Společnost narcistní (PSpol)

Společnost narcistní

Prioritu v zavedení konceptu „kultura narcismu“ a „narcistní společnost“ do tzv. společenskovědního diskursu nelze upřít Christopheru Laschovi, který ve své slavné knize Kultura narcismu z roku 1978 prozkoumal, jak se narcismus uhnízdil ve všech sférách života americké společnosti: sleduje nejen subjektivní vědomí, ale především „sociální invazi Já do amerického společenského života“, zkoumá narcistní osobnost naší doby, vztah utváření Já k banalizaci sociálního života (jíž se rozumí mj. tlak propagandy a reklamy, nátlak masy levného a zlevňovaného zboží, politika pojímaná stále více jako divadlo atd., což všechno formuje „pseudovědomí Já“ a deformované sebevidění a sebehodnocení), pozoruhodně uvažuje o degradaci sportu (mluví o trivializaci atletiky, o úniku pozdně moderního člověka do pasivního sportovního diváctví atd.), přemýšlí o školství a „nové negramotnosti“ (mluví o „rozšíření nové tuposti“, o amerikanizaci kompetitivity, selekce a vzestupu, o „vzdělání jako zboží“), zabývá se socializací ve vazbě na pád autority (mj. zajímavě analyzuje „kult autenticity“), rodinným životem (paternalismem bez otců), ale také „útěkem od citů“, sexualitou bez emocí a „kastrací sexuální fantazie“…

Gilles Lipovetsky ovšem ve svých komentářích (a nejen komentářích) k dílům Laschovým a Sennettovým naprosto oprávněně zjišťuje, že „nástup neonarcismu není záležitostí módy a občasných karikatur; nutí nás zaregistrovat, že před našimi zraky dochází k zásadní antropologické mutaci, kterou všichni, třebas někdy nejasně pociťujeme. Nastává nové stádium individualismu: ve chvíli, kdy autoritářský ‚kapitalismus‘ ustupuje uvolněnějšímu kapitalismu hédonickému, nabývá jedinec dosud nebývalého vztahu k sobě a ke svému tělu, k bližnímu, ke světu a k dnešní době“ (1983). Na této tezi Lipovetského je podstatné to, že jde-li opravdu o „antropologickou mutaci“, která proměňuje strukturu našich vazeb k sobě, k jiným lidem, k sociálním institucím (a jak ukazuje na jiném místě v neposlední řadě také k naší minulosti a tradici a k naší odpovědnosti za podobu budoucího světa), pak „narcistní společnost“ není pouhá metafora, která se dá odbýt anekdotou nebo – jeho slovy – karikaturou. Narcismus soudobého člověka musíme vzít neobyčejně vážně (nikoliv nutně zatrpkle) jako zásadní proměnu individualismu, který stál u kolébky moderní společnosti a který zřetelně „mutoval“: o jakou mutaci půjde, ukáže čas. A samozřejmě my sami v něm jako sociální aktéři.

Jistě, v jednotlivostech jsme „to všechno už někde slyšeli“ nebo četli, většinou v mírně levicových kritikách amerikanizace sociálního života, něco ve frankfurtské škole, cosi u Fromma, Illicha aj. Ale v diskusi, která se kolem jeho knihy rozpoutala, Lasch zaujal jednoznačné stanovisko: „Nejenom nactiutrhači nebo obdivovatelé špatně přečetli Kulturu narcismu jako jeremiádu a ikonoklastické odhalení našeho mravního úpadku. Ačkoliv nepopírám morální záměry knihy, chápu ji jako příspěvek k sociální teorii, ne jako literaturu mravního rozhořčení“ (1979). Lasch nepopírá, že akceptuje některé prvky kritiky frankfurtské školy o „kulturní devastaci kapitalismu“, ani to, že chtěl revidovat hlavně Parsonsovo (ale i Riesmanovo a Frommovo) optimistické vidění, zdůrazňuje nicméně, že „pop sociologie byla právě tím, čemu jsem se chtěl rozhodně vyhnout, tedy zejména idiosynkratickému, satirickému a sebevědomě provokativnímu ikonoklastickému stylu“. Vlastně až v diskusi publikované v časopise Salmagundi Lasch jasně zformuloval základní premisu: „Vidět kulturu bezprostředního uspokojení jako nevyhnutelný důsledek demokracie a modernizace zatemňuje jak historické počátky, tak politickou volbu. Modernizační teorie totiž znemožňuje rozlišit mezi individualismem 19. století a narcismem století dvacátého, mezi privatismem a invazí Já, ba dokonce mezi kapitalismem a komunismem.“ Narcismus v Laschově pojetí nemá být prostým „dalším produktem modernity a demokracie“. Čím tedy je?

Zdá se totiž být nesporné, že logika „formování já“ v podmínkách novověku prošla fázemi individualismu – radikalizovaného individualismu – egotismu a narcismu, až vyústila ve fenomén tvorby „reflexivního já“ (třebas u Giddense) a „teorii identit“ (třebas u J.-C. Kaufmanna). Již u Tocquevilla, tohoto pozoruhodného a předvídavého pozorovatele, totiž čteme snadno přehlédnutelnou větu – „demokracie vede nejen k tomu, že člověk zapomíná na své předky, ale zatajuje mu i jeho potomky a odděluje jej od jeho současníků; obrací jej neustále k sobě samému a hrozí, že jej nakonec celého uzavře do osamělosti vlastního srdce“ (1835).

Ačkoliv Lasch neodkazuje na Tocquevilla a Tocqueville sám se ještě pohybuje v okruhu individualismu jako ideologie osvobození jedince, nikoliv ideologie individuálního sobectví, podobnost je více než zjevná. Lasch píše: „Narcis nemá zájem o budoucnost, protože ho pramálo zajímá minulost. V narcistní společnosti – společnosti, která osobnosti přikládá rostoucí význam a posiluje její narcistní rysy – kulturní znehodnocení minulosti odráží nejen chudobu vládnoucí ideologie, ale také bídu narcisova vnitřního života. Společnost, která učinila z nostalgie zboží prodejné na trhu, rychle zapuzuje ideu, že by život v minulosti mohl být v nějakém ohledu lepší, než je dnešní život. Lidé dnes odmítají všechny, kdož se snaží z minulosti vytáhnout něco jiného než standardu k posuzování přítomnosti, protože minulost byla trivializována tím, že byla ztotožněna se standardním stylem, odloženými módami a postoji“ (Lasch mluví o „efektivní ztrátě kulturních tradic“). Lasch sám vidí minulost více než nostalgii a v „devalvaci minulosti shledává jeden z nejdůležitějších symptomů kulturní krize“. Narcis závisí sice na jiných, ale pouze proto, že si v nich a jimi potvrzuje svou sebeúctu – jiní jsou mu oním zrcadlem z antické báje (jak ji vypráví mj. Ovidius v Proměnách), podle níž Narcis shlédnuv se v zrcadle vodní hladiny se natolik zamiloval do sebe, že si položil otázku – „jak mohu snést, že mám i nemám?“ Lest bohyně Artemidy se naplnila: Narcis (v původní řečtině Narkissos) je zničen svým zármutkem nad neřešitelností problému sebelásky, ale umírá šťasten, protože ví, že jeho dvojník mu bude navždy věrný…

Pro narcisovu psychologii je příznačná ještě jedna věc, totiž to, že dělí společnost na dvě skupiny – bohaté, velké a slavné proti chudým, malým a bezvýznamným – a on sám se bojí toho, aby nespadl do oné druhé skupiny. Obava „nebýt pokládán za průměrného“ je sice silně motivujícím faktorem, ale nikoliv dostatečně silným k tomu, aby narcis akceptoval z vnějšího světa víc než sebe sama v něm: „Naprostá subjektivita moderní práce, zjevná více v kanceláři než v továrně, způsobuje, že muži i ženy pochybují o realitě vnějšího světa a sami sebe uvězňují do skořápky ochranné ironie.“ Ironie tak přestává být rétorickou figurou a stává se zbraní v boji za narcisovo přežití.

Laschově koncepci předcházela práce Richarda Sennetta Fall of Public Man (1977), kde je narcismus vyložen v zásadě stejně, některé aspekty jsou přirozeně odlišné (a Lasch se od nich distancuje). Narcismus se podle Sennetta nemá zaměňovat za sebechválu a sebeúctu, protože narcismus je charakterologická vada, jejíž podstata je v tom, že jedinec je natolik zaujat vlastní osobou, že vědomě maže hranice mezi vnějším světem a sebou samým. Zajímá jej pouze „co to znamená pro mě“ a otázka „kdo jsem“ či „čím jsem“ není otázkou, která volá po odpovědi činem, aktivitou, ale pouze vyjádřením narcistního sebeuspokojení. Sennett tento fenomén vysvětluje „pádem veřejné sféry“, tím, že spolu s úpadkem tradičních autorit a sekulární městské kapitalistické kultury dochází k „redukci mravního cítění na aktuální a pouze aktuální dojmy a vjemy“ – ergo, zhruba totéž, co u Lasche, ba i Tocquevilla. Tím nijak nebagatelizujeme fenomén sám, je příliš vážný už proto, že nikdy v minulosti nemělo lidské individuum k dispozici tolik „zrcadel“, v nichž mohlo utvářet a posilovat svůj narcismus, než má dnes. Lasch je (jak zjišťuje Giddens) apokalyptičtější, konec konců již proto, že jeho narcis se nezajímá ani v nejmenším o to, čím je vlastně ohrožen: v „rizikové společnosti“ žije spokojené narcistní individuum. Ale opravdu spokojené? Ani zdaleka.

Oba autoři, kteří jsou dnes „klasiky“ teorie narcistního individua pozdní doby i teorie narcistní společnosti, se shodují v tom, že narcismus je vlastně stav, kdy jedinec pociťuje neplnohodnotnost prožívání světa a svého života, což se přirozeně nejvíce a nejdůrazněji projevuje v intimních vztazích, v erotice a sexualitě. „Nová erotika“ nespadla z nebe a není jenom produktem mechanického vstupu antikoncepce do sociálního světa (jakkoliv důležitou roli ta věc sehrála): „Narcis je chronicky znuděný ve svém neklidném hledání rychlé a momentální intimity – emocionálního vzrušení bez závazku a donucení, je tedy promiskuitní a často pansexuální.“ Pomineme psychoanalytické souvislosti, jež se k výkladu přímo nabízejí, sociologicky je závažné ještě alespoň to, že narcismus posiluje celý komplex terapeutických aktivit, celý ten aparát lékařů a léčitelů, protože narcistní osobnost je hypochondrická a sebestředně orientovaná: terapie pak nelikviduje příčiny, přirozeně, dokonce se sama může přičinit o to, že je stabilizuje, protože narcis o terapii neustále přemítá, posuzuje ji, „reflektuje“…

Narcistní osobnosti se samozřejmě nejlépe vede v konzumní společnosti, ba vlastně rozvinout se může pouze v ní: „Spotřeba spočívá na alienaci moderního sociálního života a nabízí její překonání. Všechno, po čem narcistní osobnost touží – a ona chce být atraktivní, krásná a milovaná –, může mít, samozřejmě za předpokladu, že bude konzumovat ty správné služby a kupovat to správné zboží. Proto žijeme v podmínkách modernity ve světě zrcadel, v nichž chceme vidět své já zbavené různých vad na kráse a dokonale zhodnocené“ (Giddens, 1991).

Laschovo pojetí bylo rozvíjeno i kritizováno, Lasch sám koncept „kultura narcismu“ později (zbytečně?) opustil ve jménu „kultury přežití“, poukazovalo se na to, že narcismus má „sekundární charakteristiky“, neméně důležité, například kalkulovanou svůdnost, nervózní, sebeomluvný humor, že „narcismus je psychologickým důsledkem současné společenské změny, jež je pro naši společnost tímtéž, čím byla pro společnost Freudovy doby neuróza“ (Fischer, 1979). Laschovi se vytýkalo, že „vidí narcismus“ všude, ačkoliv se jen stěží mohlo popřít, že Lasch správně pochopil, že literatura „pozdní doby“ je nezřídka natolik zahleděna do sebe, že „spisovatel se nesnaží podat objektivní výpověď nebo reprezentativní kus reality, ale svádí jiné k tomu, aby věnovali pozornost a sympatii jen a jen jemu, aby posílili spisovatelovo klopýtavé Já“. Domyslíme-li věc do konce, nabízí se nám poněkud zlomyslný výklad postmoderní teorie „konce reprezentace“ jako produktu narcistní společnosti, která nereprezentuje ani samu sebe, pouze svá narcistní individua. Ba dále – byrokratický systém jeví se jako vhodná organizační báze pro narcistní individuum jednak proto, že předpokládá impersonální vztahy, což narcistní orientaci vyhovuje, a současně narcisovi nabízí osobité způsoby uspokojení jeho potřeby sebeúcty.

Lze samozřejmě formulovat i zlomyslnou kritiku celé koncepce – úspěch Laschovy knihy o „kultuře narcismu“, která pronikla celým sociálním životem pozdního kapitalismu, je přece dán tím, že narcisové čtou rádi o sobě…

Jedna genealogická poznámka je samozřejmě nutná. Prakořeny celé teorie jsou freudovsko-psychoanalytické a polosociologicky byly formulovány v řadě prací Ericha Fromma (zejména v Lidském srdci, ale již ve slavném Man for Himself z roku 1947, kterýžto spis vyšel česky pod názvem Člověk a psychoanalýza). Fromm s velkou citlivostí (a pravda, s jistou dávkou moralizátorství, jak mu vytýkají Lasch, Sennett a snad i Giddens) rozlišil lásku k sobě od arogantního sobectví – láska k sobě je přece součástí biblického přikázání, podle něhož se sám stávám „referenčním bodem“, podle něhož se vztahuji k jiným: „Sobecký člověk se zajímá jen o sebe, chce všechno pro sebe, necítí žádné potěšení, když dává, ale jenom když bere… Úpadek smyslu pojetí zájmu o sebe je těsně spjat se změnou pojetí sebe sama. Ve středověku člověk cítil, že je neoddělitelnou částí sociálního a náboženského společenství; sám sebe pojímal v poměru k němu, pokud se jako jednotlivec ještě zcela nevymanil ze své skupiny. Od začátku moderní éry, kdy byl člověk jako jednotlivec postaven před úkol cítit se nezávislou entitou, stala se jeho vlastní totožnost problémem.“

Kariéra pojmu „identita“ je kariérou, která opisuje dráhu moderní společnosti. Ostatně již William James formuloval „po americku“, tedy poněkud drsně na zjemnělý evropský vkus, rozdíl mezi tím, když identitou rozumím „jsem to, co myslím“ a „jsem tím, co mám, co vlastním“. James v roce 1902 píše: „Mít sám sebe za někoho, koho mohu mít rád, předpokládá, aby mne příroda obdařila nejdříve nějakým objektem, dost zajímavým, aby ve mně vyvolal instinktivní přání získat si jej pro sebe… Moje vlastní tělo a to, co zásobuje jeho potřeby, jsou takto primitivním objektem mých instinktivně egoisticky determinovaných zájmů… V nejširším možném smyslu je však lidské Já celkovou sumou všeho, co člověk může nazývat svým, nejen svoje tělo, svoje psychické síly, ale i svůj oděv, svůj dům, svou ženu a děti, své předky a přátele, svou reputaci a dílo, své polnosti a koně, jachtu a bankovní konto. Všechny tyto věci poskytují člověku stejné emoce. Když vzkvétají, cítí se vítězoslavně, zmenšují-li se, cítí se nešťasten – ne nutně pro každou jednotlivou věc, ale podobně pro všechny.“ Kde jinde než v konzumní společnosti se nám nabízí, abychom své „já“ rozšířili do rozměrů impozantně nebývalých, nikoliv nutně vždycky zbožím a artefakty původními, nezřídka dobrá imitace postačí, ale přece jen… Nezáleží na tom, čím jsem, ale jaké hry hraju, do jaké společnosti chodím, jsem-li občas vídán v televizi (což je sen statisíců „malých a slabých“, jež narcis tak nemá rád), jaké mám hodinky a v jakém jezdím voze. Anebo to všechno věděl již Thorstein Veblen a popsal to jako psychologii „zahálčivé třídy“?

Jistě – mezi narcistní kulturou a konzumní společností je sice přímý vztah, ale nikoliv vztah identity: jedno předpokládá druhé, aniž dochází k úplnému „sjednocení množin“. Narcistní osobnost je reálným a aktuálním problémem, protože „neúspěch moderní kultury nespočívá v jejím principu individualismu, ale v úpadku zájmu o sebe; ne ve skutečnosti, že se lidé příliš mnoho zabývají svým zájmem o sebe, ale že se dostatečně nezabývají zájmem o své skutečné já; nespočívá ve skutečnosti, že jsou příliš sobečtí, ale že nemilují sami sebe“ (Fromm, 1947).

Dodejme ještě zajímavou úvahu literární. Fjodor Dostojevskij ve svém Raskolnikovovi ve Zločinu a trestu podal pozoruhodnou psychologickou kresbu radikálního individualisty – ale je to také obraz narcistní osobnosti? Herling-Grudziński vypráví v jednom ze svých Deníků psaných v noci, že Gombrowicz kdysi vyložil Raskolnikova po svém, takto: v Dostojevského románu se neodehrává drama svědomí v klasickém, individualistickém významu toho slova, Raskolnikov neprožívá výčitky svědomí, vyčítá si pouze to, že „se to nepovedlo“. Ale proč si to vyčítá? Protože se vidí v „systému odrazů, téměř zrcadlových“, vidí se ve svědomí nikoliv svém, ale jiných lidí. Kdyby se jiní dozvěděli o tom, čeho se dopustil, odsoudili by ho jako zločince. Vina v něm krystalizuje jako důsledek jeho usilovného soustředění na to, jak jej jiní vidí a posuzují. Dostojevskij i Gombrowicz vlastně předjímají svou literární a metaliterární interpretací společnost „simulakrů“, obrazů, v nichž se sami vidíme, ale vlastně o sobě nic nechceme vědět, ale i osobitě pojatou narcistní osobnost, která svědomí nepotřebuje, protože svědomím je mu „zrcadlový obraz“, v němž se vidí – stejně jako mytologický Narcis. Spor o to, zda je Gombrowiczova interpretace Dostojevského korektní, ponecháme pro tentokrát stranou.

Literatura:
A Symposium: Christopher Lasch and the Culture of Narcissism. 1979. Salmagundi, Fall, No. 46
Fischer, M. 1979. Criticizing Capitalist America. In: Salmagundi, Fall, No. 46
Fromm, E. [1947] 1967. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda
Giddens, A. 1991. Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge (UK): Polity Press
Hougan, J. 1975. Decadence: Radical Nostalgia, Narcissism and the Decline of Seventies. New York: Morrow
James, W. [1902] 1993. Mnogoobrazije religioznogo opyta. Moskva: Nauka
Lasch, Ch. 1978. The Culture of Narcissism: American Life in an Age of Diminishing Expectations. New York: Norton
Lipovetsky, G. [1983 a 1993] 2003. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor
Patočka, J. [1975] 1990. Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha: Academia
Scortia, T. N. a Robinson, F. M. [1967] 1979. Prométheus v plamenech. Praha: Svoboda
Sennett, R. 1977. The Fall of Public Man. New York: Knopf
Sennett, R. 1979. Les tyrannies de l’intimité. Paris: Édition du Seuil
Tabrizi, F. N. 1996. Life as Narcissism: A Unified Theory of Life. New York: Vintage Books
Tocqueville, A. de [1835 a 1840] 2000. Demokracie v Americe. Praha: Academia (Další vydání Voznice: Leda, 2012, 2018)

Miloslav Petrusek


Viz též heslo narcismus, individualismus, společnost konzumní nebo identita ve Velkém sociologickém slovníku (1996)