Sociologie kultury
sociologie kultury – s-gická oblast či disciplína, zabývající se kulturou, přesněji spol. charakterem a podmíněností kultury a projevů jejího působení v životě lidí. Různorodost nazírání s.k. je dána obtížnou definovatelností pojmu kultura, vyplývající už z toho, že kultura je vytvářena, ale současně vždy i relativizována jednáním a chováním lidí (A. Kłoskowska) a reálně je neoddělitelná od pojmu společnost. S.k. bývá pojímána i vnitřně členěna: a) z hlediska charakteru vlastní teorie, která je buď generalizující, založená na tom, že de facto neexistuje žádný „sociální“ jev bez kulturního kontextu (K. A. Fischer, K. Mannheim, C. Kluckhohn, M. L. Herskovits), což vede ke ztotožňování s obecnou sociologií, nebo univerzalistická, vycházející z teorií vnitřně spjatých s-gických disciplín, jako jsou s-gie náboženství, práva, výchovy, vědění, vědy, umění, volného času, sportu, masmédií, komunikace apod., což vede k pojímání s.k. jako souhrnu techto disciplín, nebo konečně specifická, svébytná, vedoucí k pojímání s.k. jako samostatné s-gické disciplíny s vlastním referenčním rámcem; b) z hlediska pojetí kultury, které může vedle s-gických akcentovat i další hlediska – např. antropol., hist., psychol., což činí ze s.k. hraniční disciplínu; c) z hlediska míry zastoupení teorie a empirie, podle něhož se liší chápání s.k. jako převážně teor. orientované disciplíny (např. strukturalistické a funkcionalistické přístupy) nebo disciplíny převážně empir. zaměřené (na tzv. culture studies); d) z hlediska rozlišení evrop. a am. s-gické tradice, které vede k tomu, že zatímco v Evropě je s.k. pěstována (v různých pojetích a modalitách) jako víceméně samostatná disciplína, v USA je chápána jako součást kulturní antropologie, příp. různých odvětvových s-gií (prezentuje se v rámci komunitních studií, environmentálních studií apod.); e) z hlediska přítomnosti či absence hodnotícího momentu (vztahu), který odlišuje axiologické chápání s.k. (výrazné např. v kritická teorii masové kultury) od přístupů neaxiologických, typických např. pro antropologizující pojetí; f) z hlediska vztahu k historii, podle něhož lze oddělit v s.k. směry historizující (viz např. dílo A. Webera Kulturní dějiny jako kulturní sociologie) od směrů ahistorických (k nimž lze počítat např. kulturologické myšlení L. A. Whitea).
U zrodu s.k. stojí vedle vlastní s-gie zejm. filozofie dějin, historiografie, etnologie, etnografie a antropologie, psychologie národů, soc. psychologie. Od počátku jsou také traktovány zákl. otázky vztahu kultury a přírody, kultury a civilizace, kultury a dějin, kult. a soc. změny, kult. individualismu a kolektivismu apod. K těmto souvislostem se také váží 3 hlavní vývojové proudy s.k.: tradiční neboli substancionální, antropologizující (resp. etnologický a antropologický) a s-gicko selektivní. 1. Tradiční (substancionální) proud a pojetí s.k. vychází z předpokladu existence trvalé podstaty měnících se jevů, která je v případě kultury spatřována zejm. v duchovní sféře (kult. duše, duch, idea, hodnota, význam apod.). Toto pojetí je často spojeno s představami tzv. lineárního pokroku (ducha, humanity), příp. s cyklickými teoriemi nebo s teoriemi kult. regresu. Lze uvést „koncepci kulturních dějin“ (T. H. Buckle, K. Lamprecht, J. Burckhardt), která ztotožňuje kult. jevy s jevy soc., někdy i hosp. a uvažuje o působení soc.- psychol. sil (mentality) doby, nebo historizující koncepci A. Webera, snažící se odhalit hybné síly kult. vývoje za předpokladu jeho nezávislosti na soc. a civilizačních procesech (Weber soudí, že kultura začíná tam, kde končí biol. účelovost, naturální život a tech. prostředky), „cyklickou teorii“ kult. vývoje ve spojení s teoriemi lokálních civilizací a tzv. kulturním pesimismem vůči záp. společnosti (O. Spengler, považoval „kulturní duši“ za impuls pro oživení zneplodnělé a ztrnulé kultury chápané jako pseudobiol. organismus, A. Toynbee, uvažoval o střídání, vývoji a dezintegraci civilizací, v nichž je do značné míry autonomní sféra kultury determinována svět. náboženstvími). K vlivným osobnostem tohoto proudu patří P. A. Sorokin, který předpokládal existenci vysoce integrovaných sociokult. „supersystémů“ a za nejpodstatnější pro interpretaci sociokult. světa a času považoval významy, hodnoty a normy. Ideje jako klíčové symbolické kult. komponenty se podle něj rozprostírají ve formě „sítí“ nad lidmi a skupinami (sekundární otázkou je, zda a v jaké míře je lidé a skupiny „používají“, řídí se jimi v reálném chování). Až na třetím místě uvažuje Sorokin o institucionálním zakotvení idejí, jež pojímá jako jejich „proměnu“ v podobě „upevnění“ a „zvnějšnění“. Sorokin ovlivnil zejm. T. Parsonse a strukturální funkcionalismus, H. Marcuse a frankfurtskou školu apod.
2. Antropol. proud a pojetí se v s.k. prosadilo na základě přesahu etnologického a antropol. koncepcí do s-gie. Mnohé byly samy o sobě silně s-gické, představovaly „sociologickou etapu“ ve vývoji těchto subdisciplín (L. Holý). Toto pojetí se v s.k. vyvíjelo ve 2 etapách: v první došlo pod tlakem empir. (především etnografického) materiálu k relativizaci evrop. hodnotových představ a ke studiu společností (a jejich kultur) nedotčených dosud moderními jevy, ve druhé pak došlo po „totální destrukci starých kulturních teorií“ (R. König) ke zvýraznění mezikult. srovnání a studiu procesů kult. difúze (viz difuzionismus), akulturace a enkulturace, obohacených často i o psychol. problematiku na základě evidence vztahů mezi společností (kulturou) a osobností (R. Linton). Antropologizující pojetí rozrušilo spiritualistické a redukcionistické výklady v s.k. a obrátilo pozornost ke studiu technologií, symboliky, konvencí, institucionalizace apod. Kultura zde představuje v podstatě soubor znalostí potřebných k úspěšnému chování ve společnosti. Jedná se o pojetí nehodnotící, charakterizující kulturu dané společnosti na základě skladebných prvků (kult. znaků, systémů, vzorů apod.) a předpokládající obvykle její soc. integrativní působení. I „kmenové monografie“ (F. Boas, L. H. Morgan) usilovaly o nalezení co nejobecnějších sociokult. a vývojových zákonitostí. Etnografická a etnologická tradice zazněla v brit. funkcionalismu (E. B. Tylor, J. G. Frazer, B. Malinowski, A. R. Radcliffe-Brown, E. E. Evans-Prichard). B. Malinowski pokládal kulturu za ryze „instrumentální aparát“ sloužící k „uspokojování potřeb“. Všechny faktory a instituce, které usměrňují soc. chování, tj. hospodářství, technika, stát, morální normy, náboženství, právo, ale také ideje a symboly, jsou podle něho pouhými prostředky k řešení životních cílů. Přeinterpretování zákl. biol. potřeb na odvozené kult. hodnoty připomíná sublimační teorii kultury S. Freuda. Funkcionalistická teorie kultury svým zdůrazněním institucionálních adaptivních mechanismů ovlivnila později am. představitele strukturálního funkcionalismu R. K. Mertona, T. Parsonse, A. W. Gouldnera, kteří ale rozlišovali mezi etnologickou, antropol. a s-gickou analýzou. Kult. systém pokládali za centrální stabilizační složku každé společnosti (jejímž jádrem je soustava hodnot), ovlivňující dva další důležité systémy – psychol. a soc. V am. kult. antropologii, nerozlišující příliš mezi antropologií a s.k., byl chápán pojem i projevy kultury co nejšíře a „kultury“ byly často definovány jako životní styly nebo postoje, jež se manifestačně projevují v typickém chování, které je orientováno na závazné interpretace světa a jim odpovídající vzory (C. Wissler, R. H. Lowie, A. L. Kroeber aj.). Strukturalistická orientace am. kult. antropologie vedla obvykle ke zdůrazňování významu kult. integrovanosti nejen pro „primitivní“, nediferencované typy společností, ale i pro moderní, organizačně složité typy společností (R. F. Benedictová, M. Meadová a další). V americkém pragmatismu, založeném na systematickém „funkcionalizování“ spontánního jednání a na organizovaném plánování „inženýrské kulturní politiky“, je shledávána podoba s určitými tendencemi komunismu (W. Bernsdorf). Antropol. pojetí se silně projevuje také v pol. s.k. (F. W. Znaniecki, A. Kłoskowska, J. Szczepański). O nový typ konvergence mezi antropol. a s-gickým pojetím kultury na základě analýzy souvislostí mezi kult. procesem a soc. aktivitami usiluje také R. H. Williams.
3. Zatímco vývojové proudy v s.k. označené jako tradiční (substancionální) a antropologizující usilují o určitý globální (systémový, komplexní) přístup ke kultuře, „sociologicko selektivní“ směry na takto široce definovaný předmět zkoumání neaspirují. Lze je chápat spíše jako dílčí zkoumání projevů a účinků kultury v měnící se moderní společnosti. Některé z nich jsou silně vázány na vyvíjející se s-gickou metodologii nebo na specif. oblasti zkoumání. Objevuje se rovněž snaha odhalit nežádoucí funkce kultury, nejčastěji v podobě kritiky účinků masové, lokální, nacionální, edukativní a jiné kultury, popř. kult. institucí a systémů. S-gicko- selektivní etapa ve vývoji s.k. v podstatě reflektuje jak změny související s přechodem od tradičního k modernímu typu společnosti, tak diferenciační a pluralistické přístupy ke kultuře. Vyčleňují se jednotlivé oblasti kultury jako specif. dílčí struktury, které sice mají na základě přiřazení ke stejnému soc. vývojovému stupni určité společné („stylové“) rysy, avšak současně se osamostatňují, tzn. že se stávají relativně autonomními, emancipují se od jednotně vymezeného kult. řádu a jsou prožívány jako oddělené sféry. Kult. instituce usilují stále výrazněji o to, aby působily jako „výzva“ (A. Toynbee) ke kult. aktivitě. Vývoj kultur proto nevykazuje tolik „funkcionální propojení“ jako spíše nerovnoměrnosti (A. L. Kroeber, W. F. Ogburn a další). Zejm. teorie tzv. kulturní mezery, anticipovaná A. Vierkandtem a koncipovaná W. F. Ogburnem, poukazuje při rozboru soc. a kult. změny na nesynchronnost a rozdílné tempo vývoje materiálních a nemateriálních složek v kultuře. Z tohoto i podobných teor. konceptů vyplývá, že na základě aktuálních podnětů získávají určité oblasti kultury nadřazený význam a mohou potlačovat vývoj v ostatních oblastech. Na druhé straně A. von Martin podotýká, že autonomní tendence v kultuře mohou vést k „antinomiím“, jestliže se jednotlivé oblasti kultury řídí výhradně podle svých vlastních intencí. Podle G. P. Snowa mohou vzniknout rozpory mezi různými hodnotícími aspekty (např. v oblasti vědy a náboženství, práva a mravnosti apod.) a napětí mezi kult. transferovanými normami a efektivním životním stylem. Na základě toho, že instituce, které reprezentují různé hodnoty a hodnotové orientace, vystupují autonomně se svými rozdílnými nároky, je člověk v moderní společnosti nejen vystaven velmi rozsáhlé pluralitě kult. jevů, ale často je přímo nucen hlásit se k jedněm hodnotám a vystupovat proti druhým. Výlučné postavení v s-gicko selektivních koncepcích má koncepce kultury L. A. Whitea, ústící v kulturologii jako novou vědní disciplínu (viz též symboláty, kontext extrasomatický).
Důraz na kontextuální, významové a symbolické aspekty kultury je také patrný v lingvistické, sémiotické a sémiologické orientaci s-gie i dějin kultury (L. Wittgenstein, P. Winch aj.) a v entometodologické orientaci (H. Garfinkel). S psychol. přesahem je této problematice blízký i vývojově starší symbolický interakcionismus (G. H. Mead, G. Simmel, Ch. H. Cooley). Rovněž strukturalistické koncepce, které usilují o odhalení skrytých zákl. struktur, neuvědomělých schémat a jazykové praxe a determinují kult. vývoj a jednotlivé prvky sociokult. systému, patří k této s-gicko- selektivní etapě (M. Mauss, C. Lévi-Strauss, M. Foucault aj.). Akcentování významu duchovních oblastí kultury v sociokult. vývoji je typické pro sociologii vědění (K. Mannheim, T. S. Kuhn, M. Polányi) i pro fenomenologické směry v s.k. (M. Scheller, K. Mannheim, A. Schutz). O ucelenější teor. koncepci usiluje strukturální funkcionalismus, jenž zdůrazňuje proces adaptace jako zařazení se do organizovaného systému soc. jednání. Kult. fenomény tu vystupují jednak jako centrální hodnoty (principy a symboly), jednak jako symptomy a doklady jednoty, která zahrnuje a prostupuje celý sociokult. systém (T. Parsons, R. K. Merton, A. Gouldner). Nicméně funkcionalistické teorie znemožňují do značné míry právě rozpoznání alternativnosti a rozdílnosti soudobých kultur a kult. projevů. Kult. vlivy obsahují sice normativní hierarchii hodnot, které jsou dodržovány a uctívány, neomezují se však jen na velká sociální či teritoriální seskupení, ale lze je identifikovat i u nejrůznějších elit s jejich ambicemi a aspiracemi, u profesních skupin, věkových skupin, subkultur apod. Již A. Gehlen upozorňuje např. na to, že vedle „nutných“ existují i „nesamozřejmé“ způsoby chování. Jednota kultury je navíc narušována prohlubující se dělbou práce, růstem hospodářským i růstem vzdělanosti, vzestupem nových socioprofesních vrstev a celý tento vývoj vede ke kult. diferenciaci. Přesvědčivě to na příkladu difergence kultury humanistické (liter. a uměl. orientované) a vědecké (tech., sciencistní) dokládá G. P. Snow ve své koncepci „dvou kultur“ (The Two Cultures and a Second Look). Také A. A. Moles v Sociodynamice kultury poukazuje na dezintegrativní tendence v moderní kultuře oproti kultuře tradiční. Moderní kulturu nazývá mozaikovitou, zlomkovitou, postrádající kompaktnost, zprostředkovávanou zejm. masmédii. Přesto má podle něho z hlediska informatického kultura nenahraditelnou úlohu, neboť percepce světa se uskutečňuje „promítáním smyslových informací na značkovací promítací plátno vytvářené kulturou“.
Potřebu prozkoumat a odhalovat význam „malých sociálních struktur“ a skupin ovlivňujících kult. dynamiku zdůrazňoval G. Gurvitch. Zájem o problematiku komunikace a kultury vzrostl zejm. díky analýzám masové komunikace a jejích nivelizačních důsledků pro kult. úroveň početnějších soc. vrstev a zkoumání distribuce sdělení, propagandy, variability komunikačních efektů (P. F. Lazarsfeld, A. Silbermann, W. Schramm, W. Hagemann aj.). Otázkám sepětí kult. a technol. vývoje a zejm. vlivům médií na vnímavost, kult. stereotypy a povahu člověka 20. st. se věnoval H. M. McLuhan. V s.k. byla poměrně široce rozpracována kritická teorie masové kultury (E. van den Haag, L. Löwenthal, P. F. Lazarsfeld, R. K. Merton, T. W. Adorno, Ch. R. Wright, R. Hoggart, E. A. Shils, H. Arendt a další). Navazovala mimo jiné na kritické posouzení civilizačního „přerůstání prostředků v konečný účel“ (G. Simmel), které se prosazuje v individualizované a zejm. v masové společnosti. V podlehnutí civilizaci spatřoval G. Simmel „tragédii kultury“. Krize kultury je i dalšími sociology spojována s autonomně se vyvíjející technikou, industrializací a nivelizací kult. konzumu v masové společnosti a s krizí ve vzdělání a výchově (H. Arendtová). Ohrožení kult. vývoje a civilizační krize, tematika navazující na myšlenkový odkaz Ortegy Y. Gasseta, je také zdrojem úvah příslušníků tzv. frankfurtské školy (M. Horkheimera, T. W. Adorna, J. Habermase, E. Fromma, H. Marcuse). Metamorfózami kultury v industriální společnosti a jejím vlivem na člověka se zabývá H. Marcuse, který soudí, že „civilizace přejímá, organizuje, kupuje a prodává kulturu“ (Kultur und Gesellschaft). Obavy z dvojznačného působení techniky ve vztahu ke kultuře se ozývají např. ve studiích L. Mumforda, který předpokládá, že je zapotřebí, aby technika byla hodnotově a kult. asimilována, což umožní navodit žádoucí svět. spolupráci jako protiváhu nár. izolaci. Podobné představy korespondují např. s myšlenkami J. Burckhardta o potřebě „tvořivého stýkání národů“ nebo s koncepcí J. Huizingy o herních a tvořivých atributech kultury, jež je založena na etické katarzi. Změnami v kultuře implikovanými vyvíjející se technikou a velkým tempem industrializace se zabývali představitelé teorie tzv. postindustriální společnosti (R. Aron, D. Bell, H. Kahn) a sociologové věnující se problematice tzv. technokratické společnosti (T. B. Veblen, T. Rozsak, J. Burnham, Z. Brzeziński, D. Bell aj.), měnící se ve společnost informační či komputerovou (J. Martin, Y. Masuda, A. Toffler). Avšak někdy soc. touhy po novotách a inovacích, projevující se v měnících se a nově vznikajících potřebách, mohou být jen skrytým výrazem vůle k vládě a ovládání. Postup civilizačních i kult. změn je však nezvratný a stále zřetelnější. Tak usuzuje např. K. Guggenberger, který poukazuje na to, že svět je přeplněn tradičními kult. vzory, jež neposkytují dostatek prostoru pro vlastní autentičnost. Změnám v kultuře, souvisejícím se vzděláváním a edukativními systémy, se věnovali P. F. Bourdieu a J. C. Passeron, kteří dospěli k vytvoření vlivné koncepce kulturního kapitálu.
S-gicko-selektivní proud v s.k. reflektuje ve svých dílčích koncepcích napětí plynoucí z nesouměřitelnosti mezi tradičními a moderními společnostmi, u nichž převládají tendence k diferenciaci kultury a autonomizaci (či izolaci) některých jejích částí a odvětví. Ve vztahu ke kultuře jsou zaznamenávány procesy sekularizace a racionalizace. V momentech uvolnění dějinné dynamiky často nabývá na významu kulturní dědictví, které je chápáno jako stylotvorný kult. komplex. Vztah k němu a ke kult. tradicím je však rozporný: na jedné straně je požadována jejich fixace, petrifikace, na druhé straně jejich rozrušení a změna. Tyto a podobné rozdílné hodnotové akcenty vyjadřují současný stav, který lze charakterizovat jako narušení jednoty kultury. K. Mannheim i jiní sociologové usuzují, že zvl. procesy, kterými mohou kultury v moderních společnostech procházet, lze rozlišit na procesy selekce, racionální organizace a transmise. V případě transmise jde o to, že objektivace kultury je natolik pokročilá, že daná kultura již není vázána na určitou spol. strukturu, nýbrž může fungovat (existovat a být interiorizována) i v jiném než původním spol. prostředí. Z této skutečnosti vyplývá jako dominantní téma pro s.k. zkoumání kulturní změny. V současných pluralistických koncepcích s.k. lze rozpoznat mimo řadu jiných dva hlavní formující se a viditelné směry: instrumentalismus s praxeologickými přístupy a integrativní přístupy reagující na krizi v kultuře a společnosti.
Instrumentalistické přístupy jsou založeny nikoliv na snaze o restaurování minulosti, ale naopak na praktických projektech, které mají být uskutečněny. Věnují se empir. studiu rozdílných kult. jevů a odhalují vysoký stupeň kult. diferenciace, přesto však kulturu chápou obecně jako fenomén napomáhající vytvoření „mírového řádu“. Usilují o návrat jednoty kultury i o propojení různých vědních přístupů ke studiu kultury. Při respektování s-gických poznávacích možností jsou za relevantní pokládány i souvislosti náb., mravní, právní, výchovné, jazykové, uměl. aj., které sebou přinášejí úvahy o postmoderní kultuře a životním stylu (J. Habermas, T. Gitlin, aj.) nebo o lokální a globální kultuře (J. M. Featherstone). Z obsahového hlediska je pozornost věnována zejm. problematice regionálních kultur, difúze kultur, multikult. komparaci a multikult. společnostem (W. Reuther), enkulturaci, akulturačním procesům, sociokult. změnám prostřednictvím minorit (S. Moscovici), subkulturám a kulturním skupinám lokálním a náb. (W. Ullrich, U. Six aj.), audiovizuálním kontextům kultury (W. Benjamin, S. Sontag, E. Morin), kult. politice (C. Bodo, G. Parisi, F. Jeanson, A. Girard), systémům mezinár. kult. komunikace a oběhu kult. informací, vzdělání v audiovizuální komunikaci (J. Cloutier, D. Grave, B. Bryson), s-gickým aspektům rekreace, cestovního ruchu a volného času (J. Dumazedier, K. Roberts aj.), městským kulturám, každodennímu životu a postmodernímu životnímu stylu, perspektivám spotřebitelů kultury (J. M. Featherstone), organizaci společnosti a kultury, kult. vzorcům rodiny, sexuálním rolím v moderní kultuře a nepochybně i sociokult. změnám souvisejícím s evropenizací, amerikanizací či globalizací kultury. Atraktivními se staly i sociokult. výzkumy ve středo- a východoevrop. státech po pádu totalitních režimů, stejně jako studium kult. vývoje v latinskoam. zemích, v Asii a Africe. S.k. poskytuje základ pro společenskovědní i praktické obory, které se zabývají specif. oblastmi kult. života, jeho výzkumem, organizováním, institucionalizací, prognózováním apod. (viz též kulturní politika). V současné době je v s.k. silně iniciována také problematika ekologická, sociobiol. a ekonomická.
sociology of culture sociologie de la culture Kultursoziologie sociologia della cultura
Literatura: Arendt, H.: Crisis in Culture. In: Between Past and Future. New York 1963; Bauman, Z.: Culture as Praxis. London 1973; Bell, D.: The Cultural Contradictions of Capitalism. London 1976; Bourdieu, P. F. – Passeron, J. C.: Reproduction in Education Society and Culture. London 1971; Casson, R. W.: Language, Culture and Cognition. New York 1981; Dumazedier, J. – Ripert, A.: Loisir et culture. Paris 1966; Featherstone, J. M. ed.: Global Culture. London 1990; Hampden-Turner, Ch.: Modelle des Menschen. Weinheim und Basel. Beltz Verlag 1986; Kłoskowska, A.: Socjologia kultury. Warszawa 1983; Linton, R.: The Cultural Background of Personality. London 1947; Lowenthal, L.: Literature, Popular Culture and Society. San Francisco 1961; Martin, A. von: A Sociology of Contemporary Cultural Change. Oxford 1981; Moles, A. A.: Sociodynamique de la Culture. Paris 1967; Snow, G. P.: The Two Cultures and second Look. Columbia University Press 1963; Sorokin, P. A.: Social and Cultural Mobility. New York 1964; Tomlinson, J.: Cultural Imperialism. London 1991; Williams, R. H.: The Sociology of Culture. New York 1982.