Sociologie sexuality

sociologie sexuality – zabývá se soc. formami a soc. souvislostmi sexuality a sexuálního chování, jejich vlivem na utváření primárních spol. skupin a struktur a jejich vztahem k morálce (viz např. W. Bernsdorf, 1969). S.s. úzce hraničí s biol. vědami, resp. směřuje k mezisystémovému přístupu. Podle M. Trawińské (1977) chápe s-gie sexuální život člověka jako integrální složku kultury a zajímá se o vztah lidské sexuality k různým kult. systémům (k jazyku, etice, estetice, ideologii, hospodářství apod.). Sexualita má své hormonálně-fyziologické základy, ale je též plně socializována, regulována osobní zkušeností, získanou v rámci určité kultury, resp. subkultury – nejen ve styku s jinými lidmi, ale také stykem s „duchem doby“. Lidská sexualita se dostává „za hranice organismu“, získává specif. kult.-historicky podmíněné formy (A. Vierkandt, 1931) a stává se hédonicky motivovaným návykem. Podle H. Schelskyho (1955) kult. přetváření sexuálních popudů náleží k původním kult. výkonům a existenčním požadavkům člověka právě tak jako nástroj a řeč; v regulaci pohlavních vztahů člověka lze dokonce spatřovat primární soc. formu veškerého lidského chování. Ke kult. formování sexuálního chování člověka patří vydělení pocitů slasti z tohoto pudového počínání a jeho přeměna v samostatný motiv vědomého jednání, který se realizuje v širokých soc. a kult. souvislostech. Sexualita se formuje nejen jako tzv. erotika, resp. láska, ale i institucionalizací pohlavních rolí v manželství, prostituci, i v pohlavní diferenciaci dělby práce aj., a stává se předmětem systematické socializace (viz úlohu studu apod.) i jistou náplní kult. změny (viz též sexuální revoluce). Sexualita se spojuje s hodnotami estetickými (viz funkce tzv. sex-appealu), náb. (viz celibát, askeze), etickými (hovoří se o sexuální morálce) atd.

Lidská sexualita se na rozdíl od sexuality zvířecí, sezónní, instinktivní, stává trvalejší návykovou dispozicí. Transformuje se do struktur různých spol. činností, inspiruje uměl. tvorbu apod. Již staří Řekové uváděli následující transformace sexu: éros (vášnivá, ale duchovně založená láska), filia (láska – družba), storge (láska – něžnost), agape (nesobecké oddávání se). Sociologové většinou soudí, že ze sexuality nelze vyvozovat struktury soc. vztahů a forem, nýbrž naopak, určité spol. struktury determinují, usměrňují sexuální chování člověka (prostituce je např. podle Schelskyho institucionální mravnostní ventil zaměřený na absolutní patriarchální monogamii). K. Imilelinski (1980) rozlišuje ve vztahu k sexualitě spol. vlivy restriktivní, reglementující lidskou sexuální aktivitu, a liberální, poskytující širší prostor pro individ. sexuální chování. Společnost sexualitu integruje, ale také ji v jisté míře izoluje a neutralizuje, život člověka sexualizuje i desexualizuje, což vede ke specif. projevům, jako je např. narůstání předmanželské pohlavní promiskuity, vznik specif. forem sexuálního chování (např. skupinového sexu) atd. Společnost ale zejm. přiděluje mužům a ženám určité sexuální role a vytváří principy pro jejich spojování. Standardizace a institucionalizace mužských a ženských rolí je v různých kulturách různá (v oblasti Amazonky existují ženské válečné organizace, v jisté oblasti Sumatry čekají mladí muži na to, až si je budou dívky namlouvat apod.). V rámci téže kultury se liší sexuální, resp. erotické standardy ve městech a na vesnicích a jsou určovány příslušností k různým demogr. skupinám. Prožívání sexu je ovlivněno příslušností k určitým církvím (H. Malewska, 1967).

V přetváření prvotní sexuality v „intelektualizovaný erotismus“ se uplatnila podle M. Filara (1977) zejm. přeměna ženy jako biol. cíle v intelektualizovaný symbol, což souviselo s přeměnou rustikálních kultur v městské, tedy s urbanizací, kdy docházelo ke spojování sexuality s morálními a estetickými hodnotami, ale současně se uplatnil i polygamní mužský pohlavní pud v rámci institucionalizovaného poměru mezi muži a ženami. Vývojem se sex zapojoval do stále diferencovanějších emocionálních struktur. D. de Rougemont (1956) ukazuje na rozboru mýtu o Tristanovi a Isoldě, který pokládá za „schéma vztahů mezi mužem a ženou“ a za symboliku vášně, jak se sexualita erotizuje, tj. citově obohacuje pod maskou narcismu, a jak se láska-vášeň na Západě objevila jako protiklad křesťanství a dvorská láska trubadúrů jako idealizace lásky smyslné (kult mariánský). Nicméně současné výzkumy (W. F. Ogburn, E. W. Burgess, W. J. Goode, H. Schelsky aj.) ukazují, že se vztahy mezi pohlavími uvnitř i mimo manželství vyznačují zmenšováním romantických citů a narůstáním věcnosti a že pro zvěcněnou erotiku se již manželství jako instituce životního štěstí a erotiky znehodnocuje. Zvěcněná erotika vystupuje vedle konzumní sexuality (hledání požitku) a vede ke dvěma novým, soc. podmíněným a již konvencionalizovaným formám eroticko-sexuálního chování: „datingu“, což je sexuální hra bez pohlavního aktu, a „pettingu“, tj. dosahování orgasmu bez koitu (podle W. Bernsdorfa).

sociology of sexuality sociologie de la sexualité Sexualsoziologie sociologia della sessualità

Literatura: Bernsdorf, W.: Sexualsoziologie. In: Bernsdorf, W. ed.: Wörterbuch der Soziologie. Stuttgart 1969; Imilelinski, K.: Seksuologia spoleczna. Warszawa 1977; Schelsky, H.: Soziologie der Sexualitat. Hamburg 1955.

Milan Nakonečný