Sociologie česká do r. 1948

Verze z 10. 11. 2018, 19:18, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky) (Přidána poslední věta Viz též heslo sociologie česká a slovenská v historickém Malém sociologickém slovníku (1970))
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

sociologie česká do r. 1948 – počátky bývají spojovány (podle J. Krále) s činností herbartovce G. A. Lindnera, jehož práce (viz Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy, 1871) však spadají spíše do oblasti soc. psychologie v pojetí Lazaruse a Steinthala než do s-gie. Jeho činnost však nepochybně připravovala půdu pro vlastní s-gii, jejíž rozšíření spadá do doby, kdy do Čech pronikající pozitivismus získává v díle Františka Krejčího charakter teor. filozofie. Relativně progresivní úloha čes. modifikace pozitivismu spočívala v tom, že svými závěry podporovala rozvoj spec. věd, mezi nimi i s-gie. Za zakladatele čes. s-gie je všeobecně považován T. G. Masaryk. Ten se ovšem zabýval ve svých teor. pracích převážně problematikou filozofie dějin, tradiční problematikou čes. a slov. myslitelů od dob obrozenských (J. Kollára, F. Palackého, Ľ. Štúra atd.). Sem lze řadit jeho Českou otázku (1895), Naši nynější krisi (1895), stejně jako Otázku sociální (1898). Za s-gické práce je možno pokládat jeho Sebevraždu (1881) a Rukověť sociologie (1900). Již dřívější kritikové Masarykových s-gických názorů (J. L. Fischer, L. Svoboda) poukazovali na fakt, že Masaryk zdůrazňoval více statiku než dynamiku, že vycházel více z individ.-psychol. než spol. zřetelů, že jeho pozitivismus je vždy narušován teismem, který motivoval antropocentricky. Masaryk měl svými – vzhledem k oficiální ideologii rak.-uherské monarchie – pokrokovými názory značný vliv na většinu čes. i slov. sociologů. Jeho přímým nástupcem na univerzitě Karlově byl Břetislav Foustka. Jeho význam pro naši s-gii spočívá především v tom, že vybudoval první s-gický seminář u nás, dále pak v rozsáhlé překladatelské činnosti. Jeho zásluhou se mohli naši sociologové seznámit s tehdejší svět. s-gickou literaturou. Jeho hlavní činnost spadá tedy do období „poznávání a seznamování“, které bylo nezbytným předstupněm pro pozdější vlastní, původní s-gickou práci u nás. Z Foustkova semináře vyšla řada žáků, kteří se význ. uplatňovali v pozdější etapě rozvoje s-gie (např. Karel Galla).

Etapou rozvoje čes. s-gie je období mezi dvěma svět. válkami. S-gie byla přednášena jako obor na fil. fakultách v Praze (B. Foustka, J. Král), v Brně (I. A. Bláha) a jako „pomocný“ obor na řadě dalších vysokých škol. Vznikly i dva s-gické časopisy: Sociologická revue (1930) a Sociální problémy (1931). Rozvíjely se i úsekové s-gie, z nichž institucionálně byla nejlépe vybavena s-gie venkova, jež tvořila zvl. sekci při Československé zemědělské akademii. V tomto období se také u nás projevily různé s-gické směry, které měly různý význam i různou úroveň. Mnohé z nich byly spíše okrajovou záležitostí a zůstaly bez odezvy v odborné i denní publicistice. K nim patřily: 1. redukcionismus, který se projevil ve dvou formách – jako mechanicismus, k němuž se hlásil Ivan Žmavc v pracích Úvod do sociální energetiky (1919), O přírodovědeckých základech sociálních náprav (1922), a jako biologismus, jehož stoupencem byl Jan Dušek, který ve své Sociologii (1926) zdůrazňuje, že „sociolog není než biolog“, a vychází ve svých představách z Ch. R. Darwina, H. Spencera, L. Gumplowicze atd.; 2. „transcendentální idealismus“ (směry hledající rozhodující faktory soc. dění v působení nadpřirozených sil), jehož nejvýraznějším představitelem byl profesor na bohoslovecké fakultě v Olomouci Bedřich Vašek, který ve své třídílné Křesťanské sociologii (1929–1931) pokládá přímo za jeden z pramenů s-gického bádání zjevení. Jeho s-gie je vlastně výklad soc. učení katol. církve. Naprostá většina čes. sociologů však vycházela z koncepcí empir.-teor. s-gie, u níž se zmíněné tendence neprojevovaly, snažila se o výklad společnosti jako specif. oblasti jsoucna. Charakteristiku tohoto hlavního proudu naší s-gie podal Arnošt Bláha: Co charakterizuje většinu zástupců současné čes. s-gie, je okolnost, že východiskem jejich myšlení nejsou předpoklady převzaté z jiných věd (např. z mechaniky, antropologie, biologie, psychologie), nýbrž noetická orientace, že totiž usilují oprostit se od každého apriorismu, v důsledku toho i ode všeho s-gického zjednodušování, jež záleží v tom, že jevy složitější (soc.) se vysvětlují jevy jednoduššími (mechanickými, organickými, individ.-psychologickými). Zmíněné východisko pohledu nazývá Bláha sociologický realismus, který chápe jako směr překonávající ve fil. pohledu „sociologický realismus“ i „sociologický nominalismus“, stejně jako „sociologický subjektivismus“ a „sociologický objektivismus“. K tomuto hlavnímu proudu naší s-gie počítá Foustku, E. Chalupného, Krále, Štefánka, Bláhu ze starší generace a Gallu, A. Obrdlíka, J. J. Šímu, Z. Ullricha a další z mladší generace čes. sociologů.

I tento hlavní směr naší s-gie byl ovšem značně diferencován, a to jednak podle zaměření k určitým stránkám spol. dění, jednak zdůrazňováním odlišných aspektů v teor. východiscích i metodol. hlediscích. Tak můžeme rozlišovat stoupence striktního objektivismu, jímž byl zejm. důsledný zastánce Durkheimovy školy Antonín Uhlíř, jak o tom svědčí jeho práce Sociologická idea (1933), na rozdíl od představitelů krajního subjektivismu, k nimž můžeme řadit zejm. V. K. Škracha, který se dovolával tzv. bilanční sociologie Emanuela Rádla. Odlišná hlediska je možné nejsnáze sledovat v s-gických systémech. K nejvýzn. systematikům v naší s-gii patřil nesporně Emanuel Chalupný, mimořádný profesor s-gie na fil. fakultě v Brně. Původním vzděláním byl právník, ale cele se věnoval s-gii a jeho patnáctisvazková Sociologie je v mnoha směrech jedinečným dílem v s-gii vůbec. S-gii považuje Chalupný za vědu o civilizaci čili kultuře, za vědu humanitní, za jedno z odvětví antropologie. Antropologii dělí na: 1. antropologii fyzickou (jež bývá řazena někdy k anatomii lidského těla); 2. antropologii psychickou, to je psychologii; 3. antropologii kulturní neboli sociologii. S-gie se zabývá různými kult., tj. spol. jevy. Základem spol. dění jsou lidské činnosti – hmotné a duševní. Činnosti jsou podněcovány činiteli a vedou k různým civilizačním výtvorům. K činitelům řadí Chalupný předně lidi-jedince i soc. skupiny, dále výtvory, které zpětně podněcují nové činnosti, konečně přírodu, již člověk využívá při svých činnostech. Chalupný se – obdobně jako velká část systematiků – nevyhnul při klasifikaci soc. jevů a faktorů místy značnému schematismu. Přesto však zůstává jeho dílo v mnoha směrech aktuální dodnes. Emanuel Chalupný bývá někdy – v naší i zahraniční literatuře – řazen k brněnské škole, která představuje význ. tradici čes. s-gie a jejíž představitelé se v mnoha směrech lišili od jiných s-gických škol a skupin čes. sociologů.

Zakladatelem a hlavním představitelem brněnské s-gické školy byl Arnošt Bláha, který je i ve svět. literatuře pokládán za našeho nejvýzn. sociologa. K hlavním pracím A. Bláhy patří monografie Město (1914), Sociologie sedláka a dělníka (1925), Sociologie dětství (1926) a zejm. Sociologie inteligence (1937), jejíž podstatné části byly i po druhé svět válce vydány v cizojazyčných překladech. V r. 1968 vydalo nakladatelství Academia z jeho pozůstalosti dílo Sociologie, v němž podává ucelený výklad svého systému. V r. 1930 založil a od té doby řídil Sociologickou revui, která byla orgánem, kolem něhož se soustřeďovala převážná část našich sociologů. Sociologická revue měla pravidelnou rubriku „Teorie socialismu“, kterou vedl marx. filozof a sociolog Ludvík Svoboda. Redaktorem pro s-gii umění v ní byl marx. estetik Bedřich Václavek. V referující části byla – zejm. zásluhou Bruno Zwickera – pravidelně recenzována nejvýzn. díla svět. s-gie a byly uváděny přehledy s-gické práce v jiných zemích. Bláha výšel ze s-gické školy É. Durkheima, u něhož studoval, dovedl si ale zachovat k jeho názorům kritický postoj, nepodlehl nikdy jeho upřílišněnému s-gickému objektivismu. Ve svých posledních pracích, Sociologii inteligence a v pozůstalosti zachovaném Systému sociologie, vychází z pojetí strukturálního funkcionalismu. Z potřeb společnosti vyplývají různé soc. funkce, které vymezuje jako „činnosti té které soc. skupiny, zaměřené na zachování její existence a na její přežití a zároveň na službu vyššímu celku“. Spol. funkce jsou vzájemně podmiňovány soc. strukturou a v dané hist. době konkrétní soc. situací. Každý soc. jev je strukturálně podmiňován. Také jednání člověka je takto podmíněno. Člověk však podle Bláhy není jen produktem soc. podmínek, ale i jejich spolutvůrcem. Aktivita jedinců je jednou ze složek struktury faktorů ovlivňujících spol. proces. K Bláhovým žákům patří zejm. Bruno Zwicker (pseudonym Z. Bystrý), Antonín Obrdlík, Juliána Obrdlíková a další. Pojem brněnská s-gická škola je však širší, než je dán vztahem Bláhy k jeho bezprostředním žákům. V tomto širším slova smyslu k ní můžeme řadit zejm. J. L. Fischera, který se v r. 1926 habilitoval u profesora Bláhy pro obor s-gie. J. L. Fischer se věnoval převážně filozofii, patřil k nejbystřejším analytikům i syntetikům. Vytvořil systém „skladebné filozofie“, z něhož – jako z metateorie – vychází ve svých s-gických pracích. Vypracoval – v poněkud odlišné podobě než Bláha – strukturálně funkční pojetí společnosti. Gnoseologicky vychází z kritiky mechanistického přístupu ke spol. jevům a svůj systém buduje na základě pojetí skutečnosti jako „kvalitativní rozrůzněnosti v jejím nepřetržitém dialektickém vývoji“. Své pojetí společnosti vyložil v práci Krize demokracie (1933), v níž požadoval odstranění kap. systému a jeho nahrazení „řádem skladebným“.

Bláhova s-gická škola se výrazně liší od skupiny pražských sociologů, seskupených kolem časopisu Sociální problémy, jejímž hlavním představitelem byl Josef Král, který se věnoval převážně otázkám historie filozofie a s-gie. K jeho nejvýzn. pracím patří Herbartovská sociologie (1921) a Československá filozofie (1937), která podává i faktograficky dosud nejúplnější přehled vývoje čes. s-gie do r. 1936. Vlastní s-gické práci se věnovali další členové této skupiny, z nichž Z. Ullrich vypracoval zajímavou „komponentární metodu“ v souvislosti s přípravou průzkumu pražského okolí. Na rozdíl od brněnské školy, která zdůrazňovala nutnost hodnotících soudů v s-gii a soc. angažovanost, zejm. v osvětové práci, vycházela pražská škola z názoru, že úkolem sociologa je předně konstatovat zjištěná fakta. Proto se shledáváme s příslušníky brněnské s-gické školy často na stránkách Indexu, jehož spoluredaktorem byl J. L. Fischer, proto se Bláha, Fischer a další účastnili práce v Levé frontě (viz LeF) atd. V Praze ovšem působili i sociologové, kteří nepatřili ke skupině sdružené kolem Sociálních problémů. Byli to Karel Galla, Jaroslav Šíma, Vladimír Kadlec a další. Čeští sociologové spolupracovali se slov. tzv. sociografickou školou, zejm. s hlavním představitelem Antonem Štefánkem. Štefánek se soustřeďoval na otázky s-gie venkova a spolupracoval se sekcí pro s-gii a historii vesnice při ČAZ, kde působili také K. Galla, J. B. Tauber a další.

Vývoj čes. s-gie byl přerušen nacistickou okupací. Část sociologů, zejm. J. Šíma, V. Kadlec a další, se pokoušeli udržovat kontinuitu v práci v tomto vědním oboru, brzy však byla i jejich činnost zastavena. Nacistická okupace si vyžádala četné oběti i v řadách sociologů. Z nejznámějších lze jmenovat B. Václavka, Bruno Zwickera, V. K. Škracha, Ladislava Kunteho, Oskara Buttera. Po osvobození republiky byla brzy obnovena i věd. i výzk. práce v oboru s-gie. Kromě tradičních pracovišť začala být s-gie přednášena na nově zakládaných vysokých školách – v Praze na Vysoké škole sociální a politické (V. Kadlec), v Brně na Vysoké škole sociální (A. Bláha), na Palackého univerzitě v Olomouci (M. Trapl, J. Obrdlíková) aj. Po r. 1948 došlo však k přerušení tohoto vývoje.

Czech sociology until 1948 sociologie tchèque jusqu'à 1948 tschechische Soziologie bis 1948 sociologia ceca fino al 1948

Literatura: Bláha, A.: Česká sociologie. Sociologický časopis, 1968, č. 3; Brněnská sociologická škola (sborník). Brno 1967; Král, J.: Československá filosofie. Praha 1937; Macků, J.: Vybrané kapitoly z dějin československé sociologie. Praha 1968.

Jan Macků


Viz též heslo sociologie česká a slovenská v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)