Společnost porevoluční (PSpol)

Společnost porevoluční

Nutno jemně diferencovat mezi pojmy „porevoluční“ a „post­revoluční“ společnost: 1. pojmem porevoluční společnost označujeme prostou časovou následnost, tedy skutečnost, že určitá společnost se nachází ve vývojovém stadiu, jež následuje po (jakékoliv) uskutečněné revoluci; 2. postrevoluční společnost je termín, který je specificky konstruován pro stav (a snad i budoucnost) soudobých společností, které samy o sobě (jako sociální jednotky a zejména systémy) ani ve vzájemných souvislostech (tzn. pod vnějšími vlivy) již nemohou projít revolucí, revolučním cyklem, „revolučním zemětřesením“ (pokud pojem revoluce nechápeme v ryze metaforickém a spíše publicistickém smyslu – např. když reklama mluví o „cenové revoluci“).

Zůstaneme-li vážně na půdě sociologické teorie a historické zkušenosti, pak všechny společnosti evropoamerického civilizačního okruhu jsou „porevoluční“, protože jsou výsledkem revoluční změny. Elementární, i když nikoliv bezespornou, typologii těchto změn (která nám usnadní orientaci v příliš složitém a nepřehledném historickém materiálu) navrhl Barrington Moore, který rozlišil tři typy „cest k současnému (modernímu) světu“: 1. demokratickou a kapitalistickou, kterou označuje jako „revoluci zdola“ a která je založena na komercializaci zemědělství a vzniku silných kapitalistických průmyslových a obchodních celků utvářejících a posilujících buržoazní mentalitu; 2. cestu vedoucí ve svém výsledku k nějaké formě fašismu, což je „revoluce shora“, v níž je buržoazní stimul daleko slabší a v jejímž rámci je vládnoucí třída nucena modernizačními tlaky opírat se o silnou politickou moc a používat represivních forem organizace práce, a konečně 3. cestu vedoucí ke komunistické revoluci, kde ani komercializace zemědělství, ani použití represivních prostředků neprokázalo svou efektivitu tváří v tvář solidaritě „utlačených“ (zejména zemědělských) vrstev. Moorova typologie sama ovšem pokrývá časové rozpětí od anglické revoluce po bolševickou revoluci v roce 1917 a nebere již v úvahu specifika revolučních pohybů (byly-li takové) v zemích střední a východní Evropy po roce 1945 a 1989.

Proto je asi přece jen nutno provést podrobnější prozkoumání toho, co se skrývá v našem století, které je revolucemi a pseudorevolucemi natrvalo poznamenáno. Raymond Aron zjišťuje, že vznikají úplně nové, dosud neobvyklé podoby „mnohotvárného násilí“, například odboj civilního obyvatelstva, které neuznává armádu jako „legitimní prostředek vedení války“ (jak tomu bylo až do 19. století) a které vede válku buď na „vlastní pěst“, provokováno násilnostmi dobyvatele, nebo prostě hnáno hladem (partyzánská válka). Ve 20. století se partyzánská válka stává prostředkem organizovaného odboje, míra její spontánnosti klesá, její povaha se proměňuje – civilní obyvatelstvo navíc přestává být definitivně chráněno před „hrůzami války“ a stává se jejím nedobrovolným zajatcem. Soudobý terorismus je osobitou variantou partyzánské války s tím rozdílem, že neznáme ani jeho centrum a většinou ani jeho skutečné strategické cíle a že se neopírá o paralelní akci „legitimní“ armády. Terorismus je jakési „osamocené násilí“ – o to nebezpečnější, oč je neprůhlednější.

Sociologicky nejprozkoumanější je však právě ona podoba vzpoury, kterou známe pod souhrnným označením jako revoluci – a ta se samozřejmě nejvýznamněji váže na stav našich (středoevropských) společností jako společností porevolučních.

Revoluce procházely celými dějinami, podrobně je popsána již staroegyptská náboženská revoluce Achnatonova, Velká francouzská revoluce je pokládána (vcelku právem) za modelovou revoluci moderní doby, bolševická a nacionálně socialistická revoluce se obvykle stavějí do protikladu („levicová“ a konzervativní), a to přes prokazatelnou podobnost, nikoliv identitu výsledku (totalitní režimy). Dvacáté století je podle řady sociologů stoletím revolucí a masových hnutí, jež spolu často, ale nikoliv nutně a trvale, souvisejí. Oba tyto sociální procesy jsou produkty moderní doby – revoluce jako násilný, radikální, rychlý a rozsáhlý převrat vyžadující mobilizaci lidí i zdrojů a sociální hnutí jako kolektivní akce směřující k vyvolání nebo zachování určité společenské změny. Teprve modernita totiž vytvořila podmínky pro to, aby se hnutí revolučního a radikálního typu stala hnutími značně obecnějšími než kdykoliv v minulosti.

Příčin je v zásadě pět: 1. zhuštění lidí v jednom relativně malém prostoru (ve městech) vede k tomu, že lidé prožívají společně pocity útisku, tzv. relativní deprivace (tedy napětí mezi tím, čím reálně jsou a čím by podle svých představ a zejména na základě srovnání sebe samých s jinými chtěli či mohli být) nebo sociálního vyloučení (tzv. exkluze), což vyvolává možnost jejich mobilizace k hromadné akci; 2. v moderní společnosti existuje nápadně nerovnoměrné rozdělení bohatství, moci a prestiže, což je (proti minulosti) vnímáno jako sociální nespravedlnost, vůči níž je třeba použít (řečeno slovy Marxovými) nejprve zbraní kritiky a potom kritiky zbraněmi; 3. rozšíření všeobecného vzdělání zvyšuje sociální citlivost na sociální nespravedlnost a posiluje potřebu srovnávat vlastní postavení s postavením jiných (zejména „těch nahoře“ nebo těch, kteří žijí „jinde, kde je lépe“), současně ale také dává možnost lépe definovat potenciálního nepřítele; 4. postupující demokratizace společnosti umožňuje legální shromažďování, organizaci, propagandu a agitaci, prosazování revolučních ideologií, jež jsou nezřídka pro demokracii nebezpečím (mluví se o „časované bombě“ uvnitř demokratického řádu); 5. většina moderních ideologií (jež mají počátek v osvícenství) zdůrazňuje aktivitu „subjektu“, odmítá pasivní přijetí daných sociálních, ekonomických a duchovních podmínek a nabízí obvykle rychlé a „definitivní“ řešení aktuálního stavu.

Průběh revolucí je dnes již poměrně podrobně popsán na základě srovnávacích studií „velkých revolucí“ (Sorokin, Tilly, Skocpol, Krejčí), takže se ví, že revoluce v zásadě (s drobnými odchylkami) probíhají v několika poměrně přesně vymezitelných etapách (jde o tzv. morfologii revolucí, Crane Brinton mluví o „anatomii revolucí“). Revoluci nutně předchází tzv. revoluční situace, stav, kdy si lidé uvědomují, že věci nejsou „v pořádku“ a že je třeba s nimi něco dělat („klasická“ formulace Leninova zní: revoluční situace nastává tehdy, „kdy utlačovaní již nechtějí a kdy vládnoucí již nemohou“ – mimochodem dosti případné pro českou „sametovou revoluci“ 1989). V této fázi hrají mimořádnou roli intelektuálové jako mluvčí budoucí „revoluční masy“ (národa, lidu): oni sami k „mase“ sice přímo nepatří, ale jsou jejími „ústy“, protože oni „artikulují“, formulují politické, ekonomické a sociální požadavky a navrhují programy konkrétního postupu i budoucího „lepšího světa“ (se vší skromností měla podobné ambice i Charta 77). Důsledkem pak je postupné utváření revolučního vědomí, rozšíření původně obvykle málo vlivného „projektu“ do mas (kdo v roce 1989 věděl o obsahu Charty 77 a pro koho byl Václav Havel „charismatickým vůdcem revolty“?) a jejich následná mobilizace. Dnes již nestačí si všimnout, s jakou hrstkou začínal svůj mnichovský puč Adolf Hitler na počátku 20. let, aby za deset let triumfálně (a nota bene legálně) získal moc nad celým Německem, nebo jak málo bylo ruských bolševiků, jichž se na „slavném pražském sjezdu“ sjela v roce 1912 necelá dvacítka, aby za pět let nato provedli nejprve lokální puč, který přerostl v občanskou válku a revoluci. Pohlédněme na proces „mobilizace“ v roce 1989, kdy lze den po dni sledovat probouzení obra z letargického spánku. Že obr nebral útokem budovu ÚV, ale pouze zvonil klíči, je výpověď o jiné podobě revoluce.

Revoluční mobilizace je založena na tzv. negativním konsenzu, tj. na shodě naprosté většiny mobilizovaných mas na tom, co nechtějí. Po fázi revoluční euforie, bezbřehého nadšení nad možnostmi, které se otevírají, dochází k útlumu, protože dosažení pozitivního konsenzu (na čem se všichni shodnou, že to skutečně, konkrétně chtějí) bývá obtížné a vyžaduje obvykle složitá jednání. Ta se nezřídka skupině, která revoluci vede (a která je samozřejmě vnitřně diferencovaná na pólech radikálové – umírnění), vymknou z ruky a dochází ke známé etapě, v níž revoluce požírá své děti: revolucionáři současně obracejí teror navenek (fáze revolučního teroru) i dovnitř. Těmito fázemi v modelově „francouzské podobě“ revolty roku 1989 neprošly – došlo ale k radikálnímu vnitropolitickému názorovému štěpení: klasičtí disidenti ztráceli moc a byli vytlačováni pragmatiky.

Při analýzách „klasických revolucí“ se mluví o tom, že vyčerpání z revoluce vede nakonec k „restauraci“, a proto první velký sociologický analytik revolucí Pitirim A. Sorokin konstatoval, že „revoluce konec konců – jako patologická forma sociální změny – nic podstatného neřeší“ (1925): „normální formou“ změny je mu standardní sociální mobilita. Ale – revoluce roku 1989 byly mj. vzpourou proti zablokované mobilitě, proti politicky motivované exkluzi řady lidí z možností sociálního vzestupu, byla to vzpoura proti politickému, ekonomickému a kulturnímu vyloučení značné části populace z normálního života.

Pohlédneme-li zpětným zrcátkem (třebas Václava Klause) na to, čím byla a čeho dosáhla změna v roce 1989, dlužno se nejprve ptát: byla to revoluce? Protože jsem byl asi první, kdo toto slovo použil veřejně (na koncertě České filharmonie na počátku prosince 1989), chci zdůvodnit proč: revoluce není prostou výměnou politických garnitur. Sdílím totiž plně názor Karla Marxe, který je v té věci totožný s názorem starého konzervativce Benjamina Disraeliho (1878), jenž byl „antiegalitářem z celého srdce“ (Bagehot), že o revolucích má smysl mluvit tehdy a jen tehdy, když jde o „zásadní změny vlastnických vztahů“. Ač na počátku prosince (a až do voleb v červnu 1990) se nikdo neodvážil mluvit o „kapitalismu“, o restitucích a tedy o vpravdě radikální změně vlastnických vztahů, bylo zřejmé, že „jinak to nepůjde“ – že někteří věřili v třetí cestu, byl historický omyl.

Jürgen Habermas označil revoluce konce 20. století v Evropě jako „dobíhající revoluce“, které „dotahují Západ“ (sem patří ona zlomyslná poznámka Krasnodębského – „nešlo o čekání na svobodu, ale na hypermarkety“), aby „doběhly zmeškaný vývoj“. Habermas navrhuje zajímavou typologii přístupů k tomuto fenoménu: 1. stalinistický (odmítavý), 2. leninský (pokus „očistit minulost“, zbavit ji „přehmatů“), 3. reformně komunistický (modelově reprezentovaný Dubčekem: jde o pokus ustavit společenské zřízení, které by bylo „nadřazené západním demokraciím“), 4. postmoderně kritický („teror Francouzské revoluce zrozený z Rozumu je překonán nehrozivou povahou změn“), 5. antikomunistický (jehož vadou je brutální neschopnost diferenciace, kterou projevil jak historik E. Nolte, tak politický filozof C. Schmitt, neboť antikomunisty byli Hitler i Mussolini, Churchill i Franco, Roosevelt i Pinochet) a konečně 6. liberální – jde o naplnění ideje „konce ideologií“ Daniela Bella a v zásadě není nesprávný. Podle Habermase však trpí jednak tím, že každá civilizace – řečeno parafrází Marxe –, která se podrobí imperativu sebezhodnocení kapitálu, v sobě nese zárodek sebezničení, protože si způsobuje slepotu vůči všem relevantním prvkům, které se nedají vyjádřit jazykem cen, a jednak tím, že spolu s dělnickou třídou sice zmizela i klasická buržoazie, ale byla nahrazena anonymním, „celosvětově fungujícím ekonomickým systémem“.

Ve všech těchto charakteristikách dokážeme najít svůj vlastní obraz, protože sociologické zrcadlo je nastaveno v zásadě správně.

Literatura:
Barša, P. a Císař, O. 2004. Levice v postrevoluční době. Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno: CDK
Dawson, Ch. [1972] 1997. Bohové revoluce. Praha: Vyšehrad
Habermas, J. [1990] 1999. Dobiehajúca revolúcia. Bratislava: Kalligram
Hobsbawm, E. [1994] 1998. Věk extrémů: Krátké 20. století 1914–1991. Praha: Argo
Krejčí, J. 2002. Postižitelné proudy dějin. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Moore, B. 1966. Social Origins of Dictatorship and Democracy. Boston: Beacon Press
Sorokin, P. A. 1925. The Sociology of Revolution. Philadelphia & London: J. B. Lippincott Co.

Miloslav Petrusek


Viz též heslo revoluce, válka, terorismus nebo hnutí sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)