Rozhodování
rozhodování – v širším smyslu činnost, resp. proces zahrnující řadu fází, počínaje zjištěním problému, který by měl být řešen, až po formulaci konečného rozhodnutí o tom, jak bude řešen, v užším smyslu výběr jedné varianty z možných řešení daného problému, tedy jisté vyvrcholení rozhodovacího procesu. Existence více variant řešení je jedním ze základních předpokladů existence rozhodovacích problémů. Zákl. fáze rozhodovacího procesu: 1. zjištění potřeby řešit určitý problém; 2. rozbor a formulace problému (stanovení cíle či cílů, kterých má být dosaženo, zjištění potřebných informací, prostředků a časového limitu pro řešení problému); 3. stanovení množiny variant řešení (množina je dána cíli, omezeními, přípustnou mírou rizika apod.); 4. volba jedné z variant a finální formulace rozhodnutí (většinou se hledá optimální varianta vzhledem ke stanovenému cíli a komplexu omezujících podmínek). R. probíhá za různých podmínek, nejčastěji: a) za podmínek jistoty, tzn. dokonalé informovanosti o jednotlivých variantách a jejich důsledcích, nepřítomnosti stochastických prvků, b) za podmínek rizika, kdy je známa množina variant a jejich efektivnost při různých stavech podstatného okolí systému, o němž se rozhoduje, a kdy jsou známy také pravděpodobnosti výskytu různých stavů okolí, c) za podmínek nejistoty, kdy pravděpodobnosti výskytu různých stavů okolí nejsou známy.
V mnoha případech se při řešení rozhodovacích problémů s úspěchem využívají různé kvantitativní metody matem. programování (optimalizační úlohy s jednou účelovou, resp. kriteriální funkcí). Nejpoužívanější jsou zatím metody lineárního programování určené pro hledání extrému lineární funkce na množině řešení soustav lineárních rovnic či nerovností. Pro rozhodování za rizika a nejistoty lze využít výsledky teorie her. V případech, kdy je třeba brát v úvahu více cílů (kritérií), je možno použít vícekriteriální programování či vícekriteriální vyhodnocování variant (týká se případů, kdy je množina variant konečná), jež mnohdy záleží ve vyhodnocování expertních informací (např. Saatyho metoda hodnocení variant vychází z metody párových srovnání). V poslední době se formalizovatelné r. uplatňuje v tzv. systémech pro podporu r. (Decision Support Systems), jež jsou realizovány na počítačích (zejm. na osobních profesionálních počítačích). Poskytují uživateli prostředky účelné transformace dat a chování řízených systémů na informace potřebné pro praktické r. a řízení. Plnohodnotné systémy pro podporu r. obsahují tyto zákl. moduly: řídící modul (obstarává komunikaci s uživatelem a řídí práci ostatních modulů), modul dat, modul manipulace s daty, modul modelů a metod. V modelovém jádru systémů pro podporu r. jsou využívány i statist. metody, modely teorie front, metody síťové analýzy, modely spolehlivosti a obnovy, simulační metody, metody strukturální analýzy apod. Řídící modul může využívat i výsledky umělé inteligence či postupy známé z tzv. expertních systémů. Kromě formalizovatelných rozhodovacích problémů existuje i třída problémů, jež se řeší empiricko-intuitivními přístupy, jež se opírají o individualitu rozhodovatele a jeho zkušenosti. Z hlediska časového horizontu se někdy r. dělí na operativní, taktické a strategické. Další možné dělení rozlišuje r. individuální a kolektivní. Individ. r., založené na kolekt. přípravě rozhodnutí, je v souladu s demokr. stylem řídící práce a se zvýšením osobní odpovědnosti za přijaté rozhodnutí, což mnohdy chybí v tzv. kolektivním rozhodování.
decision-making décision Entscheidung processo decisionale
Literatura: Černý, M. – Gluckaufová, D. – Toms, M.: Metody komplexního vyhodnocování variant. Praha 1980; Fotr, J. – Hořický, K.: Rozhodování a řešení rozhodovacích problémů řízení. Praha 1988; Maňas, M.: Optimalizační metody. Praha 1979.