Situace mezní
situace mezní – (z lat. situs = postavený, položený, obývající) – jeden z ústředních pojmů existencialismu K. Jasperse, který tak označuje hluboké otřesy, v nichž člověk prožívá a nazírá existenci jako jádro svého bytí ve světě. Podle Jasperse se vždy nacházíme v situaci, která vyplývá z toho, že člověk je konečný, smrtelný, že je připoután k druhým lidem a že je závislý na své zkušenosti jako základu poznání. Většina situací může být alternována, zaměněna jinými, podobnými, které poskytují obdobné příležitosti. Některé situace mohou být „obelstěny“ tím, že na ně nemyslíme, nevztahujeme se k nim, zatímco k jiným situacím naopak zaujímáme činný postoj a snažíme se je ovlivnit či měnit. Existují však situace absolutní, nevyhnutelné, které jsou konečné, definitivní a které nemohou být změněny. Jde např. o smrt, strádání, boj a vinu. V těchto situacích musíme trpět, musíme bojovat. Jsme přitom podrobeni náhodě. Někdy se lze těmto situacím vyhýbat tím, že před nimi „zavíráme oči“, že žijeme, jako by nebyly, a jednáme tak, jako bychom měli vždycky co do činění jen se situacemi, které zvládáme a na něž jsme schopni reagovat plánem a jednáním. Na s.m. tedy můžeme reagovat zahalováním, zoufalstvím a následným zotavením. V s.m. je nepodstatné všechno, co vyplňovalo lidský život v jeho každodennosti, a proto prostřednictvím prožitku s.m. se stáváme sami sebou a uvědomujeme si lépe plnost i smysl vlastní existence. Soc. lidé reagují na fakt s.m. snahou ovládnout přírodu, která se má prostřednictvím vědy a techniky stát spolehlivější, srozumitelnější a jistější, a sdružováním do pospolitostí. Avšak ani tyto soc. prostředky obrany proti s.m. neruší nespolehlivost všeho bytí a lidskou ohroženost ve světě. Spolehlivost ovládnuté přírody je podle Jasperse jen něco zvláštního v rámci totální nespolehlivosti. Podobně ani lidská pospolitost neposkytuje žádnou konečnou jistotu a obranu proti namáhavé práci, stáří, nemoci, smrti blízkých a smrti vlastní.
Idea s.m. se v poněkud odlišné podobě objevuje již u rus. existencialisty L. I. Šestova, zejm. v jeho neustálém zájmu o lidi na pokraji šílenství nebo smrti. M. Heidegger uvažuje o subjektivní situaci především v souvislosti se strachem, odhodláním a svědomím, protože tyto stavy lidského prožívání světa jsou určeny vědomím lidské konečnosti (existence je bytím směřujícím k nicotě a uvědomujícím si svou konečnost v čase). Proto také v Heideggerově soustavě hraje význ. roli pojem úzkost ze smrti: jediným prostředkem, jak se vytrhnout ze sféry všednosti a obrátit se k sobě samému, je pohledět smrti, tj. krajní hranici lidské existence, v tvář. Jaspers sám pokládá s.m. nejen za zákl. existenciální stavy, ale také za východisko jakéhokoliv filozofování a za základ všech tzv. velkých vykupitelských náboženství. Pojem s.m. není však nutno vázat jen na kontext fil. existencialismu. Používá se v tzv. daseinsanalýze L. Binswangera, v existenciální psychoterapii V. E. Frankla i v jiných z existencialismu vycházejících psychoterapeutických školách a koncepcích. Ze s-gického hlediska se s.m. zabývá sociologie každodennosti, zejm. ovšem existencialistická sociologie, která s.m. spojuje mj. s problémem nesmyslnosti a absurdity světa. Nejde o problematiku s-gicky marginální. Antropologický obrat, návrat k člověku vyvolává nutnost témata smrti, strachu, utrpení, viny atd. organicky integrovat do s-gického systému. (Viz též syndrom Lazarův, syndrom Proustův, thanatologie.)
marginal situation situation limite Grenzsituation situazione limite
Literatura: Jaspers, K.: Einführung in die Philosophie. Zürich 1950; Jaspers, K.: Der philosophische Glaube. München 1955.