Sídlo

sídlo – prostorově oddělené seskupení lidských obydlí, resp. domů, hosp. objektů a dopravních zařízení na určitém území, spojené s koncentrací lidských činností, s nejrůznějšími funkcemi (např. průmyslovou, obchodní, dopravní, těžební, lázeňskou, rekreační, správní, vojenskou, vzdělávací, zábavní apod.) a specif. komunitou fungující na bázi soc. směny (viz teorie sociální směny), sousedství, rodinných, pracovních a zájmových vztahů. S. koncentrují výsledky práce předchozích generací a zajišťují kontinuitu vývoje společnosti. V jistém smyslu představují s. lidmi vytvořené, resp. upravené podmínky života, které zpětně formují způsob života. Rozlišují se 2 zákl. sídelní formy, město a vesnice. Při zahrnutí kritéria trvalosti osídlení lze s. dělit na: a) obývaná přechodně, příležitostně či sezónně (např. spojená s nomádismem, salašnictvím a kočovným způsobem života vůbec, ale i rekreační seskupení moderních přenosných staveb), b) trvale obývaná venkovského typu (skupinová nebo rozptýlená), městského typu (prostorově nejúčelnějšího) a typu přechodného (nevyhraněná s.). Na tyto typy se váže rozdílný způsob života i rozdílné soc. a profesní složení obyv. S rozvojem průmyslu a komunikačních sítí se rozdíly do jisté míry stírají, narůstá přechodný typ (viz též rurbanizace). Podoba s. (architektonická, organizační, komunitní) se ovšem odvíjí od charakteru kultury a s vývojem společnosti se mění.

Nejstarší, resp. nejprimitivnější lidská s. sestávala z přír. nebo minimálně upravených úkrytů (jeskyň, převisů, zástěn, skrýší ve stromech apod.). Vyšším stupněm jsou jednoduché umělé stavby, chýše a přístřešky, které dodnes najdeme u většiny přírodních národů. Vznik relativně stálých s. je spojován s přechodem společnosti od sběru, lovu či rybolovu k trvalému zemědělství. V důsledku jednotného způsobu obživy byla zřizována s. obdobné formy a velikosti, která svou lokalizací, resp. geografickou polohou ovlivnila a předznamenala polohu většiny dnešních s. Vedle venkovských s. současně existovala s. charakteristická nezemědělskými činnostmi (primitivním hutnictvím a zpracováním kovů, obchodem, dopravou), původně ale nebyla příliš početná. Proces další diferenciace s. souvisel s rostoucí územní dělbou práce; vznikala města se správní, kult. či vojenskou funkcí, města ve výhodných dopravních a obchodních polohách, s. s městskou i zemědělskou funkcí. Těchto předindustriálních měst se ve své hist., reliktní podobě zachovalo do dneška jen minimum. Většina městských i část původně venkovských s. prošla procesem industrializace a koncentrace obyv. a různými formami urbanizace (viz též aglomerace, konurbace, metropolizace aj.). S-gickými otázkami fungování a vývoje s. se zabývá sociologie lidských sídel, zejm. sociologie města, také ale sociologie vesnice, resp. sociologie venkova. Dnešní trvalá s. mají administrativní podobu obcí, přechodná, příležitostná s. jsou k obcím přiřazena.

Termín s. se používá také (zejm. liter.) pro označení jediného a většinou svým způsobem jedinečného, relativně izolovaného domu (hradu, zámku, vily, usedlosti), obývaného víceméně uzavřenou komunitou rodinného i jiného typu. V této souvislosti se hovoří o „rodinném sídle“, „venkovském sídle“, „soukromém sídle“ apod.

settlement, residence siège Siedlung, Siedlungseinheit insediamento

Literatura: Blažek, M.: Sídla v Československu. Praha 1951; Hamm, B.: Einführung in die Siedlungssoziologie. München 1982; Pašiak, J.: Člověk a jeho sídla. Bratislava 1980; Votrubec, C.: Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Praha 1980; Ziolkowski, J.: Urbanizacja, miasto, osiedle. Warszawa 1965.

Eva Heřmanová