Sekularizace

sekularizace – (z lat. saeculum = století, doba, čas, ale také „duch doby“) – příklon k pozemskému světu, odklon od náboženství, resp. církve. Termín s. lze přibližně přeložit jako zesvětštění. S. má tři projevy: 1. převádění církevního majetku do světské správy, tedy změnu majetkoprávních vztahů (v tomto smyslu jej užívá katol. církev od poloviny 17. st.); 2. proces postupného uvolňování soc. a polit. sféry společnosti z institucionální závislosti na církvi (toto pojetí vzniklo v 19. st., kdy se vytvářely nové právní normy v tomto duchu – např. fr. zákony o poměru státu a církve už v r. 1805); 3. procesy emancipace širokých vrstev obyv. od náb. představ a života podle náb. pravidel. Toto poslední pojetí převládlo ve 20. st., zejm. po 2. svět. válce. S. nabyla charakteru fil. a světonázorového odklonu člověka od náboženství, což je součástí širších spol. přeměn. Počátky těchto tendencí lze ale nalézt již v antice a ve středověku, zejm. v reformaci a renesanci. Původně šlo spíše o snahu po zesvětštění životního stylu. Konkrétní podoby s. lze sledovat jak u celých spol. skupin, tak také na životě jednotlivců. É. Durkheim a M. Weber chápali s. jako dva komplementární proudy: jeden vychází ze snahy církve adaptovat se na podmínky moderního světa, druhý z odmítání určitých zákl. náb. prvků lidmi samotnými. Teologicky přijatelné zesvětšťování náboženství se projevuje přizpůsobováním náb. učení a náb. institucí podmínkám převládající světské společnosti. Náboženství se tak snaží pozitivně reagovat na postupnou ztrátu spol., polit., ekon. i kult. vůdčího postavení, jemuž se těšilo v minulých st. Tato s. se projevuje v „obratu církve ke světu“, v procesu transformace charakteru víry a vzorců náb. chování do způsobů a praktik světské sféry.

Teologicky nepřijatelná podoba s. spočívá v odnáboženštění světa a společnosti, což se projevuje: a) desakralizací, demytologizací a demystifikací všech jevů a procesů, s nimiž se lidé dnes ve světě setkávají, b) uvolňováním spol. života z područí náb. učení, jeho norem, zvyklostí, c) novou diferenciací životních stylů a projevů na světském základě. S. se netýká podstaty církve, která jako institucionální vyjádření sakrální oblasti ani zesvětštěna být nemůže. Týká se její dominance v polit. a hosp. životě, počtu jejích členů a jejich postojů k církevním dogmatům a rituálům. Na s. reagoval II. vatikánský koncil, především dogmatickou konstitucí o božím zjevení (Dei verbum, 1965). V jeho intencích katol. klérus a papež Jan Pavel II. za zákl. modus vyrovnávání církve se světem považují dialog, v němž je proti s. stavěn požadavek nové evangelizace. Řada záp. autorů hodnotí proces s. jako soc. nežádoucí. Avšak některými teology, zejm. evangelickými (např. F. Gogartenem), ale i katol. (J. B. Metzem) byla s. přijímána i pozitivně na základě analýzy, že v určitých souvislostech je důsledkem osvobození člověka od služby modlám skrze evangelium. Tito teologové rozlišují pozitivní s., tj. odčarování světa stvořeného křesťanstvím, který je svěřenstvím, nikoli „rejdištěm bohů“, a s. jako ideologii, která opouští a popírá právě odpovědnost člověka Bohu za toto svěřenství.

Státem podněcovaná a řízená s. probíhala v zemích bývalého tzv. social. tábora, protože marxismus vychází z premisy, že náboženství je hist. dočasnou záležitostí a bude postupem doby nahrazeno ateismem. Záměrné působení proti náboženství bylo ovšem kontroverzní: na jedné straně urychlovalo svět. probíhající proces s., na druhé straně provokovalo užší přimknutí k náboženství i k církvím, které pod tímto tlakem revitalizovaly. Proces s. může být chápán jako důsledek vzniku náhražkových, resp. světských náboženství nebo v širším smyslu jako odklon od ideologií vůbec. Spontánní vznik různých nových náb. sekt však svědčí i o přetrvávající potřebě víry v nadpřirozeno i potřebě náb. života až exaltovaných forem, což by svědčilo spíše pro pochopení s. jako přechodu struktur náb. postojů do latentních forem tzv. neviditelného náboženství. Současná s-gie analyzuje s. v souvislosti s dalšími spol. procesy, jako je industrializace, urbanizace, demokratizace spol. života, emancipace žen, pronikání poznatků vědy a techniky do každodenního života apod. S. je ovšem i samostatným tématem moderní sociologie náboženství.

secularization sécularisation Säkularisierung secolarizzazione

Literatura: Cox, H.: The Secular City. New York 1965; Jablokov, I. N.: Sociológia náboženstva. Bratislava 1983; Luhmann, N.: Funktion der Religion. Frankfurt am Main 1977; Luhmann, N.: Soziale Systeme. Grundriss einer allgemeinen Theorie. Frankfurt am Main 1985; Mathews, Z. K.: In: Responsible Governement in a Revolutionary Age. Sv. V. 1966; Metz, J. B.: Zur Theologie der Welt. München 1968; Pannenberg, W.: Christentum in einer säkularisierten Welt. Freiburg 1988.

Miroslav Foret
Břetislav Horyna


Viz též heslo společnost postsekulární nebo společnost sekularizovanáPetruskových Společnostech (2006)