Sociologie italská
sociologie italská – navazuje na význ. tradici it. sociální filozofie (N. Machiavelli, G. Vico, G. Ferrari). První it. knihu o s-gii napsal r. 1879 A. Ardigo stoupenec pozitivistické sociologie a evolucionismu. Přednášky z tohoto oboru měl od r. 1886 na univerzitě v Janově filozof A. Asturaro. V 90. l. 19. st. začaly vycházet s-gické časopisy. R. 1919 vzniklo v Turínu sdružení Instituto internazionale di sociologia, zabývající se i polit. reformami, a byla zřízena jediná katedra s-gie (na univerzitě v Padově). V počátcích s.i. se projevoval také biologismus. Např. zakladatel mezinár. proslulé it. kriminologie C. Lombroso zformuloval teorii „rozeného zločince“ vyznačujícího se určitými tělesnými znaky. It. soc. darwinisté však odlišovali soc. evoluci od biologické a doporučovali humánnější vztah k chudým. Nejvýrazněji to vyjadřoval M. Vaccaro, který vycházel z možnosti potírat biol. určenou kriminalitu stále nenásilněji, neboť ve společnosti se prý přeměnou prostředí a tím lidí zmírňuje boj o život. Kriminolog A. Niceforo považoval chudé lidi za zvl. biol. druh, ale ekon. ovlivňovaný. Z badatelů jiných zaměření se A. Labriola dopracoval k mater. pojetí dějin. A. Loria byl představitelem it. reformismu; původ chudoby spatřoval v tom, že pracující nemohou získat půdu, a východisko proto hledal v reformě pozemkového vlastnictví. Do 1. svět. války byl v s.i. silně zastoupen i psychologismus. Kupř. kriminolog S. Sighele se zaměřoval na chorobné stránky chování davu, které spatřoval též v činnosti parlamentu. Jeho kolega P. Rossi rozlišoval psychologii davu a psychologii soc., zabývající se podle něho organizovanými skupinami. Nejvýzn. it. sociolog V. Pareto, jenž zaujímal jedno z předních míst ve svět. s-gii, pokládal za konstantní atomy soc. systému emoce a instinkty, převážně určující soc. činnosti, třebaže je lidé zdůvodňují klamnými a proměnlivými tvrzeními i teoriemi (viz rezidua a derivace). Soc. a kult. jevy vyjadřoval matematicky a vypracoval „logicko-experimentální metodu“. Vládnoucí postavení ve společnosti přisuzoval střídajícím se elitám (viz cirkulace elit). Jiný it. badatel svět. jména G. Mosca považoval za nevyhnutelnou vládu organizované menšiny nad neorganizovanou většinou. Světoznámý politolog R. Michels se věnoval sociologii stranictví; podle něho každá demokracie vede k oligarchii. V 1. polovině 20. l. skončilo 1. období s.i.. vyplněné rozsáhlou, byť namnoze spekulativní aktivitou.
Rozvoj s.i. byl ochromen za vlády fašismu (1922–1943), i když v 30. l. vzniklo sdružení Societa Italiana di Sociologia; jehož ústřední postavou se stal C. Gini (zaměřený zvl. na statistiku a demografii), který se pokusil oživit organicismus a vytvořil jednu z cyklických teorií soc. vývoje, vysvětlující zánik národů poklesem plodnosti jejich „vyšších“ a pak „nižších“ tříd. Komunista A. Gramsci ve vězení rozvíjel své úvahy, z nichž mělo po jeho smrti vliv na s-gické myšlení zejm. rozlišování polit. a občanské společnosti a názor, že revol. intelektuálové připraví svou polit. hegemonii morálním ovládnutím společnosti. Křesťanský demokrat L. Sturzo v emigraci pojímal s-gii v katol. duchu. Celková stagnace, která charakterizovala 2. období s.i., trvala až do poloviny 50. l. Nepříznivě působilo i to, že někteří sociologové v Itálii byli za fašistického panství polit. zkompromitováni, že silný vliv měl hlavní it. představitel neohegeliánské filozofie B. Croce, který zpochybňoval s pozitivismem, poznamenávajícím dlouho it. s-gické myšlení, samu s-gii jako vědu, a že se dogmatismus v kom. straně, k níž se po 2. svět. válce hlásilo mnoho příslušníků it. inteligence, stavěl k s-gickému poznání negativně. K obnově s-gie v Itálii přispěla prestiž některých badatelů stojících na pomezí s filozofií (L. Sturzo aj.). Do konce 60. l., kdy se uzavíralo 3. období s.i., vznikla řada s-gických institucí, jednak spjatých s univerzitami, jednak jako prakticky zaměřená pracoviště, která se zabývala se empir. výzkumy, specializovanými podle disciplín (zaměřenými zvl. na ekon. a soc. otázky) i podle regionů (zkoumajícími např. chudý it. jih). Zároveň se objevily nové časopisy. R. 1958 byla ustavena věd. společnost Associazione Italiana di Scienze Sociali se 160 členy. Tento rozvoj začal v rámci am.-it. kult. výměny, a proto měla tehdy v Itálii patrný značný vliv am. s-gie, především strukturální funkcionalismus a empirismus. Působilo zde však i katol. učení, É. Durkheim, M. Weber, V. Pareto, psychoanalýza, frankfurtská škola. Do popředí vystoupila i nová jména domácích autorů, např.: S. S. Acquaviva, F. Alberoni, A. Ardigo, F. Barbano, F. Ferrarotti, L. Gallino, A. Pizzorno.
Na sklonku 60. l. vzniklo v Itálii (podobně jako ve Francii) studentské protestní hnutí levicově radikálního zaměření. S tím souvisel jistý zlom v s.i.. Dosavadní s-gie byla kritizována pro ideologizaci, ale na druhé straně byla odmítána hodnotová neutralita a zaujímala se levicová ideol. a polit. stanoviska. Zeslábl vliv am. strukturního funkcionalismu, obviňovaného z konzervatismu. Krátkodobě ještě zesílilo působení frankfurtské školy a rozšířily se myšlenky neomarxismu. Avšak zvýšená kritičnost vedla u některých sociologů k propracovávání metodologie v duchu neopozitivismu a k sepětí se statistikou i s logikou. Tak počátkem 70. l. nastoupilo 4. období vývoje s.i., jež trvalo i v následujícím desetiletí. V nové etapě se především upevnilo postavení s-gie na univerzitách. Kolem r. 1980 vyučovala na fakultách polit. věd (Bologna, Cagliari, Florencie, Milán, Pavia, Řím, Turín), statistiky (Řím), s-gie (Trident) a jinde (okolo 100 profesorů, což byl oproti 3. období čtyřnásobek, a mnoho tisíc studentů). Rozvinula se též řada specializací (v univerzitních studijních programech bylo zařazeno asi 100 s-gických oborů). Dále se rozšiřovaly empir. výzkumy, už více podporované státem.
Vlivem toho všeho od přelomu 60. a 70. l. prudce vzrostla původní publikační činnost. Přestaly v ní převládat překlady z francouzštiny a angličtiny. Kromě orientace na specif. otázky s-gie se zájem soustřeďoval více na aktuální spol. problémy země. Co se týká výsledků empir. výzkumů, po 2. svět. válce se v Itálii vydávají knihy a uveřejňují články zejména o práci v průmyslu i v zemědělství, o spotřebě, o hosp.-soc. nerozvinutosti a o rozvoji, o spol. třídách, o soc. péči ve státě, o situaci žen, rodin, starých lidí, o problémech ze soc. psychologie, o marginalitě a soc. deviaci (pokračuje se v tradici it. kriminologie), o kvalitě života, záležitostech měst a vesnic, výchově, vzdělání, vědě, náboženství, právu, veř. mínění, protestním hnutí, politice. V teor. analýzách jde zvl. o problémy moderních spol. makrostruktur, o dějiny s-gie, o vztahy mezi ní a jjinými spol. vědami, o její metodologii, o s-gické problémy v sociolingvistice, etnologií, resp. soc. a kult. antropologií, o poměr marxismu ke spol. vědám. K tomu přistupuje vydávání slovníků, učebnic, antologií a klasických děl. Ze zahraničních zdrojů s.i. se dostal do popředí vliv fr. myšlení nejen tradičního, nýbrž i soudobého (M. Foucault, J. Duvignaud), něm. fenomenologie, N. Luhman, do jisté míry rovněž P. A. Sorokin. Avšak práce předních sociologů v poválečné Itálii jsou namnoze originální, a v s.i. je stále patrná rozmanitost orientací, přístupů a zdrojů informací.
S-gické instituce: Centro di Ricerca e Documentazione Febbraio '74 v Římě; Centro Studi Investimenti Sociali v Římě; Istituto di Diritto del Lavoro e di Scienze Sociali v Bari; Istituto di Sociologia v Římě; Istituto di Sociologia „A. Pagani“ della Facolta di Scienze Politiche – Universita degli Studi di Milano v Miláně; Istituto di Sociologia del l'Universita Cattolica del Sacro Cuore v Miláně; Istituto di Sociologia Internazionale v Gorizii; Istituto Luigi Sturzo v Římě.
S-gické časopisy: Annali di Sociologia (1964–); Bolletino delle Ricerche Sociali (1961–); Classe e Stato (1965–); Critica Marxista (1963–); Critica Sociologica (1967–); Il Mulino (1951–); Quaderni di Scienze Sociali (1962–); Quaderni di Sociologia (1951–); Quality and Quantity (1967–); Rassegna Italiana di Sociologia (1960–); Rivista di Sociologia (1963–); Rivista Internazionale di Scienze Sociali (1893–); Societa (1945–); Sociologia (1957–); Studi di Sociologia (1963–).
Italian sociology sociologie italienne italienische Soziologie sociologia italiana
Literatura: Becker, H.: (1938) Sociology in Italy. In: Becker, H. – Barnes, H. E.: Social Thought from Lore to Science. Sv. 3. New York 1961; Crawford, W. R.: Representative Italian Contributions to Sociology. In: Barnes, H. E. ed.: An Introduction to the History of Sociology. Chicago 1948; Ferrarotti, F.: Sociology in Italy: Problems and Perspectives. In: Becker, H. – Boskoff, A. eds.: Modern Sociological Theory in Continuity and Change. New York 1957; Marotta, M.: Socjologia włoska po II. wojnie światowej. Studia socjologiczne, 1985, 3–4; Mucha, J. ed.: Szkice z historii socjologii włoskiej. Warszawa 1987; Panunzio, C.: Italian Sociology. In: Gurvitch, G. – Moore, W. E. eds.: Twentieth Century Sociology. New York 1945; Pellizzi, C.: Italy. In: Roucek, J. S. ed.: Contemporary Sociology in Italy. In: Mohan, R. P. – Martindale, D. eds.: Handbook of Contemporary Developments in World Sociology. Westport, Conn. 1975.