Společnost infantilní (PSpol)

Společnost infantilní

Obava, že začneme stížnostmi nad tím, jak zdětinštěl „náš národ“, když nejvyšší sledovanost vykazuje NOVA s nejstupidnějšími pořady, když „reality show“ se pokládá za věrný obraz skutečnosti a když nejvyšší náklady vykazují bulvární časopisy, jejichž počet se neuvěřitelným způsobem zmnožuje, je zcela lichá. Připusťme, že tyto fenomény o značné míře infantility svědčí a že značnou míru duchovní adolescence dokládají, ale to se přece ví dávno: platí křivka normálního rozložení inteligence v populaci (takže minimálně šedesát procent „standardní populace“ je pod intelektuálním průměrem, který je ovšem arci jistě vyšší, než byl v 19. století), zcela nepochybně platí principy stupidologie, jak ji u nás popularizuje František Koukolík, a i v minulosti vždycky byla část populace vědomě či nevědomě („geneticky“) nedospělá. Z nedospělosti se ale stal „program“, dokonce se silným ideologickým zdůvodněním, až v 60. letech 20. století v souvislosti s rozvojem tzv. kontrakultury a dnes se o „infantilizaci“ vážně přemýšlí v souvislosti s aktuálními problémy soudobé společnosti, zejména ovšem její ekonomiky, která musí být na „dospělé nedospělé“ orientována výrobou i reklamou. Optický klam, že se „všechno směruje k mladým“, vzniká právě proto, že se nebere v úvahu, že také značná část dospělých prostě nedospěla nebo dospět nechce.

V 60. letech nová generace mladých v USA odmítla ideologii tzv. nové levice jako „málo radikální“ a energii „velkého odmítnutí“ svedla do poněkud jiného řečiště: nestačí (jako v kontrakultuře „klasického střihu“) prohlásit technokracii za největší nebezpečí – je třeba podstatě technokracie porozumět, pochopit její smysl a dějinnou roli. Zahlédneme-li již v 60. letech záblesky postmoderního útoku na osvícenství, pak nejde pravděpodobně o přímou afiliaci, ale o podobnost kritických východisek: podstata technokracie není v institucionálních strukturách, ale ve „vědě nové doby“, v racionálně technokratickém typu myšlení a vědění „novodobého evropského člověka“. Boj budiž tedy vyhlášen již osvícenství a nikoliv teprve Reaganově vládě. Nestačí protestovat proti válce ve Vietnamu a podobným „americkým agresím“, ale je nezbytná vzpoura proti vědeckotechnickému rozumu. Na scénu vstupuje ještě další prvek: mezigenerační konflikt. Zatímco dříve mezi generacemi existoval odstup daný autoritářským postavením otce („patriarchalismus“), dnes (tehdy konec 60. a počátek 70. let) tento odstup jakoby odezníval: i „dospěláci“ začínají chápat, že skutečný pocit svobody, autonomie a nezávislosti zakusili pouze v dětství a dospívání (socializační proces) a dospělost (integrace do profesních struktur) jim vnutila konformismus, podřízení, ztrátu vlastního já, absenci osobitosti, ba osobnosti vůbec. Odtud tedy snaha oddalovat dospělost, prodloužit adolescenci – aspoň vnějšími formami, odíváním, „muzikou“, životním stylem.

To všechno se opírá o novou senzibilitu (termín Herberta Marcuseho), která má být hédonistická, dionýská, vzpurná, rebelantská, kapriciózní, riziková a bohémská, dnes bychom dodali „adrenalinová“, hlučná a sebevědomá. Především se však má odvrátit od „násilnictví práce, od tradičních povinností“, na nichž nešťastný Weber kdysi stavěl svou vizi kapitalistického ducha: „Životní pocit infantilů, kteří chtějí dát své apriorní nechuti včlenit se do přirozeného světa práce a rozmanitých povinností módní doplněk, se nabízí filozofie nového smyslu světa: tento svět musí být znovu zrozen, protože náš svět je cizí, nepřátelský a zcizený“ (Davydov, 1980). Infantilní styl myšlení zajisté odkazuje k Freudovi, kdy princip reality jako princip dospělosti je programově vracen k principu rozkoše jako principu infantility a adolescence. A to všechno má jít dál – k erotickému smyslu reality, k dionýskému egu atd. N. Brown v knize Život proti smrti říká, že „kultura není maska, za níž se skrývá realita, ale projekční plátno, na něž lidé promítají své sny, své sublimace“. Kdo nechce slyšet názvuky postmoderny, nemusí, kontrakultura je přece „totálně svobodná“.

Až na jednu věc – neberte jí superioritu jejího kulturního, zejména hudebního (respektive výtvarného) vyjádření. Rock, který stojí na počátku, je totiž od počátku nikoliv „prostým uměním“, je ideologií par excellence. Rio Preisner, který žil v Americe dost dlouho na to, aby poodhalil její tajná zákoutí, a je dostatečně vzdělaný na to, aby svůj „konzervatismus“ zargumentoval, v té věci nesmlouvavě píše: „Ztotožnění hudby a ideologie se pokládá za samozřejmost. Rock je sám o sobě ideologie; tedy nikoliv její pouhý derivát jako třeba nacionalistické a folkloristické skladby z druhé půle 19. století, nýbrž živoucí vtělení ideologie, a právě proto i s nárokem skoro totálním. Rock nejen dává jakýsi existenciální návod, nýbrž se představuje jako jediná žádoucí a smysluplná forma existence.“ A dále: „Wagnerovské znaky rockové hudby včetně decibelů, nekonečné melodie, opakujících se leitmotivů, socialistické zvěsti a hlavně také cukavého vytržení, jež popouzelo už Nietzscheho, nebyly ještě dostatečně probádány“ (1992). Nebyly, pravděpodobně nikomu se nechce být označen za staromilce, který nedosáhl až k výšinám každodenního stereotypu generace, která nechce zestárnout.

V čem tedy spočívá ona juvenilizace kromě „fenomenálního popisu“, který jsme načrtli? Podle shrnujícího soudu S. Danyho a N. Wiceho je juvenilizace 1. protipólem všeobecné nejistoty, charakteristické pro současné období (pak by spadala do kontextu „rizikové společnosti“); snížená očekávání vedla k vědomé rezignaci na odpovědnost dospělého věku („Když to vypadá, že nevyhraješ, dělej, jako že se o to ani nesnažíš.“); 2. generační bída nebyla impulsem k dětinskosti, tento trend naopak odráží materiální spokojenost (pak patří do kontextu „spotřební společnosti“); 3. infantilizace je způsobena moderní dobou („taková rave kultura je ještě infantilnější než indie-rock“) a konečně 4. Američané prý „nedovedou o sobě přemýšlet navzájem jako o dospělých lidech“, což se projevuje v jazyce rozmanitých talk show a dětinských komentářích popových hvězdiček, jimž je přisuzována větší role (ale i sociální status s přiměřenou finanční odměnou) než hlasu významných vědců, umělců atd.

Společenství lidí (a nemluvme o společnosti), které nechce dospět, kterému se líbí v jeho permanentní adolescenci a které touží po návratu k freudovskému „principu slasti“ materializovanému dudlíkem, se ohrožuje samo: stává se ve své neukojitelné touze po „principu slasti“ nejen nenasytným, ale proměňuje se v onoho bájeslovného hada, který požírá svůj ocas. Ideologie „mladické vzpoury“, která stála na počátku revolt 60. let a která se alespoň opírala o jakési myslitele (mysleme si o nich cokoliv) a měla jakousi centrální ideu (a přisuďme jí jakýkoliv sociální smysl), se proměnila v soubor donekonečna kopírovaných nahrávek stále stejné „muziky“, konzumu spotřebních artiklů rozmanité úrovně – a to všechno bez jakéhokoliv závanu ducha. Nebo že by vanul odjinud? Hegel přece říkal, že „světový duch si vane, kam chce“. Chce vanout opravdu tudy? Toť otázka.

Není „sociálních hnutí“ (a jimi přece infantilizace začala) bez paradoxů: vzpoura proti konzumní společnosti totiž předpokládala její existenci, bez ní by nejen nemohla vzniknout, ale především by bez ní nemohla přežít.

Literatura:
Brown, N. O. 1959. Life against Death. The Psychoanalytical Meaning of History. Middletown (Conn.): Wesleyan University Press
Daly, S. a Wice, N. [1995] 1999. Encyklopedie kulturních trendů devadesátých let [Encyklopedie alternativní kultury = Alt culture]. Brno: Books
Davydov, J. N. i Rodnanskaja, I. B. 1980. Sociologija kontrkultury. Infantilizm kak tip mirovosprijatija i socialnaja bolezň. Moskva: Nauka
Koukolík, F. a Drtilová, J. 2002. Základy stupidologie. Život s deprivanty II. Praha: Galén a Makropulos
Mannheim, K. 1952. The Problem Generations. New York: The New Pilgrims
Preisner, R. 1992. Americana. Zpráva o velmoci, sv. I. Brno: Atlantis
Reich, Ch. A. 1970. The Greening of America. New York: Random House
Roszak, T. [1968] 1970. The Making of a Counter Culture: Reflections on the Technocratic Society and Its Youthful Opposition. New York: Random House
Tiryakian, E. 1972. Toward the Sociology of Esoteric Culture. American Journal of Sociology, vol. 78

Miloslav Petrusek


Viz též heslo kontrakultura nebo generace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)