Soupeření experimentální

Verze z 11. 12. 2017, 18:03, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (finalizován tvar zápisu autorů hesel)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

soupeření experimentální – typ experimentální hry postavené na pojmu soupeření neboli kompetice jako spec. druhu sociální interakce, charakterizované tím, že min. dva účastníci, jednotlivci či skupiny se snaží dosáhnout téhož cíle, který je však definován tak, že jako první (nebo vůbec) jej může dosáhnout jen jeden z nich. Za těchto omezujících podmínek dochází mezi účastníky k boji typu „kdo s koho“, který končí tím, že jeden je vítězem a druhý poraženým. Proto lze soupeření chápat jako určitý druh hry; lze se s ním setkat se s ním v různých oblastech lidské činnosti, např. hosp., polit., vojenské, ve výzkumu, ve sportu atp. Situaci soupeření matematicky formalizovali J. von Neumann a O. Morgenstern v díle The Theory of Games and Economic Behavior. Soupeření je vyjadřováno pomocí tzv. nulových matic. Pojem nulová hra se vztahuje k situaci, kdy kterákoliv kombinace voleb jedné i druhé strany vede k tomu, že to, co jeden vyhrává, musí druhý účastník beze zbytku zaplatit; jinak vyjádřeno: součet výher a proher se při všech možných volbách všech účastníků musí rovnat nule. Matem. řešení těchto nulových situací bylo věnováno mnoho pozornosti jak v obecné, tak v aplikační oblasti. V teor. sféře byla navržena řada strategií soupeření pro co nejefektivnější řešení takovéhoto druhu experimentálního konfliktu. Nejznámější z nich je strategie zvaná minimax neboli minimalizace max. možné ztráty. Jde při ní o nalezení takové volby či takové kombinace voleb, při nichž by nenastalo to nejhorší, co se může stát. Matem. teorie nulových her umožňuje i výpočet pravděpodobností různých kombinací voleb, které při opakovaných volbách v neměnné matici zaručují vyloučení nejmenšího zisku či nejvyšší ztráty. V maticové formě je možné vyjádřit soupeření v tzv. dyádě, což je dvojice spolu soupeřících lidí či skupin. Matice 2×2 vyjadřuje, že dva účastníci jsou v situaci, kdy každý má možnost v daném kroku volit jednu ze dvou (tj. minimum) možností. S aplikací teorie tzv. nenulových her modelujících soupeření se lze setkat např. v ekonomii u tzv. manažerských her, v oblasti vojenské při tzv. cvičení štábů, v oblasti sportovní v tzv. úpolech dvojice sportovců i v utkání dvou týmů (např. v kopané, hokeji atp.). Do protikladu k soupeření lze stavět spolupráci neboli kooperaci. Jestliže při soupeření jsou zdůrazňovány rozpory, při spolupráci naopak shody. Při soupeření dominuje malevolence, u spolupráce benevolence. U soupeření se často vyskytuje snaha vyhýbat se kontaktu, kdežto při spolupráci se naopak kontakt vyhledává. Vzájemná důvěra je u soupeření min., u spolupráce naopak max. Také vzájemná informovanost je při soupeření min., u spolupráce max. Při soupeření dominuje orientace egocentrická (jen na vlastní „já“), kdežto u spolupráce altercentrická, případně noscentrická (zájem o to, co dostaneme dohromady, příp. i o to, co dostane druhý). (Viz též strategie konfliktní.)

experimental rivalry (competition, rivalship) émulation, rivalité experimenteller Wettbewerb competizione sperimentale


Jaro Křivohlavý