Společnost komerční (PSpol)

Společnost komerční

Původní význam slova „komerční společnost“ odkazuje spíše k obchodu než k výrobě, spíše ke směně než k produkci. Nepochybný prapůvod lze najít v úvaze Adama Smitha, že lidé jsou si vzájemně prospěšní nikoliv z lásky, ale ze sebelásky. Pro připomenutí, celý citát zní přesně takto: „Není to laskavostí řezníka, pekaře nebo sládka, že se dočkáme svého oběda, ale díky jejich vlastnímu zájmu. Obracíme se nikoliv k jejich humanitě, ale k jejich sebelásce, a nikdy jim nevyprávíme o našich vlastních potřebách, ale o jejich výhodách“ (1776). Tato věta, která je základním krédem tzv. ekonomického neoliberalismu či přesněji „neoklasického paradigmatu“, udivuje ovšem ty, kteří vědí, že Adam Smith byl nejen vynikající ekonom, ale také „morální filozof“, který formuloval i „komplementární tezi“, totiž že „ať předpokládáme, že sobectví člověka je jakékoliv, existují v jeho povaze evidentní rysy, které ho vedou k zájmu o osud ostatních a činí jejich štěstí pro něj nutností“ (1759). Tento „rozpor“ vedl dokonce k tomu, čemu se hezky po německu říká Das Smithproblem. Smithův problém je ale generálním problémem nejen celé filozofie (člověk ctnostný a nemravný), dobré literatury, ale i sociologie, v poslední době také sociobiologie, která s Dawkinsovou koncepcí „sobeckého genu“ vystavila sociologii vážné výzvě. Svár mezi těmi, kteří budou vidět člověka spíše jako bytost laskavou a dobrou, kterou kazí a ničí prostředí, a těmi, kteří tutéž bytost vidí jako šelmu s drápy, je svár na ryze teoretické rovině neřešitelný a empirickými daty si také valně nepomůžeme. Ba ani historie zde není dobrá magistra vitae.

Nicméně koncept komerční („tržní“) společnosti na předpokladu sobectví, hédonismu a individuálního požitku konec konců stojí, i když nikoliv nutně musíme používat slov takto silných. Sociologicky přesněji stojí komerční společnost na třech základních předpokladech: 1. dělba práce je do té míry rozšířená, že vzájemná organizovaná směna je nezbytností („durkheimovská“ organická solidarita, která váže lidi navzájem poutem vzájemné prospěšnosti, se tak ekonomicky naplňuje); 2. základem fungování komerční společnosti je soukromé vlastnictví, jež musí být dostatečně právně chráněno a garantováno, současně ale všechny akty ze soukromého vlastnictví vycházející musejí mít právní rámec, 3. sociopsychologickou základnou komerční společnosti je tendence člověka chovat se tak, aby především uspokojoval své zájmy (self-interested behaviour), teprve sekundárně (pokud vůbec) zájmy jiných.

Komerční charakteristiky společnosti existovaly sice vždycky, ale pro moderní svět je příznačné, že se staly ústředním a všeprostupujícím znakem sociálního života: vše je na prodej a vše je ke koupi. Jako každý fenomén pozdní modernity i tento je samozřejmě ambivalentní a může zahrnovat stejně tak chování altruistické jako egoistické, mravné i nemravné. Nicméně asi platí, že „idea, že rozšíření tržních vztahů je klíčem k pochopení moderního života, byla produktem 18. století, jež chtělo porozumět vznikající nové, radikálnější komerční společnosti, která vstupovala do počátků své univerzální existence. Pojem trhu je tak největším objevem klasické politické ekonomie“ (Poole, 1991).

Řada autorů ale ukazuje dosti důrazně na sociální souvislosti fungování komerční společnosti, v neposlední řadě na její „morální rozměr“. Vedle osobností jako Robert Reich (s koncepcí „slušné společnosti“) či Michael Novak (který rozvíjí ideál demokratického, lidského a slušného kapitalismu založeného na „teologii ekonomiky“), což jsou navíc „čistí ekonomové“, nutno poukázat zejména na korektivní přínos sociologa Amitaie Etzioniho, který do „neoklasického paradigmatu“ vnesl čtyři základní korekce, nikoliv nepodstatné a sociologicky nikoliv zanedbatelné (1988): 1. neoklasický předpoklad, že lidé činí svá rozhodnutí racionálně, je nahrazen předpokladem, že pro „lidi je typické volit prostředky, nikoliv především cíle na bázi jejich hodnot a emocí“; 2. neoklasický předpoklad, že člověk je rozhodovací jednotkou, je nahrazen předpokladem, že je jí sociální společenství (jako jsou etnické, rasové, kolegiální a přátelské, pracovní a sousedské skupiny); 3. neoklasický předpoklad, že lidé svá rozhodnutí činí především ve snaze maximalizovat zisk, užitečnost („ať je to požitek, štěstí, spotřeba nebo pouze formální vymezení určitého cíle“), je nahrazen předpokladem, že se lidé snaží sledovat a uspokojit alespoň dvě užitečnosti, vzájemně neredukovatelné, totiž požitek a morálku; 4. předpoklad, že ekonomika může být zkoumána jako uzavřený subsystémem, je nahrazen tezí, že ekonomika je součástí širšího subsystému společnosti, politiky a kultury.

Etzioni mluví o rozdílu mezi „paradigmatem JÁ a paradigmatem MY“ (s jasným odvoláním na Martina Bubera) či jinak – o rozdílu mezi „neoklasickým a deontologickým paradigmatem“. Co je deontologie? Paradoxně pojem deontologie zavedl pravděpodobně Jeremy Bentham, jehož spojujeme téměř výhradně s utilitarismem (jak ošidné jsou všechny nálepky) a který jím obecně označoval „vědu o morálce“. Dnes je pojem deontologie specifikován jako ta část etiky (nebo filozofie mravnosti), která se zabývá povinnostmi a mravními imperativy (včetně např. profesionální etiky). Někteří autoři (Kant, Prichard, Ross) dokonce tvrdí, že pojem imperativu a slušnosti je důležitější či alespoň prvotnější než pojem dobra a hodnoty. Rozlišuje se deontologismus heteronomní, kdy čin je mravný tehdy, jestliže je v souladu s příkazem individuu vnějším (příkazem Božím, společenským či skupinovým – třebas třídním nebo národním), a deontologismus autonomní, kdy individuum (jednající subjekt) si stanoví a hodnotí povinnost sám (praktický rozum Kantův nebo autentická volba Sartrova). V době, která se sama proklamuje jako „postpovinnostní“ (Lipovetsky), není od věci tyto prastaré věci připomenout, ostatně Etzioni s nimi pracuje jako se samozřejmostí.

Etzioni zdůrazňuje, že mu nejde (ani nám ovšem) o korekci ekonomických teorií, ale o poukaz na to, že existují dvě odlišná vidění sociálního světa a samozřejmě i podstaty člověka a jeho motivačních struktur. Používá k tomu historické paralely britských whigů a toryů: whigové představují radikální individualismus, svět individuální (a jistě autonomně odpovědné) volby a pojetí společnosti jako tržiště se složitou sítí jednotlivých transakcí, jež řídí ona proslulá neviditelná ruka (pokračovateli jsou dnes a nedávno Friedrich von Hayek, Milton Friedman, Ludwig von Mises a Robert Nozick), zatímco toryové nabízejí pohled spíše kolektivistický, v sociologické terminologii „supersocializovaný“ (volby jedince jsou predeterminovány jeho výchovou, vzděláním, sociální příslušností atd.). Zajímavé na věci je, že rukavici poprvé „whigovskému“ vidění světa nehodil socialismus (se svou „cestou k otroctví“, abychom upomenuli Hayeka), ale právě toryové, kteří svým konzervativním lpěním na tradici (včetně tradičních ctností) a především na roli sociálních kolektivit jako národ, vlast a církev stáli vždycky v opozici vůči vypjatému individualismu (aniž nutně popírali lidská práva, jakkoliv i v té věci bývají ostražitější).

A tak se do úvah o komerční společnosti vrací téma morálky a odpovědnosti: „ti, kdo zkoumají chování vůbec a ekonomické chování zvláště, by měli upustit od předpokladu světa s jedinou užitečností, prostoupeného jediným zastřešujícím motivem, požitkem, a uznat ve svém paradigmatu dva neredukovatelné zdroje hodnocení nebo užitečnosti: požitek a morálnost,“ podle Etzioniho brilantní formulace. On to byl, kdo asi poprvé vnesl do sociologického diskursu prostřednictvím „morální dimenze ekonomiky“ koncept důvěry, který je mu klíčovým pojmem pro každé ekonomické jednání. Obrovský boom sociologické literatury o důvěře jako sociálním a ekonomickém fenoménu byl příznivým důsledkem toho, že Etzioni problém radikálně otevřel. Jeho radikalismus nemá ale nic společného se „sociálním kriticismem“ neomarxistického ražení: jeho spor s neoklasickou ekonomií je věcný a korektní.

Pro každého sociologa ostatně musí být zajímavé, nakolik sociologie umí svými prostředky vysvětlit takové jevy, jako je zadluženost domácností nebo porušování morálních principů v ekonomickém jednání. A tak Etzioni třebas píše, že úspěch kreditních karet spočívá v tom, že dovolují lidem, aby se zadlužili, aniž by měli pocit, že dluh je něco špatného – lidé nevnímají své „má dáti“ jako půjčky nebo dluhy, pokud je vůbec vnímají. Znecitlivění, k němuž to nakonec vede, je jednou z mikroskopických forem „banalizace zla“, na niž tvrdě nakonec doplácí nejen dlužník, ale i jeho sociální okolí, o průvodních sociálních jevech, jež spadají do sféry sociální deviace, nemluvě. A co víc – Etzioni se nebojí mluvit o „vině“, o „pocitu studu“, ale ani o konfliktu mezi požitkem a mravním zážitkem, který se nakonec může ukázat jako jeden ze zásadních konfliktogenních hybatelů postmoderní společnosti. Ostatně byl to právě Etzioni, který již v roce 1968 o postmoderní společnosti psal. Etzioni arci není jediný, kdo se tématu věnuje. Na jedné straně to jsou francouzští sociální ekonomové (ľéconomie social má ve Francii dlouhou tradici), na druhé straně němečtí reprezentanti „nové institucionální ekonomie“ či holandští ekonomové vkládající do svých analýz „neekonomické“ institucionální prvky, tedy problémy původu a fungování bankovních systémů, vlastnických práv atd. V zásadě jde o to, že odchylka od neoklasického či neoliberálního modelu „dokonalého trhu“ s dokonalou konkurencí k dynamickému trhu není „osudovým omylem“ nebo „prostou odchylkou“, ale procesem, v němž se důrazně projevuje intervence socio-kulturních činitelů, jež se spolupodílejí na rozhodovacích procesech individuálních, skupinových i institucionálních (Joseph Stiglitz v roce 1991). Sociologie tedy může (podle Jonathana Turnera) nabídnout ekonomii realistickou odpověď na otázku, proč dynamika trhu zřídkakdy probíhá v krystalicky čisté, tedy dokonalé podobě: sociologie přece popisuje mimo jiné to, čím, jak a proč jsou lidské volby podmíněny a limitovány. Možná, že dobře koncipovaná sociologická teorie směny a teorie her může být v té věci nebagatelní. Třebas opravdu dokáže nabídnout solidně rozpracovaný model toho, čemu Siegwart Lindenberg říká „homo socio-economicus“ (1990).

Zdá se, že stabilita našich sociekonomických systémů bude stále více záviset na nové rovnováze mezi individuálním a kolektivním rozhodováním, mezi požitkem a mravním závazkem, mezi aktuální satisfakcí a odloženou gratifikací… Uvažování tohoto druhu se odsuzuje jako „plané moralizátorství“ – leč důvodem takového odsudku věru není nic jiného než nechuť vůbec jen přemýšlet nad skutečností, že jsme bytostmi odpovědnými a přijímajícími (či odmítajícími) mravní závazky.

Literatura:
Etzioni, A. [1988] 1995. Morální dimenze ekonomiky. Praha: Victoria Publishing
Lindenberg, S. 1990. Homo socio-oeconomicus: the emergence of a general model of man in the social sciences. Journal of Institutional and Theoretical Economics, 146, 727–748
Mlčoch, L. 2004. Síla slova. Praha: Karolinum
Novak, M. [1991] 1992. Duch demokratického kapitalismu. Praha: Občanský institut
Poole, R. 1991. Morality and Modernity. London & New York: Routledge
Smith, A. [1759] 2005. Teorie mravních citů. Praha: Liberální institut
Smith, A. [1776] 1968. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: SNPL
Stiglitz, J. and Arnott, R. 1991. Moral Hazard and non-Market Institutions. American Economic Review 81 (1), March, 179–190

Miloslav Petrusek


Viz též heslo ekonomie neoklasická, sociobiologie, etika, důvěra nebo společnost postmoderní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)