Sociologie dítěte
sociologie dítěte – disciplína zabývající se soc. postavením, rolí, problémy dítěte, resp. dětmi jako soc. skupinou a v souvislosti s tím i dětstvím jako význ. součástí životního cyklu člověka. Teor. i metodol. přístupy s.d. jsou velmi málo rozvinuty, pěstuje se zatím většinou v empir. poloze. Studie o dětech lze nalézt ovšem i v psychologii, soc. psychologii, dětské psychiatrii, pediatrii, pedagogice. Dítě jako člen společnosti je propojeno s činností řady spol. institucí, a proto je nutno přistupovat k němu interdisciplinárně. Význam s.d. stoupá s uvědoměním si skutečnosti, že děti stojí v centru a ne na periferii soc. systému, že musí být akceptovány jako plnohodnotní členové společnosti. Tradičně se k dětem přistupuje prostřednictvím rodiny a školy, proto se jimi zabývá sociologie rodiny a sociologie výchovy. Mezi dnes již tradiční s-gické přístupy k dětem patří přístup z hlediska „dětských potřeb“ a z hlediska „potřeb organizované společnosti“, v jejichž rámci je dítě obvykle považováno za odlišné ve srovnání s dospělým jedincem, a to především tím, že je „nehotové“ (viz např. K. Davis). Důraz bývá kladen na „integraci dětí do sociálního světa“, přičemž je dítě vymezováno pomocí toho, čím není, ale čím se teprve stane, tedy tím, čím bude jako dospělé. Je líčeno jako „pre-sociální“ či „potenciálně sociální“ a sledováno v procesu socializace.
Pojem socializace se stal zákl. kategorií, jejímž prostřednictvím se přistupuje k dětství a dětem, a to nejen při zkoumání rodiny, rodičovství, výchovy apod., ale i zkušenosti „býti dítětem“. Tento přístup má rysy s-gického determinismu, neboť nezkoumá dítě jako účastníka své vlastní socializace, jako soc. aktéra vstupujícího do konstituování soc. vztahů, ale jako pasivní objekt, který je plně pod vlivem vnějších faktorů (viz např. W. Blatz). Děti jsou vlastně považovány za marginální skupinu, za spol. menšinu, která nemá žádnou moc. Hlavním dnešním problémem, kterým se zabývá s.d., je proto adekvátní začlenění dětí do soc. kontextu, sledování jejich reálných soc. pozic, způsobů, jakými jsou produkovány a reprodukovány, vlivů, které na ně působí, jejich schopností přizpůsobovat si soc. podmínky a projevů intergenerační reciprocity v rozličných oblastech života. S.d. musí konfrontovat hledisko dítěte s hlediskem společnosti, roli dítěte jako subjektu a objektu, sledovat, co se od dětí očekává a co jim společnost poskytuje, nakolik je ochraňuje a nakolik jsou vystaveny tlaku spol. požadavků, jaké je reálné místo dítěte v rodině, ve škole a v soc. struktuře vůbec, jaká je soc. podstata dětství a dospívání, kdy mladý člověk přestává být dítětem, kdy přejímá plný status dospělého, jaké změny jeho soc. statusu jsou s tím spojené atd. S.d. musí přistupovat k dětem jako k aktivním členům společnosti, jako k soc. skupině s vlastními specifiky, potřebami a právy.
Předmětem s.d. je postižení celého komplexu soc. faktorů, které vytvářejí konkrétní hist. formu dětství, ale také postižení zpětného vlivu dětství na bezprostřední i širší sociální prostředí. Podle I. S. Kona s.d. zkoumá: 1. postavení dětí ve společnosti, jejich soc. status, způsob života, vztahy k dospělým, instituce a metody výchovy; 2. syntetické obrazy dítěte v kultuře a masových komunikačních prostředcích, socionormativní představy o věkových kategoriích a jejich vlastnostech, kritériích zralosti apod.; 3. kultury dětství, vnitřní svět dítěte, zaměření jeho zájmů, dětského přijímání společnosti dospělých atd. V centru s-gické analýzy dosud stojí: a) instituce socializace a metod připojování dětí ke kultuře, specif. zákonitosti rozvoje člověka v dané společnosti, zejm. vzhledem k zvláštnostem sociokult. prostředí, mechanismy a procesy enkulturace a akulturace; b) vzájemná provázanost mezi výchovou dětí a typem soc. struktury a kultury daného společenství (např. problémy, kdo a jak určuje cíle a prostředky výchovy, jak vzájemně koexistují zvl. instituce socializace, jakým způsobem jsou korigovány či kontrolovány jejich výsledky apod.); c) vazba mezi stylem výchovy dětí a modální osobností dospělého člověka, která se studuje v kombinaci s-gických a psychol. či soc.-psychol. metod.
sociology of the child sociologie de l'enfant Soziologie des Kindes sociologia infantile
Literatura: Alanen, L.: Rethinking Childhood. Acta Sociologica, 1988, č. 1; Bártová, E.: Sociologie dětství. Úvaha o disciplíně. Sociologický časopis, 1979, č. 3–4; Bláha, A.: Sociologie dětství. Brno 1946; Kon, I. S.: Rebjonok i obščestvo. Moskva 1988; The Sociology of Childhood. International Journal of Sociology, 1987, 3; Wallner, E. M. – Pohler-Funke, M.: Soziologie der Kindheit. Heidelberg 1978.