Sorokin Pitirim Alexandrovič
Sorokin Pitirim Alexandrovič
v Turje (Rusko)
ve Winchesteru (USA)
Sorokin je pokládán za jednoho z nevýznamnějších amerických sociologů 20. století a jeho sociální a kulturní dynamika je předmětem zájmu dodnes. Kromě toho, že v USA rozvinul sociologii venkova a zemědělství, byl tvůrcem základní konceptuální osnovy teorie stratifikace a mobility a velkého teoretického systému o střídání vývojových fází v dějinách jednotlivých sociokulturních okruhů (idealistická, sensuální a ideační či syntetická fáze). Jeho tvůrčí život se dělí do tří období: (l.) ruského (předrevoluční studie výrazně scientisticko- behavioristicky orientované); (2.) pražského (1922–24) a (3.) amerického (1925–68). Ačkoliv pražské období Sorokinova působení je kratinké, znamenalo v jeho životě významnou vývojovou etapu a současně ovlivnilo i vývoj české sociologie.
Sorokin se narodil jako syn ruského řemeslníka, malíře ikon a kováře, jeho matka pocházela ze sibiřské etnické skupiny Komi. Ačkoliv pocházel z chudých poměrů, bylo mu umožněno studium na církevní škole v Povolží, nicméně již v roce 1906 byl vězněn za revoluční činnost. Sorokin totiž patřil k politickému hnutí a straně tzv. eserů (sociálních revolucionářů) a zůstal jím až do roku 1919. Po propuštění vykonal státní zkoušku dospělosti (1909) a odešel na Psychoneurologický institut v Petrohradu, vedený Vladimirem M. Bechtěrevem, na němž byla jediná katedra sociologie v Rusku. Sorokin se v rámci svých raných sociologických studií seznámil se všemi významnými ruskými sociology té doby, s Kovalevským, de Robertym, Petražyckim aj. Kromě toho systematicky studoval základní západní sociologickou literaturou, zejména americkou (což bylo v té době málo obvyklé). Autorsky byl Sorokin neobyčejně plodný, během studií publikoval 55 statí, v roce 1914 ukončil univerzitu a již roku 1916 byl jmenován soukromým docentem.
V době po únorové revoluci v roce 1917 se Sorokin stal tajemníkem předsedy prozatímní vlády Alexandra Kerenského pro vědu a školství a v této funkci se seznámil s T. G. Masarykem, jemuž umožnil osobní setkání s Kerenským. Tento vztah se postupně již v Rusku proměnil ve vzájemné přátelství, ostatně také profesionální. V roce 1918 byl Sorokin zatčen a hrozil mu trest smrti, před nímž ho paradoxně zachránila stať V. I. Lenina Cenná přiznání Pitirima Sorokina. V této stati na základě Sorokinových kritických i sebekritických (leč nevynucených) textů Lenin ukazoval bezvýchodnost „eserské cesty“ a krach tohoto revolučního směru. Je zajímavé, že o této obecně známé epizodě se Sorokin ve své autobiografii vůbec nezmínil a své „setkání s Leninem“ připomenul až na sociologickém sjezdu v Evianu v 60. letech, kdy sovětské delegaci, která mu chtěla vzdát opožděný hold, pravil: „Já jsem již dávno vstoupil do dějin, o mně totiž psal Lenin.“ Po propuštění byl Sorokin spolu s řadou jiných významných ruských intelektuálů vyhoštěn (1922) a po krátkém pobytu v Berlíně odjel na základě osobního pozvání T. G. Masaryka spolu s manželkou do Československa, kde se na krátkou dobu usadil v Černošicích. Z jeho ruského období, jež předcházelo jeho vynucené emigraci, je nutno připomenout díla, která mají trvalý význam: studii ze sociologie deviantního chování a práva Zločin a trest (1914), první ruský systematický výklad sociologie v dvoudílném Systému sociologie (1920) a sociologickou studii o hladu jako faktoru, který mění lidské chování (psanou z výrazně behavioristických pozic: Bechtěrev a jeho přítel Pavlov byli ruskými behavioristy a „reflexology“).
O Sorokinově pražském pobytu máme málo archivních či dokumentárních materiálů, opíráme se proto hlavně o jeho osobní svědectví z „autobiografického románu“ Daleká cesta (1963, rusky 1992). Sorokin se poměrně často stýkal s Masarykem a diskutoval s ním o Rusku a jeho proměnách, několikrát se sešel také s Edvardem Benešem a Alicí Masarykovou. Masaryka Sorokin vysoce hodnotil: „Tento mimořádně velký člověk, bez ohledu na postavení, zůstával stále stejně otevřený, bystrý a přirozený jako v minulosti, v době, kdy on sám byl skromným emigrantem.“ Podle Ullrichova svědectví měl Sorokin jistý vliv i na nastupující generaci českých sociologů. Sorokinova žena pracovala v laboratoři Bohumila Němce na cytologickém výzkumu a Sorokin sám především usiloval doplnit si své vzdělání, které bylo přerušeno revolucí a vyhnanstvím. Konstatoval, že se nerad účastnil setkání s ruskými emigranty, jichž bylo v Praze mnoho, protože byl přesvědčen – na rozdíl od nich – že k pádu bolševického režimu nedojde brzy a především, že jeho iniciátoři musejí vzejít z Ruska samotného, nikoliv z řad emigrantů. Psal nicméně do časopisů ruské emigrace, podílel se na založení Ruského institutu v Praze a řady dalších literárních, uměleckých a politických sdružení. Ačkoliv existuje řada nepodložených dohadů o tom, proč Sorokin nakonec z Prahy odešel (údajný osobní konflikt s jistým významným českým sociologem), sám ve své autobiografii na Prahu vzpomínal výhradně pozitivně a svůj odchod motivoval jednoznačně tím, že dostal nabídku na trvalé působení ve Spojených státech, které mu zajišťovalo jak pevnější materiální postavení, tak zejména větší kariérní vzestup.
Ještě v Praze napsal, ale v Berlíně přednesl a vydal krátkou studii Stav ruské sociologie v letech 1918–1922, kde kromě stručného komentáře k vydaným knihám uzavřel své úvahy zajímavou vizí: „Ruská tragická zkušenost poskytuje tolik zajímavého materiálu, že se na něm může vzdělat celá generace badatelů, pozorovatelů i účastníků ruských událostí. Čeho ale lituji je to, že západoevropská ani americká sociologie nezorganizovaly speciální vědeckou expedici do Ruska za účelem pozorování sociálních jevů, protože právě zde by měli možnost prověřit řadu teorémat a současně se osvobodit od některých nepravdivých předpokladů.“ Co tedy nenaplnili evropští a američtí sociologové, začal naplňovat již v Praze Sorokin sám – začal psát své zásadní dílo, které mu posléze podstatně usnadnilo pobyt a působení v USA, totiž Sociologii revoluce. Malá část knihy vycházela postupně nejprve česky v časopise Parlament (1923–27), celek pak vyšel již anglicky až po Sorokinovu odchodu do Spojených států (1925). Podstatná je rovněž jeho v Praze a zčásti z Masarykovy iniciativy napsaná rozsáhlá studie Současný stav Ruska (1923), v níž Sorokin zkoumal proměny v demografické a populační struktuře, dále se zabýval změnami ve struktuře sociálního agregátu (kde zejména dokládal „zradu“ výchozích ideálů jako definiční znak každé revoluce a na řadě statistických dat i to, že k žádnému, ani vzdálenému sociálnímu „narovnání“ v Rusku nedošlo, vysvětloval podstatu „státního kapitalismu“, mimochodem – dávno před Trockým, psal o „vlastnické anarchii“, o pádu proletariátu a o tom, jak „byl zaveden archaický systém státního otroctví, kdy místo ideálního komunismu zaujal komunismus totálně diskreditovaný“ atd.). Podrobně se zabýval morálním stavem společnosti, právním řádem, náboženstvím, proměnami „lidové psychiky“, takže je téměř neuvěřitelné, odkud a jak čerpal zdroje k tak významné analýze. Studie končila dvěma tezemi, velmi předvídavými: (1.) „Nejreakčnějšími epochami v dějinách kteréhokoliv národa jsou epochy revolucí a největšími reakcionáři jsou hlavní diktátorští revolucionáři“; (2.) mnoho lidí mně nebude věřit, bohužel teprve až uvidí na vlastní oči krvavý proud prolitý revolucí, uvěří i oni, ale „upřímně si nepřeji, aby za své prozření zaplatili tak vysokou daň“.
V roce 1923 se Sorokin poprvé vydal na přednáškové turné do USA a nakonec se rozhodl do Ameriky natrvalo přesídlit – nabídka prestižních univerzit byla přeci jen mimořádná a lákavá. Od roku 1924 působil jako profesor v Minnesotě, v roce 1931 založil na Harvardu sociologickou fakultu, kterou vedl až do roku 1942 (kdy ji po nepěkném osobním konfliktu převzal jeho žák Talcott Parsons). V souvislosti s pražským pobytem ovšem Sorokin zmiňuje ještě jeden podstatný zlom, který se v jeho životě udál: „Zakusil jsem a viděl do této doby příliš mnoho nenávisti, licoměrnosti, slepoty a masových vražd, že jsem musel přebudovat svůj názor na svět i svůj vlastní postoj ke světu a osobnosti,“ napsal v závěru kapitoly o svém pobytu v Čechách. Jinými slovy – v Praze se zformoval onen „nový“ Sorokin, ten, kterého známe z jeho amerického období. Českou sociologii ovlivnil jednak osobními styky s řadou sociologů (sám připomíná I. A. Bláhu, „s nímž chodil na sklenku piva“, ale stýkal se i s jinými a podle některých nedoložených informací ne se všemi udržoval vztahy přátelské – nebo oni s ním). Podstatnější bylo, že se o Sorokinovi trvale vědělo, psal recenze do Sociologické revue, ještě v letech 1936 a 1937 v češtině vyšly dvě Sorokinovy stati. V meziválečném období byl podstatný překlad Sorokinových Sociologických nauk přítomnosti (1936), pořízený Blaženou Ullrichovou a upravený a doplněný Zdeňkem Ullrichem. Po válce, k 600. výročí založení Karlovy univerzity v Praze, vyšla česky Sorokinova kniha Krise naší doby (1948), dedikovaná Josefu Královi. Tím oficiální i personální vztahy Sorokinovy s českou sociologií skončily, aby se vrátily několika studiemi, jež po roce 1989 připomenuly jeho vědecký přínos v sociologii obecné, sociologii revoluce i sociální dynamiky.
Z hlediska vývoje sociologie i osobního vlivu Sorokinova je jeho americké období samozřejmě důležitější než pražské – a to nejen pro délku trvání. V roce 1927 vydal zásadní knihu o sociální mobilitě, která dodnes tvoří konceptuální základ stratifikačních výzkumů (ačkoliv se na ni dávno neodkazuje), následujícího roku Sociologické nauky přítomnosti, a jakýsi vrchol jeho tvorby tvoří nepochybně čtyřsvazková Sociální a kulturní dynamika (1937–41). I když je tato kniha dodnes kriticky analyzována a mnohé její konstrukce (dokonce kvantitativně podložené) zpochybněny, zůstává jedním z prvních děl skutečné „historické sociologie“. Na sklonku života se Sorokin, dokonce bohatě mecenášsky podpořen, věnoval studiu „altruistické lásky“ a na Harvardu založil Výzkumné centrum tvořivého altruismu. Byl stoupencem možné konvergence amerického a sovětského systému a jeho poslední práce byla příznačně věnována tématu obsaženém v názvu – Základní rysy ruského národa v dvacátém století (1967).
Knihy: Prestuplenije i kara, podvig i nagrada (Sankt Petěrburg 1914); Sociaľnaja analytika i sociaľnaja mechanika (Praha 1919); Technika naučnoj raboty (Praha 1919); Sistěma sociologii (Sankt Petěrburg 1920); Sistema sociologiii. I. Sociaľnaja analitika, časť 1. Učenije o strojenii prostejšago (rodovogo) sociaľnogo javlenija (Chutor, Praha 1923); Populjarnyje očerki sociaľnoj pedagogiki i politiki (Komitet delovodčikov Narodo-prosvetiteľnych rad v Podkarpatskoj Rusi, Užgorod 1923); Ideologija agrarizma (Praha 1924); Social Mobility (Harper and Brothers, New York 1927); Sociologické nauky přítomnosti (J. Laichter, Praha 1936; angl. již 1928); Social and Cultural Dynamics (American Book, New York 1937–41); Crisis of Our Age (Dutton, New York 1941; česky 1948); Society, Culture and Personality (Harper, New York 1947); The Ways and Power of Love (Beacon, Boston 1954); Fads and Foibles in Modern Sociology and Related Sciences (H. Regnery, Chicago 1956); A Long Journey (College & University Press, New Haven 1963; rusky 1992); The Basic Trends of Our Times (College & University Press, New Haven 1964); Sociological Theories of Today (Harper, New York 1966).
Studie: Vliv povolání na chování lidí a sociologie profesionálních skupin (Parlament 1922–23); K sociologii revoluce (Parlament 1923–27); Experimentální metoda ve vědách sociálních. Experimentální studie problému, jak pracovní výkonnost závisí na různém způsobu odměňování a podnětů (Sociologická revue 1930; spoluautorka M. Tanquistová); Experimentální studie o vlivu sugesce na schopnost rozlišovací a hodnotící (Sociologická revue 1931; spoluautor J. W. Boldyreff); Rozvoj vědeckých objevů a technologických vynálezů (Sociologická revue 1936–37).