Společnost konce organizovaného kapitalismu (PSpol)

Společnost konce organizovaného kapitalismu

Nemá valného smyslu opakovat, co všechno již bylo napsáno o kapitalismu jako „společensko-ekonomické formaci“ nebo jako o „emanaci všeho zla“ či naopak o vrcholu, jehož lidstvo zatím na své cestě k výšinám socioekonomického pokroku dosáhlo. Pojem kapitalismus má nicméně v podstatě fixní a srozumitelný význam, a to alespoň v dvojím smyslu: 1. označuje společnost „všeobecné zbožní výroby“ (E. Mandel, který – mimochodem – v roce 1970 napsal knihu Proč napadli Československo?), v níž výrobní prostředky (kapitál) jsou v soukromém vlastnictví, vlastnická práva jsou dostatečně právně garantována a pracovník nabízí („prodává“) svou pracovní sílu za peněžní mzdu; 2. kapitalismus je specifickou (socioekonomickou a kulturní) formou rozvinuté modernity, je moderní společností par excellence.

Oba přístupy otevírají poněkud odlišné typy problémů, nemluvě samozřejmě o tom, že stanoviska nejsou jednoznačná: 1) první pojetí v poslední době ústí v představu, že tento model kapitalismu (a skutečně jde o model ve významu Weberova „ideálního typu“, protože v takto čisté podobě kapitalismus nikde nefunguje) se přežil a že je v podstatě nahrazen či postupně nahrazován tzv. postkapitalismem, který započal tzv. manažerskou revolucí (J. Burnham), v níž došlo k oddělení vlastnictví a řízení a osamostatnění vyššího řídicího personálu (až do podoby vzniku „nové řídicí třídy“), a v němž tradiční „marxovský“ rozpor mezi prací a kapitálem přestane být základní osou politického života a strukturace a stane se jím „moderní sociální konflikt, který se dotkne občanských práv pro všechny ve světě bohatých a rozmanitých možností“ a podle Dahrendorfovy úvahy z Moderního sociálního konfliktu z roku 1988 se povaha „třídního konfliktu“ změní z kvalitativního konfliktu v kvantitativní zápas; 2) druhé pojetí otevírá komplexní téma modernity, které lze interpretovat čistě sociologicky („kapitalismus“ jako forma modernity, modernita jako důsledek modernizačních procesů) nebo kulturologicky (modernita jako součást „moderního ducha“, jako předpoklad modernismu coby specifické kulturní formy, která na jedné straně vytlačuje klasický romantismus a realismus, a na druhé straně je postupně vytlačována – zejména ve své „avantgardní“ podobě – postmoderní mentalitou a kulturními formami s ní spojenými).

Scott Lash a John Urry (1987) navrhli pro analýzu těchto komplexních procesů rozlišení mezi tzv. organizovaným a dezorganizovaným kapitalismem, přesněji – navrhli označit současnou vývojovou fázi kapitalismu jako etapu konce organizovaného kapitalismu. Klasický koncept „organizovaného kapitalismu“ je podle nich nejlépe vyložen v Manifestu Komunistické strany z roku 1848, kde je charakterizován třemi podstatnými znaky: 1. buržoazie je zde chápána jako stále ještě hluboce revoluční třída; 2. lidé se postupně zbavují návyku žít v nostalgii po starém řádu a orientují se k budoucnosti (vize nového řádu) a konečně 3. dochází k časové a prostorové restrukturalizaci lidských životů (časové v tom, že se mění časový rytmus lidského života v závislosti na změně práce v industriálním prostředí, a prostorové v tom, že industrializace vyžaduje rozsáhlou prostorovou mobilitu).

Pojem „organizovaného kapitalismu“ má ovšem počátky prastaré: v intencích tohoto pojmu uvažoval již rakouský marxista Hilferding, který se pokusil přepsat Marxův Kapitál pro novou vývojovou epochu kapitalismu, o níž Marx nemohl mít jasnější představu, totiž pro období „nové podoby koncentrace kapitálu“, jeho globální expanze, jež překračuje národní hranice, pro období, v němž se jasně odděluje vlastnictví podniků od jejich řízení a v němž extrémně roste role expertů, manažerů a „techniků řízení“. Hilferding byl ovšem v duchu ortodoxního marxismu přesvědčen, že lze formulovat „závazný dějinný zákon“: „ve společenských formacích, jež jsou utvářeny na základě třídního rozporu, dochází k zásadním společenským převratům teprve tehdy, když vládnoucí třída dosáhne vrcholu svých potencí a koncentrace vlastní síly“ (1910 ve slavném spise Finanční kapitál). Hilferdingovu ideu (jejímž kategorickým oponentem byl mimochodem Lenin, který se ovšem z Hilferdinga lecčemus naučil) rozvinul v roce 1974 do systematické podoby „teorie organizovaného kapitalismu“ Jürgen Kocka.

V současnosti dochází k „dezorganizaci“ kapitalismu v tom smyslu, že sociální čas a prostor, ekonomika i kultura podléhají zásadním, bezprecedentním změnám, což ovšem rozkládá „klasický vzorec“ kapitalismu, který popsali Marx a Engels a z jehož charakteristiky odvodili dalekosáhlé proměny v dynamice sociálního života (zejména mýtus proletářské revoluce v nejvyspělejší kapitalistické zemi), jakkoliv se je třebas Hilferding pokusil modifikovat.

Toto vidění rozkladu „klasického kapitalismu“ samozřejmě naráží na nesouhlas neomarxistů, kteří vidí jeho dynamizaci v proměně v „monopolní kapitalismus“ a „imperialismus“, případně ve „státně monopolní kapitalismus“, ale i neowerberiánů, kteří v postupujícím vývoji shledávají stvrzení klasické Weberovy teze o růstu byrokracie a tlaku její „paty“. Podle Jürgena Kocky (1974; ten ideu převzal v zásadě od Hilferdinga) a v modifikované podobě podle Lashe a Urryho (1987) je klasický organizovaný kapitalismus charakterizován těmito znaky: 1. koncentrací a centralizací průmyslu, spolu s byrokratizací řízení, 2. růstem separace vlastníků od řízení a růstem byrokratizace, 3. rostoucím počtem i podílem řídicí, ale i vědecko-technické inteligence ve struktuře pracovních sil, 4. kolektivizací organizace trhu práce, 5. shodou mezi státem a velkými monopolními výrobci a organizacemi, 6. ekonomickou expanzí velmocí provázenou politickou dominancí a soutěžením, 7. růstem státní byrokracie a rostoucí reprezentací různých zájmů prostřednictvím státu a konečně 8. ideologickými změnami zejména v posuzování role technologických inovací a vzrůstající glorifikací vědeckého expertního vědění.

Celý tento komplex podle Lashe a Urryho vytváří „ideologickou konfiguraci, kterou lze označit jako modernismus“ nacházející svůj výraz v estetickém modernismu. Přirozeně by bylo vhodnější pojmy modernita (jako socioekonomický komplex) a modernismus (jako kulturně estetický komplex) rozlišit, ale věcně je rozlišení obou dimenzí „jednoho světa“ dostatečně srozumitelné. Lash a Urry ovšem zpochybňují Kockovy (a Hilferdingovy) charakteristiky „organizovaného kapitalismu“ prakticky jednu po druhé a dokazují, že současný kapitalismus tyto znaky buď vůbec nevykazuje, nebo vykazuje znaky dokonce opačné, případně je silně zmírňuje. Z Lashovy a Urryho koncepce ovšem není úplně jasné, jaký typ společnosti vlastně mají na mysli, jestliže některé evidentní znaky organizovaného kapitalismu se nejen udržují, ale dokonce globalizují. Základní sumarizující teze je ovšem jednoznačná: „To, co jiní označují jako ‚postindustriální společnost‘ nebo ‚informační společnost‘, se podstatně liší od toho, co máme na mysli my, když mluvíme o dezorganizovaném kapitalismu. Na rozdíl od komentátorů postindustriální společnosti tvrdíme, že kapitalistické společenské vztahy nadále existují. Podle našeho názoru je určitá úroveň růstu akumulace kapitálu nezbytnou podmínkou růstu epochy dezorganizovaného kapitalismu, v němž si kapitalistická třída udržuje dominantní pozici“ (1987).

V oblasti kulturní je komplementem dezorganizovaného kapitalismu nástup postmoderní kultury, ačkoliv oba autoři se brání tomu, aby mezi postmoderní kulturu a dezorganizovaný kapitalismus položili vztah determinace: postmoderní kultura není prostou reflexí vývojového stadia kapitalismu a dokonce ani zdaleka ne celá soudobá kultura je postmoderní. Téměř v duchu engelsovské ideje zpětné vazby mezi základnou a nadstavbou připouštějí, že postmodernismus může být spoluúčasten na proměně kapitalismu jako formace. Pro postmoderní kulturní komplex jsou charakteristické tyto znaky: 1. proklamuje nikoliv unikátnost uměleckého díla, ale jeho vazbu na elektronická či mechanická média reprodukce (zde jde o vědomý odkaz na ideu Waltera Benjamina, který mluví o tom, že umění „ztrácí auru“, totiž znak své výlučnosti a jedinečnosti); 2. odmítá ostré odlišení vysokého a nízkého a spíše než k avantgardní tradici se hlásí k narativní tradici populárního románu 19. století, zejména pak odmítá „separaci umění a života“, umění je součástí života a život je vkomponován do kreativních aktů; 3. ideu klasické jednoty v umění nahrazuje koláží, pastišem, alegorií, výpůjčkou, s čímž vším lze svobodně nakládat a skládat to v nové tvary; 4. zatímco modernistické (a zčásti i předmodernistické) umění bylo přijímáno „ve stavu kontemplace“ (Benjamin) a soustředěného vnímání, jsou postmoderní formy prostě konzumovány jako prostředek rozptýlení; 5. zatímco vysoké formy modernistického umění usilovaly o estetické působení svými formálními vlastnostmi a tvarovou dokonalostí, postmoderní kultura působí bezprostředně prostřednictvím „ekonomie rozkoše“.

Ačkoliv první náznaky postmoderní kultury lze najít již ve 20. letech 20. století (např. v dada a surrealismu), nemohlo jít o postmoderní formy proto, že neexistovalo auditorium, které by je akceptovalo. Teprve rozvoj soudobých technických prostředků masové reprodukce a sdělování umožňuje tvorbu auditoria pro postmoderní tvorbu samu.

A konečně pro sémiotiku dezorganizovaného kapitalismu je charakteristické, že rozdíl mezi životem a uměním, mezi kulturním a reálným mizí: to, co je důsledkem působení televizní produkce, domácích PC, billboardů atd., se stává součástí žité každodennosti, přirozeného sociálního okolí. Lze nadto odkázat na známé studie Pierra Bourdieua, který doložil, že postmoderní kulturní produkty jsou původně úzce vázány na střední vrstvy, pro něž se staly symbolickými statusovými znaky, dnes však pronikají všemi vrstvami sociálního světa: svět kapitalismu, který uzavřel svou klasickou fázi, je současně etapou postmoderní kultury a naopak.

Nakolik je tato diagnóza stále sociálně a sociologicky nosná, může být předmětem sporu. Některé socioekonomické procesy pravděpodobně probíhají jinak a globalizovaný svět je modifikuje. Co ale nepochybně platí, je provázanost postmoderních kulturních forem se socioekonomickou skutečností a každodenním životem.

Literatura:
Benjamin, W. 1999. Iluminácie: Eseje. Bratislava: Kalligram
Kołakowski, L. 1989. Główne nurty marksizmu: cz. II. Rozwój. Warszawa: Krąg
Lash, S. and Urry, J. 1987. The End of Organized Capitalism. Cambridge (UK): Polity Press
Mandel, E. 1976. Le troisième âge du capitalisme. Paris: Union géneral de l’edition
Marx, K. a Engels, B. [1848] 1976. Manifest Komunistické strany. In: Vybrané spisy, sv. I. Praha: Svoboda

Miloslav Petrusek


Viz též heslo kapitalismus, společnost moderní, konflikt sociální, postmodernismus nebo kultura ve Velkém sociologickém slovníku (1996)