Rezidua a derivace
rezidua a derivace – (z lat. residuus = pozůstalý, zbylý; derivare = odvádět, odvozovat) – dvojice zákl. pojmů Paretova s-gického systému, jejichž posláním je vysvětlit pohnutky, charakter a způsoby zdůvodňování lidského jednání. V. Pareto vychází z předpokladu, že zdrojem jednání velké většiny jedinců i lidských skupin není tzv. logicko-experimentální myšlení neboli myšlení řídící se racionálními věd. pravidly, nýbrž určitý iracionální psych. stav. Při jeho vytváření hrají nejdůležitější úlohu „rezidua“. Pareto nikde tento pojem přesně nevymezil a z kontextu, ve kterém jej používá, plyne možnost jeho různých interpretací. Jde o jakési stálé elementy, které zbudou poté, když analýzou lidského jednání byly eliminovány všechny ty prvky, které mají logicko-experimentální ráz, i ty prvky, které jsou pouze přechodné. V literatuře jsou rezidua chápána jako jakési psych. sedliny (W. Tatarkiewicz), instinkty (S. Hook), opakovatelné znaky jednání (D. A. Martindale), střední článek mezi city, jež nejsou přímo dostupné poznání, a mezi systémem víry a činů, jež mohou být poznávány a analyzovány (L. A. Coser), jako ideální typy lidských orientací na hodnoty (H. Hughes) aj. Podstatné je, že Pareta zajímalo především, jak se rezidua projevují v pozorovatelném lidském jednání. V jeho pojetí má tato kategorie výrazně operacionální ráz.
Paretovu klasifikaci reziduí můžeme považovat za jakousi teor. analýzu lidské přirozenosti použitelnou pro sociology. Rozlišuje 6 tříd, které se ještě dále dělí na druhy a rody: 1. „instinkt kombinací“ je v nejobecnějším smyslu tendence zavést mezi ideje a věci určité vztahy, vyvodit důsledky ze stanoveného principu, uvažovat správně nebo nesprávně, což činí člověka člověkem, je to základ lidských činů, expresí, teorií a důkazů (např. své hlavní s-gické dílo považuje Pareto za výsledek tohoto instinktu), může to vyvolávat jak jednání mimologická, jako je např. magie, tak jednání logická, jako je věda; brání to člověku, aby zavedl jednou provždy neměnný způsob jednání a určitý druh organizace společnosti, vyvolává to nepřetržitý vývoj poznání a nekonečné obnovování věr; 2. „stálost agregátů“ je opakem rezidua 1. třídy, je to tendence k udržení vytvořených kombinací, odpor ke změnám a snaha uchovat stávající pravidla, což je přirovnatelné k inercii, pasivitě a netečnosti; 3. „potřeba manifestovat city vnějšími akty“ se projevuje výrazy souhlasu (např. potleskem) i nesouhlasu, které jsou v různých společnostech různé, vždy však jde o nějaká gesta a hlasité projevy (patří sem rovněž náb. exaltace, chování lidí na sportovních utkáních i při polit. manifestacích); 4. „rezidua související se sociabilitou“ jsou ta, která souvisejí se spol. životem a s disciplínou, činí z člověka spol. bytost, která nemůže žít jinak než ve společenství s jinými jedinci a pro trvalou existenci takového společenství se musí podřídit určité kázni; 5. „integrita individua a toho, co k němu patří“, jsou snahy lidí sledovat své zájmy, bránit se útokům na vlastní osobu i skupinu, uchovávat své postavení, což hraje důležitou úlohu při udržování sociální rovnováhy; 6. „sexuální rezidua“, která jsou většinou lidmi skrývána a s-gii zajímají, jen pokud mají vliv na uvažování lidí a na vytváření teorií.
Podle Pareta se třídy reziduí jen málo mění. Právě tak málo proměnlivý je i člověk. Tyto dvě teze spolu velmi úzce souvisejí a plyne z nich Paretův názor, že ani ve společnosti nedochází k podstatným změnám. Pareto neuznává možnost spol. pokroku ani změny lidské přirozenosti. Zákl. podnětem, pohnutkou a motivem lidského jednání jsou rezidua – iracionální „zbytky“, nezávislé na lidské vůli. Lidé však mají potřebu dodávat svým činům zdání racionality, ex post je zdůvodňovat. Tuto funkci plní „derivace“. Jde o jevy druhotné, odvozené od reziduí, o proměnlivé složky celku konstituovaného lidským jednáním, jeho verbální doprovod, v podstatě o ekvivalent toho, co se běžně nazývá ideologií (ve smyslu falešného vědomí) nebo racionalizací. Derivace jsou různé slovní prostředky, pomocí nichž jedinci i lidské skupiny dodávají zdání logičnosti tomu, co ve skutečnosti logičnost postrádá. Pareto rozeznává 4 třídy derivací: 1. „prostá tvrzení“, kdy nutnost určitého jednání se nezdůvodňuje žádnými argumenty (např. matčin rozkaz dítěti: poslouchej, poněvadž je třeba poslouchat), což se vyskytuje tam, kde jde o vztah nadřízenosti a podřízenosti (v rodině, vojsku, politice), tedy v interpersonálních vztazích určitého typu, ale ne vždy je to účinné; 2. „odvolání na autority“, kdy nutnost určitého jednání je zdůvodňována vahou osobností, tradic a zvyků; 3. „souhlas s city nebo principy“ založenými na právu, spravedlnosti nebo na metafyzických entitách, jako je solidarita, pokrok, humanita, demokracie, příp. vyvozenými z vůle nadpřirozených bytostí; 4. „slovní důkazy“, jejichž základem je používání neurčitých, pochybných a dvojznačných termínů, které nejsou v souladu s realitou a které používá většina polit. projevů (např. teze, že demokracie je takový režim, který působí v zájmu lidových mas, je podle Pareta nejednoznačná ve dvojím smyslu: není jasné, co se chápe pod pojmem demokracie a co znamená „působit v zájmu někoho“).
residues and derivations résidus et dérivations Residuen und Derivationen residui e derivazioni
Literatura: Aron, R.: Les étapes de la pensée socioloqique. Paris 1967; Ashley, D. – Orenstein, D. M.: Sociological Theory. Classical Statements. Boston 1985; Pareto, V.: (1916) Traité de sociologie générale. Genève 1968.