Sémiotika
sémiotika – (z řec. semeion = znak) – zkoumání vlastností znaků a znakových soustav, a to od nejjednodušších signalizačních soustav až po přirozené a formalizované jazyky. Za 3 hlavní součásti s. se považují: sémantika, syntaktika a jazyková pragmatika. Základy s. položila už řec. stoická fil. škola, termín s. zavedli Charles S. Peirce a Ch. W. Morris. F. de Saussure (1915) použil v podobném smyslu termín sémiologie. Zájem o s. výrazně vzrostl v souvislosti s rozvojem teorie informace a kybernetiky. S-gie využívá poznatky sémantiky a jazykové pragmatiky (při obsahových analýzách, analýzách komunikačních situací, výzkumech verbálního chování apod.), ale i syntaktická stránka jazyka může být signifikantním indikátorem sociokult. změny, charakteristikou určité kultury, subkultury. S. či sémiologie ale přinesla zejm. rozlišení ikonických znaků, tzv. indexů a symbolů (Ch. S. Peirce, 1867), a ideu, že každý objekt může být reprezentován všemi třemi typy znaků, což jsou vlastně 3 druhy interpretace a spec. soc. uspořádání reality. Zároveň s. přišla s kritikou racionalismu, postavenou na nahrazení dichotomie „subjekt-objekt“ dichotomií „označující-označené“ (signifier-signified), čímž de facto zdůraznila dominanci subjektu vůči zkoumané (objektivní) realitě, resp. jeho účast na její existenci. Tato idea se promítá silně do tzv. interpretativní sociologie, resp. etnometodologie. Poznatky s. využívá především tzv. obecná sémantika. (Viz též sociologie jazyka.)
semiotics sémiotique Semiotik semiotica
Literatura: Eco, U.: A Theory of Semiotics. Bloomington 1976; Lingvistické čítanky I. Sémiotika 1. Praha 1972; Lingvistické čítanky II. Sémiotika 2. Praha 1970; Mac Cannell, D. – Mac Cannell, J. F.: The Time of the Sign: A Semiotics Interpretation of Modern Culture. Bloomington 1982; Pelc, J.: Vstup do semiotyky. Warszawa 1982; Peirce, Ch. S.: Selected Writings (ed. Buehler). New York 1955; viz též sémiologie, sémantika.