Sociologie veřejného mínění
sociologie veřejného mínění – s-gická disciplína zabývající se popisem, analýzou a zákonitostmi existence a vývoje veřejného mínění. Souvisí se s-gií politiky, morálky, masové komunikace, ekonomiky, kultury atd., podle toho, kam zasahují funkce veř. mínění. Zahrnuje zkoumání jak teor., tak empir., pro něž je vžito označení výzkum veřejného mínění či demoskopie. Kořeny s.v.m. nalézáme v pracích filozofů Th. Hobbese, J. Locka, E. Burka, J. J. Rousseaua, G. W. F. Hegela. Bezprostředními předchůdci s.v.m. byly politologické rozbory am. společnosti koncem 19. st., zejm. J. V. Brycea a A. L. Lowella. Zájem sociologů o veř. mínění lze zaznamenat od počátku 20. st. V té době byly nejrozšířenější přístupy vycházející z pojmu „skupinové mysli“ (M. Lazarus, W. Wundt); Ch. H. Cooley, zavedl pojem primární skupiny a ukázal jeho význam pro formování veř. mínění. G. Tarde aplikoval na veř. mínění svoji teorii nápodoby a rozlišoval mezi míněním davu, převážně emocionálním a iracionálním, a veř. míněním, které považoval převážně za racionální. Rozmach s.v.m. nastal zejm. ve 20. l. F. Tönnies navázal na myšlenky J.-J. Rousseaua o „veřejném mínění jako jhu“, rozvinuté A. de Tocquevillem, a akcentoval proces konformizace individua pod tlakem veř. mínění. Obsahově příbuzné je i pojetí E. A. Rosse, který pojem veř. mínění podřadil pojmu sociální kontrola. W. Lippmann je představitelem směru, který se zabývá veř. míněním zejm. v kontextu s-gie masové komunikace. Vychází z některých myšlenek J. Madisona a zdůrazňuje především funkci veř. mínění při sjednocování lidí ke společným stanoviskům a společnému jednání. K. Young a později (v 50. a 60. l.) i Ch. W. Mills a J. Ellul chápou subjekt veř. mínění zejm. v kontextu teorie masové společnosti.
Ve 30. l. se objevil přístup F. H. Allporta, odmítající nadindivid. charakter veř. mínění. To souvisí s tehdejším výrazným rozvojem empir. výzkumu prostřednictvím demoskopického interview; v 70. l. na toto pojetí navázal A. D. Monroe. 40. l. jsou (mj. v souvislosti s 2. svět. válkou) poznamenána empirismem (A. H. Cantril). V této době jsou již položeny základy teorie dvoustupňové komunikace (P. F. Lazarsfeld, B. R. Berelson, H. Gaudet), která se stala základem studia úlohy tvůrců veřejného mínění (opinion leaders), rozvinutého v 50. l. též E. Katzem a R. K. Mertonem. Význ. příspěvkem k s.v.m. jsou práce E. Noelle-Neumannové, která shrnula empir. zkušenosti v koncepci obsahově navazující na E. A. Rosse. Za podstatnou považuje především regulativní funkci veř. mínění a poukazuje na některé zákonitosti jeho dynamiky. V kontextu soc. kontroly chápe veř. mínění též J. Szczepański. Za význ. linii ve vývoji názorů na veř. mínění v s-gii lze označit psychologizující přístup, jehož prapůvod spočívá v pracích G. le Bona.
Izolovaně od rozvoje svět. s-gie se formovala marx. s.v.m. K. Marx a F. Engels se veř. míněním zabývali jen okrajově, od G. W. F. Hegela převzali myšlenku o nutnosti přihlížet k veř. mínění, ale nepodléhat mu, protože obsahuje prvky živelnosti. Důraz na poznávání veř. mínění z pragmatických polit. důvodů se objevuje v pracích V. I. Lenina, R. Luxemburgové, G. V. Plechanova, A. Gramsciho, P. Togliattiho atd. V období stalinismu se rozvoj marx. s.v.m. v zemích sov. bloku zcela zastavil, akceptována byla jen část vztahu „klasiků“ k veř. mínění, opírající se o hegelovské „verachtet“ (znevážit, pohrdat). Ucelenou marx. koncepci vypracoval v 60. l. A. K. Uledov a nezávisle na něm dospěl k obdobnému vymezení J. J. Wiatr. I když Uledovovy zákl. úvahy zahrnují mnohost a rozpornost veř. mínění, určitá zjednodušení v jeho pracích se stala základem monistických představ o jednotě veř. mínění tzv. rozvinuté social. společnosti. K zakladatelům marx. s.v.m. bývá řazen B. A. Grušin, který chápe subjekt veř. mínění pluralisticky a jako stav masového vědomí. Určité odlišnosti lze nalézt v polské sociologii, v níž se teor. prvky s.v.m. více opíraly o empir. poznatky, přístupy J. Szczepańského se více blíží chápání veř. mínění jako soc. kontroly apod. V Čechách se v období první republiky s.v.m. dotkli I. A. Bláha a O. Machotka. Po 2. svět. válce se těmito otázkami zabýval B. Pospíšil. V 50. l. se v čes. zemích rozvoj oboru zastavil. První rozsáhlejší prací o veř. mínění je dizertace L. Vacka z počátku 70. l., vycházející ortodoxně z myšlenek sov. autorů. Dílčím způsobem se k otázkám s.v.m. v 80. l. vyjádřili I. Tomek, J. Herzmann, P. Dvořák, F. Zich.
sociology of public opinion sociologie de l'opinion publique Soziologie der öffentlichen Meinung sociologia dell'opinione pubblica
Literatura: Allport, F. H.: Toward a Science of Public Opinion. Public Opinion Quarterly, 1, 1937; Korobejnikov, V. S. a kol.: Pressa i obščestvennoje mněnije. Moskva 1986; Lazarsfeld, P. F. – Berelson, B. R. – Gaudet, H.: The People's Choice. New York 1944; Noelle-Neumann, E.: Öffentliche Meinung. Die Entdeckung der Schweigespirale. München, Zürich 1989; Tönnies, F.: Kritik der Offentlichen Meinung. Berlin 1922; Uledov, A. K.: Obščestvennoje mněnije sovetskogo obščestva. Moskva 1963; Wilke, J. ed.: Öffentliche Meinnung: Theorie, Methoden, Befunde. Berlin 1992; viz též mínění veřejné, výzkum veřejného mínění.
Časopisy: Public Opinion Quarterly, Princeton (N.J.) 1936.