentralizovaný. Ústava se dá měnit jen velmi obtížně, tzv. kvalifikovanou většinou.

political régime régime politique politisches Regime regime politico

Literatura: Almond, G. A.Powell, G. B.: Comparative Politics. Boston 1966; Aristoteles: Politika. Bratislava 1988; Aron, R.: (1965) Demokracie a totalitarismus. Brno 1993; Bénéton, P.: Introduction à la politique moderne. Paris 1987; Bryce, J.: Moderní demokracie, 2 sv. Praha 1926 a 1927; Čermák, D.: Otázka demokracie. 1.sv,, Praha 1992; Dahl, R. A. Demokracie a její kritici. Praha 1995; Duverger, M.: Les régimes politiques. Paris 1965; Duverger, M.: Introduction à une sociologie des régimes politiques. In: Gurvitch, G.: Traité de sociologie. 2. sv. Paris 1960; Klokočka, V.: Politická reprezentace a volby v demokratických systémech. Praha 1991; Lijphart, A.: Théorie et pratique de la loi de la majorité: La ténacité d'un paradigme imparfait. Revue internationale des sciences sociales, 1991; Novák, M.: Systémy politických stran. Praha 1996; Říchová, B.: Demokracie v pluralitní společnosti. In: Štěchová, G.: Politologie dnes. Sborník 1. Praha 1992; Sartori, G.: Théorie de la démocratie. Paris 1973; Sartori, G.: Parties and Party Systems. Cambridge 1976.

Miroslav Novák