Společnost konzervativní (PSpol)

Společnost konzervativní

V sociologickém smyslu je konzervativní společnost, tedy nikoliv stát s konzervativní vládou v čele (jako je tomu např. v Polsku v roce 2006), modelem společenského uspořádání, je jakýmsi ideálním typem ve smyslu Maxe Webera, tedy souborem v jistém smyslu vypreparovaných, vydělených znaků hodnotové a ideologické povahy, které – kdyby konstituovaly reálnou společnost – by naplňovaly představu konzervativní společnosti.

Mnozí konzervativní myslitelé (např. Roger Scruton) jsou kategoricky přesvědčeni, že porozumění konzervativnímu kánonu vůbec neznamená ztotožňovat se s konzervativní politickou stranou nebo konzervativním stylem vládnutí. V tomto smyslu je konzervativní společnost na jedné straně ideálním cílem, k němuž lze směřovat, na druhé straně její duchovní segmenty a institucionální struktury jsou reálnou součástí ně­kterých soudobých společností. Pozdně moderní společnosti (ostatně včetně transformujících se postkomunistických společností, viz právě soudobé Polsko) lze tedy nazírat také jako pole, na němž dochází ke sváru jak konzervativních (tradičních) a liberálních, tak konzervativních a „postmoderních“ hodnot.

Role tradice („uchování hodnot“) jako základní sociálně konzervující element je v konzervativní koncepci stavby společnosti téměř centrální: na jedné straně příslušnost jedince k určité tradici (skupinové, etnické, národní) jej sociálně stabilizuje a na druhé straně (komplementárně) stabilizuje také společnost, protože do ní nevnáší násilně, rychle a „spontánně“ sociální zkušeností (tradicí) neověřené prvky. Každá revoluční změna je z tohoto hlediska zlem: nic neřeší, pouze vnáší zmatek do stabilizovaného řádu a inovace, které navrhuje, nakonec stejně nedokáže uskutečnit. Z tohoto hlediska by byl modelovým příkladem „konzervativního sociologa“ třebas Pitirim Sorokin, který rozlišil dvě formy sociální změny – „normální“, jíž je sociální mobilita (tedy pohyb populace v „sociálním prostoru“, tzn. jednak v reálném prostoru migrací, jednak v konstruovaném prostoru sociálních statusů, kde lze vypozorovat pohyb vzestupný, sestupný a sociální stabilitu), a „patologickou změnu“, jíž je sociální revoluce. Ta probíhá ve standardních cyklech, kdy po počátečním vzmachu se nakonec postupně vrací k výchozímu (začasté ovšem značně deformovanému) stavu.

Idea konzervativní společnosti má ovšem své počátky (jak se obvykle uvádí) v díle Edmunda Burka, který v roce 1790 identifikoval nebezpečí, jež plynou z „narušení řádu“ a z překotného zavádění novinek, „sociálních a ekonomických inovací“, které nebyly dostatečně prověřeny základním kritériem sociálních hodnot, jímž je historický čas. Na Burka navázaly desítky myslitelů, ale i umělců, kteří sdíleli konzervativní myšlenkový kánon, který je jim nejen „duchovní proklamací“, ale podstatným orientačním bodem analýzy a kritiky soudobých společností (např. Robert Graves, Aldous Huxley, Thomas S. Eliot, George Orwell, Czesław Miłosz aj.).

Konzervativní teorie (která odmítá samu sebe označovat za „ideologii“, protože pojmu samotnému i jeho obsahům přisuzuje výhradně negativní konotace, i když lze mluvit o logické řadě, v níž se konzervativní idea realizuje, totiž „krédo – filozofie – ideologie – politický program – politická organizace – vládní establishment“) vznikla a funguje v opozici k „bezmyšlenkovitým silám“ industrialismu, sekularismu, egalitářství, centralismu a materialismu. Historicky konkrétně pak vůči racionalistickému osvícenství, romantickému „rousseauovství“, Benthamovu utilitarismu, Comtovu pozitivismu (a tedy i „klasické sociologii“) a samozřejmě Marxovu kolektivismu. Konzervatismus je sice vnitřně značně diferencovaný (předmětně i teritoriálně v závislosti na tradici, k níž se vztahuje), sdílí však několik základních orientačních představ, například lásku k věcem trvalým a péči o ně, odpor k ničení starých zvyklostí, nesouhlas s redukcí lidského usilování na výrobu a spotřebu materiálních statků, odpor k ideologiím „všeho druhu“ jako apriorním konstrukcím, které, jsou-li realizovány, vždycky vedou ke znásilnění člověka. Centrální politická idea se dá shrnout v trojčlenku: ústava, zastupitelský princip a legálnost opozice.

Ještě jinak lze ústřední ideje konzervativní představy o fungování společnosti shrnout takto: a) společnost musí být založena na sdílení trans­cendentálního řádu a úctě k němu, tedy na „přirozeném zákonu“, který je ve svých důsledcích religiózní povahy; b) přirozenou podobou společnosti je společnost rozvrstvená (stratifikovaná, třídní, stavovská), protože ideál sociální rovnosti je nebezpečnou utopií, která vede k tragickým koncům (lidé jsou si rovni před Bohem a před zákonem, nikoliv však jako sociální bytosti); c) svoboda a soukromé vlastnictví (právo vlastnit) jsou spolu organicky spojeny (zánik či likvidace soukromého vlastnictví vede vzápětí k likvidaci občanských svobod); d) konstitutivní a stabilizační roli ve společnosti hrají zvyklosti a předsudky („vžité představy“), způsoby interpretace světa a ověřená kumulovaná sociální zkušenost (proto nelze sdílet „ideologii inovace“, která může nekontrolovaně vést k sociální anarchii a destabilizaci řádu); e) sociální změna je samozřejmě žádoucí, ale ne každá změna představuje pozitivní efekt, společenský prospěch, nadto změna musí být současně kontinuitou.

Není nesnadné pochopit, které ideologické principy, na nichž se v posledních desetiletích lidstvo pokoušelo ustavit „nový řád“ (samu ideu „nového řádu“ konzervativci přirozeně nemohou přijmout, protože trans­cendentální řád je prostě dán), konzervativci radikálně odmítli: kromě marxistického egalitárního kolektivismu to byla obecně idea sociálního inženýrství, totiž úsilí měnit společnost podle předem vypracovaného racionálního plánu (zde se v palbě kritiky ocitli také Karl Mannheim nebo G. B. Shaw a H. G. Wells). Obava ze sociálního inženýrství není obavou z „racionalizace společenského řízení“, ale z toho, že makrostrukturální plánovaná sociální změna vždycky vede (a také vedla) k násilí (což argumentačně doložil Karl Popper), protože může sice změnit „formu řádu“, ale nemůže změnit mentalitu lidí. Srážka lidské mentality (včetně sdílených „předsudků“, kterýžto pojem v konzervativní doktríně nemá negativní nádech) s nově ustavenými formami vládnutí a organizace vede k tomu, že lidský duch musí být znásilněn (srv. Miłoszovu knihu Zotročený duch). A po duchu či souběžně s ním dojde vždycky řada i na tělo.

Známý konzervativní myslitel Paul Johnson formuloval „konzervativní desatero“ pro „pozdní dobu“, z něhož vyjímáme některé podstatné body: a) existují absolutní hodnoty včetně absolutních pravd, mírou hodnoty člověka a společenství je vztah k těmto hodnotám; b) určité věci a činy jsou vždycky špatné a nelze je nikdy nijak ospravedlnit (ideologie násilí a banalizace zla nemají ve společnosti co dělat); c) individuum je nadřazeno mase a davu, jeho práva jsou v tomto ohledu nezadatelná (respekt k individuu ale není totožný s akceptací utilitního a požitkářského egoismu); d) není nijak pohoršlivé být příslušníkem buržoazie, zejména středního stavu, protože střední stav je stabilizujícím faktorem svobodné společnosti (v rámci konzervativní doktríny ale svoboda není hodnotou, která je „nadřazena“ ostatním občanským hodnotám, svoboda je podřízena organizaci a řádu a úsilí o svobodu musí být současně úsilím o řád, který jediný garantuje skutečně lidské soužití); e) demokracie je nejvhodnějším způsobem vládnutí, ale nikoliv nejdokonalejším, zejména je nutno přihlížet k upozorněním, jež formuloval Alexis Tocqueville, který varoval před „despocií většiny“.

Ještě v jednotlivostech jinak formuloval „konzervativní krédo“ významný filozof a sociolog Robert Nisbet: minimální stát, silná, ale maximálně nestranná vláda, laissez-fairismus ve většině otázek, důraz na rodinu, sousedství a lokální komunitu, řešení konfliktů pomocí církví a jiných skupin střední úrovně, decentralizace, lokalismus a nadřazení tradice a zkušenosti racionálnímu plánování a současně nepřátelství, nikoliv však bezmyšlenkovité, vůči redistributivní politice (1986). Ačkoliv mezi klasickým liberalismem a konzervatismem existuje řada „třecích ploch“, v otázkách ekonomických se obě koncepce dají oddělit jen obtížně. Nelze zacházet do detailů, lze dát toliko za pravdu (a platí to i pro naše země v minulosti i současnosti) Rusellu Kirkovi, který konstatoval, že v různých epochách a u různých národů se konzervatismus znamenitě rozvíjel – a to jak v podmínkách monarchie, aristokracie, despotismu a demokracie, tak i v rozmanitých podobách ekonomického uspořádání (1982). Nicméně propojení konzervatismu a demokracie, jak je známe z podmínek Spojených států, se zdá být pro fungování konzervativních idejí jako politických programů optimální – nikoliv snad proto, že v americkém systému lze naplnit všechny demokratické ideje, uvést demokracii v čin dlouhotrvalý a bezproblémový, ale prostě proto, že v tomto systému se mohou nejlépe realizovat všechny demokratické tendence a principy a že právě on nejlépe chrání individuální svobody.

Bylo by téměř neuctivé, kdybychom neuvedli lorda Actona, který sice proslul nejvíce svým aforismem, že „každá moc korumpuje a čím větší moc, tím větší nebezpečí zkorumpovanosti“, připomeneme jej však spíše jako autora, který svým hlubokým náboženským založením propojil velmi důmyslně konzervatismus s náboženskou ortodoxií: „Velice důležitou věcí je nalezení odpovědi na otázku, co vláda musí nařizovat, nikoliv na otázku, co nařizuje, protože žádný příkaz nesmí odporovat lidskému svědomí. Pak totiž není závazný. Tváří v tvář Bohu nejsou ani Řekové ani barbaři, ani bohatí ani chudí, nevolník není o nic horší než jeho pán, protože všichni lidé jsou si rovni svým zrozením; všichni jsou občany všeobjímajícího společenství, bratry v jedné rodině, dětmi božími. Přesvědčivým ukazatelem našeho jednání tedy není nějaká vnější autorita, ale Boží hlas, který vstupuje do našich duší, který zná všechny naše myšlenky, jemuž vděčíme za všechno dobro i vědění. Neboť čin volíme dobrovolně, ctnost však má zdroj v milosti božího ducha, jehož nosíme v srdcích“ (1896). Zní-li to starosvětsky, pak je citát vybrán přiměřeně, je v duchu uvažování i daleko „modernějších“ autorů, třebas Saula Bellowa nebo Allana Blooma. Mimochodem – Acton začal psát Dějiny svobody, dílo, na něž mu už nezbývaly síly, takže se o něm mluvívá s úctou jako o „nejvýznamnější knize, která nebyla napsána“.

Centrálním konceptem konzervatismu z hlediska jeho „vnější duchovní viditelnosti“ je tedy úcta k tradici, respektování trvalých hodnot duchovních i společenských a přesvědčení, že slušná společnost nemůže existovat bez respektování některých absolutních hodnot, že víra v pravdu nemůže být ohrožena ani pseudovědeckým šarlatánstvím ani módním relativismem. Konzervatismus v reálné politice se samozřejmě sráží nejen s postmoderní nevážností a ironií či „volnomyšlenkářským“ pokrokářstvím, ale i s neoklasickou ekonomií, která příliš přeceňuje roli individua, jež vyděluje (poněkud uměle) z jeho přirozeného sociálního prostředí. Konzervatismus je v době radikálního individualismu v tomto ohledu sice osvěživý, ale některými svými politickými „subprogramy“ (např. ve vztahu k aborci, revizi principů tradiční rodiny, k teorii a praxi genderové diferenciace, ale také k tzv. multikulturalismu) naráží na odpor více či méně argumentovaný a nikoliv nutně „levicový“.

Literatura:
Burke, E. [1790] 1997. Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: CDK
Johnson, P. [1977] 1999. Nepřátelé společnosti. Praha: Rozmluvy
Kirk, R. [1982] 2000. Konzervativní smýšlení. Praha: Občanský institut
Lanz, T. [2001] 2003. Kapitalismus: konzervativní ideologie. Praha: Občanský institut
Miner, B. 1996. Zwięzła encyklopedia konserwatyzmu. Poznań: Zysk i S-ka
Nisbet, R. A. 1975. Twilight of Authority. New York: Oxford University Press
Nisbet, R. A. [1986] 1993. Konzervatismus: Sen a realita. Praha: Občanský institut
Scruton, R. (ed.) [1988] 1994. Konzervativní myslitelé. Brno: CDK
Scruton, R. [1980] 2003. Smysl konzervatismu. Praha: Torst

Miloslav Petrusek


Viz též heslo konzervatismus nebo tradice ve Velkém sociologickém slovníku (1996)