Sociologie v socialistických zemích (MSgS)

Verze z 3. 11. 2018, 02:32, kterou vytvořil JD (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

sociologie v socialistických zemích (MSgS). Základním charakteristickým rysem sociologického myšlení, jež se rozvíjí v podmínkách socialistického společenského systému, je především to, že vychází ze základních obecných principů marxistické teorie a metodologie a že navazuje na intelektuální tradice toho typu společenskovědního myšlení (ne vždy specificky sociologického), který byl rozpracován a rozvinut Marxem, Engelsem, Leninem a jejich následovníky. Tato výchozí principiální shoda však nevy- lučuje jisté diference mezi konkrétní podobou sociologické teorie a výzkumu v jednotlivých socialistických zemích, jež vyplývají z odlišné problémové orientace podmíněné stupněm společenské aktuálnosti a závažnosti určité problematiky v té či oné zemi, z odlišných kulturních (a zejména ovšem sociologických) tradic, ze stavu teorie a výzkumu i úrovně profesionální přípravy sociologů v jednotlivých zemích. Přes tyto odlišnosti lze však konstatovat řadu shodných rysů, zejména: 1. ve všech socialistických zemích (máme na mysli SSSR a ostatní evropské socialistické státy, protože o stavu společenskovědního myšlení v asijských socialistických zemích nám chybí dostatek seriózních informací) se uznává nezbytnost sociologické analýzy společenské skutečnosti, a to jak na úrovni konkrétního výzkumu, tak na úrovni teoretických zobecnění; 2. sociologie dostává oficiální podporu z nejvyšších stranických a státních orgánů (např. v projevech L. Brežněva a A. Kosygina na XXIII. sjezdu KSSS, T. Živkova na VIII. sjezdu BKS, v interview W. Ulbrichta atd.) a zdůrazňuje se nezbytnost aktivního podílu sociologického poznání na řízení některých společenských procesů, v plánování, sociální diagnostice a prognostice atd.; 3. sociologie má vybudovánu samostatnou institucionální základnu jak v centrálních vědeckých pracovištích, tak na nižších úrovních; 4. konkrétní sociologický výzkum se rozvíjí v kooperaci s příbuznými disciplínami, zejména ekonomikou, psychologií, etnografií, demografií atd.; 5. ve všech socialistických zemích vycházejí buď specializované sociologické časopisy, nebo je sociologická problematika významně zastoupena v časopisech příbuzných vědních oborů (zejména filosofie a psychologie). Obecně lze říci, že v posledních letech došlo k vyrovnání kvantitativní i kvalitativní úrovně rozvoje sociologického vědění v jednotlivých socialistických zemích, takže se stále naléhavějším požadavkem stává potřeba systematické koncepční a výzkumné kooperace. Přes všechna sociokulturní specifika zůstává totiž podstatným faktem to, že jde o země se shodným společenským uspořádáním a se shodnými vývojovými perspektivami, což se stále výrazněji projevuje i ve sbližování základní výzkumné problematiky. Konkrétní využití institucionální, materiální i ideologické podpory, kterou sociologie dostává od vedoucích orgánů i širší veřejnosti, by se mělo projevit v rozsáhlých komparativních šetřeních, jež by odpovídaly na nejzávažnější společenské otázky, které jsou středem pozornosti ve všech socialistických zemích.

Sovětská sociologie navazuje především na myšlenkový odkaz Leninův, jehož význam je nejen v úvahách filosofických a obecně sociologických, ale i v tom, že podrobil konkrétní analýze řadu společenských jevů a procesů, do té doby systematicky neanaly- zovaných (Vývoj kapitalismu v Rusku), nebo zcela nových a typických pro vznikající socialistické uspořádání společenských vztahů (subotniky, postavení inteligence v přechodném období, funkce stranických a odborových orgánů, vztah ekonomiky a politiky v přechodném období, analýza funkcí státu, ale i kritika možných byrokratických deformací atd.). Často sovětští sociologové odkazují také na dílo Plechanovovo, méně často však navazují na tradice empirických výzkumů provedených v SSSR ve 20. letech, ačkoli jejich rozbor a kritické zhodnocení se považuje všeobecně za aktuální. Nemarxistické sociologické a společenskovědní myšlení předříjnového období, jehož úroveň ostatně nebyla nijak vysoká, je v sovětské sociologii předmětem dílčích kritických analýz, zejména ve vazbě na Leninovy polemiky s Michajlovským, Struvem aj. Základní Leninovy myšlenky jsou také východiskem současných sovětských obecně sociologických koncepcí, v nichž se od původního naprostého ztotožnění sociologické teorie s historickým materialismem přechází ke koncepcím strukturované sociologické vědy. Např. A. M. Rumjancev a G. V. Osipov vydělují čtyři základní úrovně sociologického poznání: 1. obecná sociologická teorie, tj. historický materialismus; 2. teorie sociální struktury společnosti; 3. teorie různých dílčích sociálních systémů (tj. soubor konkrétních sociologických disciplín); 4. empirická úroveň zkoumání dílčích sociálních faktů a jejich vědecká systematizace.

Ve 30. a 40. letech, kdy se sociologie jako samostatná nefilosofická věda v SSSR nerozvíjela, byla sociologická problematika významně zastoupena jednak v rámci historického materialismu, kde byl důraz položen především na problémy základní pojmové výbavy marxistické společenské vědy (např. kategorie společenského vědomí, vztah základny a nadstavby) a na obecné problémy společenského pohybu (zákonitosti přechodu společnosti od socialismu ke komunismu, specifické rysy třídní struktury sovětské společnosti, vztah osobnosti a společnosti, národnostní vztahy atd.), jednak v samostatných vědních oborech, zejména v demografii, etnografii a psychologii. Ačkoli toto období bylo dosti výrazně poznamenáno normativistickými a aprioristickými přístupy a nejednou se konkrétní badatelský přístup nahrazoval pouze interpretací Stalinových textů, mohla sovětská sociologie v polovině 50. let navázat na řadu podnětných koncepcí, zejména však na obecné a zdůvodněné vymezení základních aktuálních problémových okruhů, jež by měly být podrobeny systematickému empirickému poznávání. Sovětská sociologie se proto nejprve konstituuje jako konkrétně výzkumná disciplína, jež poskytuje základní empirický materiál jednak potřebám společenské praxe, jednak pracovníkům v jednotlivých filosofických disciplínách. V posledních letech se však stále důrazněji upozorňuje na aktuálnost nebezpečí „plochého empirismu“ a zdůrazňuje se nezbytnost sociologických zobecnění, v něž má empirický výzkum nutně vyúsťovat.

Z hlediska rozsahu sledované problematiky lze konstatovat, že v sovětské sociologii jsou rozpracovávány prakticky všechny konkrétní sociologické disciplíny s tím, že důraz je důsledně položen na ty problémy, jež jsou společensky nejzávažnější, případně v nichž se projevují některé perspektivní vývojové tendence. Těžiště sovětské sociologie je proto oprávněně možno hledat ve studiu pracovního procesu, pracovních podmínek, v systematickém zkoumání dělnické třídy, a to jak z hlediska makrostrukturálního, tak z hlediska analýzy vztahů v pracovních skupinách atd. Od roku 1955 se rozvíjí výzkum kulturně technické úrovně dělnické třídy (Jovčuk, Kogan, Ivanovová), vztahu dělnické třídy k technickému pokroku (tzv. gorkovský výzkum vedený Osipovem, Tichomirovem, Frolovem a Čangaliovou) a k technické inteligenci (Rutkevič). V oblasti průmyslové sociologie se zpracovávají problémy fluktuace (Zdravomyslov, Škanatan, Bljachman aj.), kde se podařilo prokázat výrazně specifické determinanty fluktuace, jež jsou především v nespokojenosti s malou perspektivností vykonávané činnosti, nikoli v nespokojenosti s výdělkem. Intenzívně se zkoumá využití pracovní doby, vztah k práci a pracovní motivace (zejména v leningradské sociologické laboratoři), přičemž sociologický výzkum nejen přispívá k překonání zjednodušených představ o automatické projekci změněných sociálně ekonomických podmínek ve vědomí lidí a jejich postojích k práci, ale vyúsťuje v řadu konkrétních sociotechnických návrhů, jež jsou stranickými orgány studovány a ve značném rozsahu prakticky využívány (např. distribuce nových bytů v Leningradě). Významnou sociologickou tradici má v SSSR zkoumání časového rozpočtu pracujících, který se systematicky s krátkou přestávkou provádí a publikuje od 20. let (Pruděnskij), jakož i studium mimopracovní doby a volného času. V oblasti sociologie venkova, kromě rozsáhlých studií životních podmínek kolchozního rolnictva, který se provádí především v Etnografickém ústavu Miklucho Maklaje, stojí za pozornost komparativní studie moldavské vesnice Kopanky, která byla sociologicky zkoumána před 25 lety. Rozvíjí se také teorie a výzkum veřejného mínění (především v institutu při Komsomolské pravdě), ale i sociologie módy a reklamy. Ve spolupráci se specialisty v jiných vědních oborech se připravují rozsáhlé prakticky orientované studie o optimální velikosti a struktuře nově budovaných měst. Tradičním předmětem zájmu je také problematika morálních hodnot a hodnotových orientací, původně rozvíjená především v souvislostech filosofickoetických, v posledních letech však také systematicky empiricky sledovaná (Olšanskij, Kolbanovskij). Změnami v sociálních funkcích a ve struktuře sociálních rolí v rodině se zabývá Charčev, Kozyrev, Bajkin aj. a ve spolupráci s etnografy se připravují na toto téma zajímavá srovnávací šetření z různých oblastí Sovětského svazu. Sociologie deviantního chování (zejména Gercenzonova skupina) se orientuje především na otázky prevence kriminality, recidivity a kriminality mladistvých.

Pro rozvoj obecné sociologické teorie mají klíčový význam výzkumy sociální struktury sovětské společnosti, zejména mezitřídních a vnitrotřídních vztahů (Semjonov, Česnokov, Kogan, Kozlov aj.), jež organicky navazují na vyšší úrovni obecnosti na empirická zjištění jednotlivých konkrétních disciplín.

Mimořádný přínos sovětské sociologie lze spatřovat také v oblasti sociologické metodologie (Andrejevová), zejména v rozpracování některých kvantitativních postupů, v aplikaci modelového přístupu k analýze společenských jevů (Maslov), ve využití kybernetických postupů atd. (Šubkin, Ryvkin a Pereveděncev aj.). Sovětská sociologie je předmětem soustavné pozornosti světové sociologické veřejnosti, zejména v souvislosti s aktivní účastí sovětských sociologů na světových sociologických kongresech.

Polská sociologie, jejíž začátky se datují 70. léty minulého století, vyrůstá ze dvou linií sociologické tradice: 1. linie spojená se jménem L. Krzywického, která tendovala výrazně k historickomaterialistickému přístupu a politicky k socialistickému hnutí; 2. linie, kterou nejvýrazněji reprezentuje F. Znaniecki, dnes už pokládaný za „amerického“ sociologa, jež představuje vazbu polského sociologického myšlení na nemarxistický trend západní sociologie (zprostředkovává jej ostatně i sociologizující antropolog Malinowski). Polská sociologie mohla navázat na tradice marxistického myšlení přímo v sociologii (Abramowski, Kelles-Kraus, Krusiński, Limanowski), i když vazba jednotlivých autorů na marxismus byla různě intenzívní a ne ve stejné míře důsledná, současně však aktivně spoluvytvářela nemarxistický trend ve světovém sociologickém myšleni. L. Gumplowicz působil léta na krakovské universitě a jeho místo v německé sociologii je obecně známo, Znanieckého a Thomasův Polský sedlák v Evropě a Americe znamená významný předěl ve vývoji sociologie americké, Malinowski je pokládán za jednoho ze zakladatelů moderní sociální antropologie. Řada významných současných sociologů v Polsku je žáky některé z těchto osobností (Ossowski, Chałasiński, Szczepański aj.). Vývoj polské sociologie, v níž bylo marxistické křídlo tradičně silné, takže k němu inklinovali i někteří žáci Znanieckého (např. Chałasiňski v práci Škola v americké sociologii), byl narušen neuváženými zásahy v 50. letech. Od r. 1956 se však sociologie znovu intenzívně rozvíjí nejprve na úrovni obecnějších diskusí o nutnosti specificky sociologického přístupu k sociální skutečnosti, o ideologických implikacích sociologie a sociální angažovanosti sociologa atd., ale i na úrovni intenzivního empirického výzkumu dílčích částí sociální skutečnosti. Mimořádný význam mají v té době práce J. Hochfelda v oblasti systematické marxistické sociologie, J. Szczepańského z dějin sociologického myšlení a pronikavé studie S. Ossowského o zvláštnostech společenských věd. V oblasti konkrétnějších sociologických disciplín je v Polsku patrně nejrozvinutější sociologie práce a průmyslu (Matejko, Doktór, Markiewicz, Kowalewska, Malanowski aj.), sociologie dělnické třídy a města (Hochfeld, Rybicki, Nowakowski, Turowski), sociologie venkova (Gałęski, Dobrowolski, Nowakowski). Rozvíjí se také sociologie politických vztahů, a to jak na úrovni obecnější či mezinárodně komparativní (Chodak), tak na úrovni konkrétních analýz mocenských struktur v lokální komunitě (Narojek), sociologie masové kultury (Kłoskowska), práva (Podgórecki), morálky (Ossowska) atd. V polské sociologii byly provedeny také první pokusy o systémový přístup k výkladu sociologické problematiky, jež však byly někdy příliš poplatné strukturaci výkladu, která je charakteristická pro tradiční příručky západní (Bauman), objevily se však i pokusy důsledně marxistické, kde struktury výkladu i výběr základní problematiky vycházejí z potřeby „organického spojení teorie historického materialismu a moderní marxistické empirické sociologie“ (Wiatr), při plném respektování pozitivních myšlenek sociologie nemarxistické.

Zvláštní pozornost se věnuje také problémům sociální stratifikace a mobility (Wesołowski, Sarapata), a to jak v podobě kritických analýz západních nemarxistických koncepcí, tak ve formě empirických výzkumů. Rozvoj polské sociologie byl podmíněn také intenzívní prací na konkrétních (Nowak) i obecných (Malewski) metodologických problémech, kde je polská sociologie tradičně silná.

Ve vývoji polského sociologického myšlení se ovšem zákonitě projevila řada „dětských nemocí“, např. známá anketománie, tj. realizace málo kvalifikovaných a společensky málo užitečných šetření, tendence k přílišné empirizaci apod., jež jsou však systematickým úsilím překonávány. Někteří i u nás známí polští sociologové byli v r. 1968 kritizováni za své politické postoje (Bauman, Hirszowiczová), což se částečně projevilo i ve změnách institucionální struktury polské sociologie.

Zvlášť zajímavý je vývoj sociologického myšlení v Bulharsku, kde sociologické tradice nebyly nijak silné. Bulharští sociologové odkazují především na dílo marxistického sociologa J. Chadžijského, který v těžkých podmínkách fašistického systému provedl empirický výzkum způsobu života a psychologie bulharského lidu (což je také titul jeho práce z roku 1944), zvláště však na myšlenky vůdčí osobnosti bulharského společenskovědního myšlení Todora Pavlova, který i v době „antisociologismu“ zastával koncepci sociologie jako nejobecnější společenské nefilosofické vědy, jejímž předmětem je struktura a strukturální zákonitosti společnosti a společenského vývoje, což jednoznačně koinciduje se současnými koncepcemi sovětských sociologů. Už v roce 1958 vydal Ž. Ošavkov práci Historický materialismus a sociologie, která základní ideje Pavlovovy rozvíjí a vytváří tak bázi pro poměrně rychlý rozvoj sociologických výzkumů i teorie v Bulharsku. T. Živkov již v roce 1962 zdůraznil význam konkrétních výzkumů a formuloval požadavek vytvořit optimální podmínky pro jejich rozvoj, což se odrazilo i v postupné institucionalizaci sociologie, jež je završována výstavbou Sociologického ústavu Bulharské akademie věd.

Konkrétně výzkumná problematika se koncentruje — podobně jako v ostatních socialistických zemích — na sociologii průmyslu a práce (Z. Stojkov), výzkum brigád komunistické práce, zejména však mládeže pracující v průmyslových odvětvích. Kolem deníku Narodna mladež vznikla výzkumná skupina, která se podrobně zabývá životem mladé generace, z iniciativy listu Otázky míru a socialismu byl v Bulharsku proveden rozsáhlý výzkum volného času, předmětem zájmu jsou i protispolečenské jevy (R. Vasilev), zejména u mládeže. Největší v Bulharsku provedený výzkum se týkal religiozity. Je zajímavý nejen svými závěry, empirickými zjištěními, ale i metodologickými přístupy, jimž byla věnována mimořádná péče (zajímavé je např. využití pracovníků Vlastenecké fronty jako informátorů v oblasti lokální komunity). V koncepčním výhledu bulharské sociologie se klade důraz na velké (celostátní) výzkumy společensky nejzávažnějších jevů, jež mají plnou podporu oficiálních míst. V nejbližší době bude uskutečněn rozsáhlý výzkum společenských vztahů na bulharské vesnici.

Obdobným impulsem jako v Bulharsku byl i v NDR IV. sjezd SED v roce 1963, který se vyslovil pro rozvoj konkrétních výzkumů a jehož stanovisko se konkretizovalo v ustavení vědecké rady pro sociologické výzkumy při ÚV SED, kterou řídí prof. E. Hahn. Vědecká rada má oddělení průmyslové a agrární sociologie, sociologie kultury, sociologického výzkumu sociální struktury a sociologické metodologie. Pokud jde o institucionální stránku rozvoje sociologie v NDR, je zajímavé, že se sociologická pracoviště budují v přímé vazbě na vůdčí pracoviště ekonomická (nikoli tedy filosofická) a i profesionální přípravou sociologů je pověřen Institut politické ekonomie Humboldtovy university. Ústředním problémem, kolem něhož se koncentruje výzkumná problematika, na níž pracují sociologové v NDR, je výzkum sociální struktury a s tím související řada dílčích problémů. Tak např. skupina H. Steinera se zabývá profesionální mobilitou v NDR, psychologickými aspekty sociální struktury Thiel, sociologií organizace výzkumné týmy Lotschův a Meyerův atd. Detailně jsou rozpracovávány otázky industriální sociologie (např. problém fluktuace — Armélin) a sociologie řízení (Puschman).

Z ostatních konkrétních disciplín stojí rozhodně za zmínku sociologie rodiny (Krüger) a zejména rozsáhlá oblast sociální psychologie, v níž výzkumná kooperace mezi sociology a psychology přinesla první systematické výsledky (Hiebsch, Vorwärg aj.). Pro současnou sociologii v NDR je tedy charakteristická úzká vazba na aktuální společenské, zejména ekonomické problémy, důsledně marxistický přístup a intenzívní polemika se soudobou nemarxistickou sociologií.

Poměrně málo informací máme o sociologii maďarské, v neposlední řadě z důvodů jazykových. Je však známo, že kromě ústřední budapešťské skupiny, která rozvíjí problematiku sociální stratifikace a mobility (Fergeová), sociologie organizace a řízení se zvláštním zřetelem k neformálním strukturám (Hegedüs), pracuje několik dalších výzkumných skupin i mimo centrum. I zde se prosazuje společenská angažovanost sociologie, jakož i kritická návaznost na společenskovědní tradice maďarského myšlení.

Obdobnou výzkumnou problematikou jako sociologové ostatních socialistických zemí se zabývají i sociologové rumunští. Obecnou sociologii rozvíjejí zejména Constantinescu a Dumitru, sociologickou metodologii T. Bogdan, zvláštní pozornost se věnuje dělnické mládeži (Popescu, Cincaová) a sociální psychologii mladé generace (Dumitru). Pozoruhodných výsledků bylo také dosaženo ve výzkumu masové kultury a masových komunikačních prostředků (Culea), jakož i sociologii venkova (Oprea) a rodiny (Manoiuová).

Poněkud zvláštní postavení sociologie jugoslávské je nepochybně dáno specifickým postavením jugoslávské společnosti v socialistickém společenství. Základní a převažující trend jugoslávské sociologie je ovšem marxistický, jak se to ve sféře obecné sociologie projevuje v systematických pracích např. Mandičových, Likičových, Fiamengových aj. I v Jugoslávii se rozvíjejí, byť ne stejně intenzívně, prakticky všechny podstatné konkrétní sociologické disciplíny s důrazem na aktuální problematiku ekonomickou (sociologické studium samosprávy), tedy — sociologie sociální struktury (sociální stratifikace — Janičijevič, mobilita — Milič), sociologie mocenských struktur (Bilandžič a v aplikaci na lokální komunitu Jerovšek, Zdravkov aj.), sociologie národnostních a etnických vztahů, jež je v Jugoslávii zvláště aktuální (Čimič, v aplikaci na problémy politické participace jednotlivých národnostních skupin Toš), sociologie výchovy (Prokič), ale i další dílčí obory, jako je sociologie deviantního chování (Mirkovič, Bavcon, Djurič aj.), výzkumy religiozity (Vrcan), studium sociálně demografických aspektů urbanizace (Gimičová) atd. Obecnějšími otázkami třídní struktury a problematikou sociologie společenských skupin se zabývají Caratan, Goričar (se zvláštním zřetelem k profesionální struktuře), Pečuljevič, Lukič aj.

Současný stav rozvoje sociologie ve všech evropských socialistických zemích jednoznačně prokazuje, že socialistický společenský systém je schopen — pomineme-li krátké období antisociologismu, jež se však neprojevilo ve všech zemích stejně intenzívně a kdy sociologie jako institucionalizovaná věda byla alespoň částečně suplována jinými vědními obory — vytvořit optimální podmínky pro rozvoj sociologického bádání, jehož společensky angažované výsledky jsou jednou z důležitých podmínek optimálního fungování podstatných struktur socialistického systému.

Literatura: Jadov V. A., Rozvoj konkrétního sociologického výzkumu v SSSR, Sociologický časopis, 1965, 4; Katriak M., Niektoré aspekty rozvoja polskej sociologie, Sociologický časopis, 1966, 5; Katriak M., Na margo rozvoja sociologie v NDR, Sociologia, 1969, 4; Osipov G. V., Lebeděv J. S., Sociologie v SSSR, Sociologický časopis, 1965, 5; Petrusek M., Slejška D., Sociologie v socialistických státech, Přehled, 1965, 2; Rumjancev A. M., Osipov G. V., Marxistická sociologie a konkrétní sociální výzkum, Voprosy filosofii, 1968, 6; Szczepański J., Současný stav sociologie v Polsku, Sociologický časopis, 1965, 2.

Miloslav Petrusek