Regulativy sociokulturní

Verze z 11. 12. 2017, 18:03, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

regulativy sociokulturní – (z lat. regula = pravidlo, pořádek) – kategorie používaná především kulturní antropologií k vyjádření třídy kulturních prvků, relativně stálých, uznávaných norem, hodnot, pravidel a vzorů chování, sdílených členy určitého společenství. R.s. jako normativní, negenetický program činnosti jednotlivců a soc. skupin kult. limitují, stimulují a determinují průběh soc. interakcí ve standardních situacích. Působí na volbu vhodných způsobů chování, integrují zájmy a snahy jednotlivců s potřebami společnosti a zpevňují vnitřní stabilitu dané kultury. R.s., které zahrnují širokou škálu příkazů, zákazů, trestů, ocenění, uznání a odměn, vytvářejí v každé kultuře prostor přípustného a spol. žádoucího jednání. Podle stupně institucionalizace je možné r.s. klasifikovat na kategoricky vyžadované, formálně předepsané, formálně nepředepsané a soc. irelevantní. Porušování r.s. je postihováno soc. sankcemi různého druhu a stupně, jejichž nositeli mohou být jak ostatní jednotlivci, tak soc. skupiny a instituce. Dodržování r.s. je proti tomu soc. posilováno pozitivními projevy souhlasu, pochvalami a odměnami. R.s. programují, regulují a koordinují lidskou činnost ve všech oblastech spol. života a jsou součástí morálky, politiky, náboženství, práva atd. Vůči jednotlivci vystupují jako vnější síla založená na normativním řádu dané kultury. S jejím působením se člověk většinou setká, když překročí spol. uznávané normy. R.s. ale tvoří také vnitřní interiorizovanou složku osobnosti každého člověka, která se projevuje jako zvyk reagovat naučeným a v dané kultuře uznávaným způsobem na standardní soc. situace. Jako nezbytný nástroj soc. soužití a spolupráce si člověk r.s. osvojuje v procesu socializace a enkulturace. Mezi zákl. mediátory vlivu kultury na člověka, resp. interiorizace r.s., patří především primární a sekundární instituce, prostředky masové komunikace a zkušenost derivovaná ze soc. interakce. Vlastní dodržování a fungování r.s. podporuje lidská konformita a mechanismy soc. kontroly, jimiž disponuje každá společnost.

Podle stupňující se míry sankcí při jejich porušení je možné r.s. klasifikovat na obyčeje, mravy, zákony a tabu. Obyčeje zahrnují kult. normy a vzory chování, které jsou založené na dlouholeté tradici, vymezují mj. soc. prostor pro to, co je v dané kultuře považované za „slušné“ a „neslušné“, a jejich porušení vyvolává spíše mírné soc. sankce, jako je ironie, posměch, nelibost, pohoršení atd. Mravy již reprezentují schémata jednání, jejichž přestoupení vyvolává podstatně tvrdší sankce, neboť soc. prostor, který vymezují, se kryje s tím, co je v dané kultuře pokládáné za morální a nemorální. Zákony jako třída r.s. zahrnují kodifikované, kategoricky vyžadované a formálně předepsané nařízení a předpisy, které jsou sankciovány institucionální cestou. Nedodržování zákonů, které jsou většinou fixovány v právních normách dané kultury, je pokládáno za přestupek, přečin nebo zločin a trestáno různými pokutami a postihy, od napomenutí, finanční pokuty, ztráty osobní svobody až po nejtěžší justiční tresty, jako je například poprava. Zvl. případ r.s. představují tzv. tabu, jejichž překročení je pokládáno nejen za něco zločinného, ale také znesvěcujícího, nepřirozeného a patologického. Mezi typické (i když ne univerzální) tabu patří např. nekrofagie, incest, nekrofilie apod. Porušení tabu vyvolává nejtvrdší sankce, vystupující v podobě nejvyššího stupně pobouření a odsouzení a někdy spojené s vyhoštěním viníka z dané komunity nebo jeho fyzickou likvidací. Obyčeje, mravy, zákony a tabu variují v čase i prostoru, mění se hist. i regionálně i v rámci subkultur a kontrakultur téhož kult. okruhu (viz relativismus kulturní).

sociocultural regulatives soziokulturelle Regulative regolative socio-culturali

Literatura: Krech, D.Crutchfield, R. S.Ballachey, E. L.: Človek v spoločnosti. Bratislava 1968; Nakonečný, M.: Sociální psychologie. Praha 1969.

Václav Soukup