Sociologie fenomenologická

Verze z 11. 12. 2017, 18:03, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

sociologie fenomenologická – jeden z nejvýzn. směrů svět. s-gie 2. poloviny 20. st., který je jádrem interpretativní sociologie a podle něhož je společnost jevem, jenž je vytvářen a znovu permanentně reprodukován v duchovní interakci individuí, která ji vytvářejí tím, že soc. faktům dávají význam a smysl. Vcelku nepochybným zakladatelem s.f. v soudobém významu toho slova je Alfred Schutz, rak. sociolog, který po svém vynuceném odchodu do USA v r. 1938 (působil na New School for Social Research v New Yorku spolu s H. Arendtovou, H. Marcusem, M. Horkheimerem aj.) postupně popularizoval ideje s.f., jejíž základy zformuloval již za svého pobytu v Rakousku a Německu bez většího ohlasu. Schutz byl silně ovlivněn E. Husserlem a M. Weberem, v jeho díle a v díle jeho následovníků lze také vystopovat vlivy Whiteheadovy, Santayanovy, Jamesovy, Cooleyho, G. H. Meada a G. Simmela. Do rozšíření díla Schutzova, k němuž došlo až v 60. l., se za fenomenologický směr v s-gii pokládala zejm. s-gická koncepce Alfreda Vierkandta (Gesellschaftslehre, 1923), který byl silně ovlivněn Simmelem a F. Tönniesem, dále Maxe Schelera (zejm. teorie vědění), někdy také G. Gurvitche. Dnes je označení s.f. důsledně spojováno již jen s dílem Schutzovým a s řadou diferencovaných směrů a koncepcí, které ze Schutze vycházejí.

Zákl. Schutzův přínos pro s-gii spočívá v tom, že: 1. převedl do s-gického jazyka a dal s-gický smysl koncepci E. Husserla; 2. se značným zdarem se pokusil o propojení inspirací Husserlových a Weberových, zejm. v teorii činnosti; 3. uvedl do s-gie téma každodennosti, všedního světa a zdravého rozumu jako netoliko legitimní, ale dokonce dominantní témata s-gického studia; 4. nově formuloval otázku existence, vzniku a udržování společnosti pomocí konceptu intersubjektivity. Schutzova koncepce, která má význ. důsledky metodol. (odvrat od statist.-popisných postupů k postupům interpretačním, rozumějícím, hermeneutickým, obecně kval., návrat ke zdravému rozumu a současně kritický odstup od každodenního vědění), vychází z předpokladu, že žijeme ve světě, který pokládáme za reálně existující, o němž se domníváme, že je spolu s námi obýván našimi současníky, a v němž můžeme smysluplně komunikovat s ostatními lidmi na bázi společných významů, které dáváme objektům, situacím a činnostem. Pro pohyb v sociálním světě jsou podstatné tzv. typizační (někdy se překládá typifikační) procedury, pomocí nichž a jejichž prostřednictvím si tvoříme rámce pro porozumění světu, pro jeho interpretaci: světu rozumíme proto, že jej umíme interpretovat a svět sám těmito interpretativními akty nabývá smyslu. Interpretativní akty uskutečňujeme pomocí vědění, které nám bylo předáno (vručeno) jinými (tzv. balík příručního vědění). Schutz zavedl do s-gie řadu dalších význ. pojmů, např. pojem biografická situace, jímž se upozorňuje na význam těla, tělesnosti a vtělení: tělo je zákl. orientačním bodem ve světě. Schutz také nově definuje pojem činnosti, kterou chápe jako jednání, jež má smysl a význam a jehož dovršením je akt. Lidské akty mají dvojí motivaci, motivaci „aby“ (aktér dosáhl nějakého cíle) a motivaci „protože“ (jej k tomu něco vnějšího vede). Velmi podstatné je Schutzovo pojetí soc. vědy jako zásadně odlišné od věd přír. Schutzovu teorii nejprve rozvíjeli jeho blízcí přátelé (např. Aron Gurwitsch, který emigroval do USA spolu s ním), později se s.f. vnitřně silně diferencovala do různých proudů a směrů, z nichž nejdůležitější je etnometodologie H. Garfinkela, kognitivní sociologie A. Cicourela, sociologie vědění P. L. Bergera a T. Luckmanna (teorie sociální konstrukce reality) atd. Ke stoupencům fenomenologického uvažování v soc. vědách patří nejen přímí představitelé s.f., jako byli či jsou (příslušnost ke směrům a školám je proměnlivá) např. P. R. McHugh, S. Raffael, D. Foss, A. Blum, D. H. Zimmerman a M. Polner, ale i H. Plessner, B. Waldenfels, H. Coenen aj. U nás se spíše pouze informativně a kriticky zabývali s.f. E. Urbánek a D. Alijevová, pozitivní ohlas nalezla v Polsku, kde znamenité výbory ze svět. s.f. připravili E. Mokrzycki a Z. Krasnodebski.

phenomenological sociology sociologie phénoménologique phänomenologische Soziologie sociologia fenomenologica

Literatura: Bien, J.: Phenomenology and the Social Sciences. Hague 1978; Krasnodebski, Z. (ed.): Fenomenologia i socjologia. Zbiór tekstów. Warszawa 1989; Natanson, M.: Phenomenology and the Social Reality. Essays in Memory of Alfred Schutz. Hague 1970; Schutz, A.: Collected Papers. Vol. 1. Hague 1962, vol. 2 1964, vol. 3 1964; Spurling, L.: Phenomenology and the Social World. The Philosophy of Merleau-Ponty and Its Relation to the Social Sciences. London 1977; Urbánek, E.: Kritika fenomenologické sociologie. Praha 1989.

Miloslav Petrusek