Společnost postdemokratická (PSpol)
Společnost postdemokratická
Ačkoliv první systematizující studie o „postdemokracii“ vyšla pravděpodobně až v roce 2003 z pera britského politologa, analytika moderního a pozdně moderního kapitalismu Colina Crouche, termín se v politických diskusích používá – zejména u nás – bez náležité věcné a odborné reflexe, tedy spíše jako vyjádření pocitů a duševních stavů než vážného a odpovědného politického postoje. Pojem a problém „postdemokracie“ je v těchto sporech redukován na „pokusy různých struktur a skupin, které se bez demokratického mandátu snaží přímo ovlivnit různé zásadní a citlivé společenské problémy“ (V. Klaus), je tedy fakticky zúžen na klasický koncept demokracie jako soutěže politických stran, soutěže, z níž jsou jako neplnoprávné, nelegitimní vyloučeny všechny občanské a jiné formální volbou neinstitucionalizované subjekty. Pomineme-li fakt, že toto zúžení demokracie na „stranictví“ je v příkrém rozporu s českou politickou tradicí, zůstává sociologicky relevantní otázka, co to postdemokratická společnost je, případně zda má vůbec smysl takový koncept zavádět do dnes už nepřehledné množiny substantiv s předponou post.
Podle Colina Crouche je postdemokracie reálným sociálním fenoménem, který vykazuje tyto znaky: 1. vůle lidu odvozovaná z legitimní volby není volbou získána, ale je „tvořena“ (nepochybně především masovými médii, politickými kampaněmi atd.); 2. politická sféra je ovládána ekonomickými zájmy a nepřímo zájmy velkého byznysu (je jím, řečeno terminologií J. Habermase, „kolonizována“); 3. dochází k masové depolitizaci prostřednictvím rostoucí sociální atomizace a degenerovaného individualismu; 4. krize reprezentace se projevuje nejen v klasické „mediální podobě“ (kdy obrazy prezentované médii ničemu v realitě neodpovídají), ale také v tom, že jsou „podreprezentovány“ sociální minority; 5. zásadní problémy, které řešil a měl by řešit stát, případně jím určené orgány, se přenášejí na soukromé firmy, jež stále více vzdalují („odcizují“) politický systém od lidu a 6. realizace vládní (politické) moci je stále méně zřetelná, mizí její transparentnost („vykazatelnost“). Václav Bělohradský shrnuje znaky postdemokratické společnosti takto: méně práv a více privilegií, redukce politiky na lobbování, nerovnováha mezi trhem a státem, nízká účast občanů na volbách, schopnost nadnárodních koncernů vynutit si snižování daní na úkor malých a středních podniků, setření rozdílu mezi veřejným a soukromým statkem, prudce rostoucí nespravedlnost a sociální nerovnost, prohlubující se propast mezi občanskou společností a institucemi, vyprázdnění veřejného prostoru.
Podle jiných autorů (u nás Marek Hrubec s odvoláním na Richarda Rortyho) je nutné problém postdemokracie vidět v kontextu globalizace: nadnárodní korporace, globální finanční operace a spekulace atd. omezují stále razantněji možnost demokratického rozhodování v jednotlivých státech. Jak patrno, jde o dva zásadní kontexty – vnitropolitický, v němž dominuje otázka role občanské společnosti, tedy struktur, které nemají formální mandát k tomu, aby vstupovaly do veřejného prostoru (jenž je redukován na kolbiště politických stran), a globální, v němž dominuje otázka možnosti udržet demokratické principy jako životné a fungující mechanismy i pod tlakem nikomu neodpovědných nadnárodních ekonomických struktur. Zatímco první rozměr problému je stále ještě v rukou občanů národních států (ať už jakkoliv sdružených), druhý se stává stále více fenoménem se sociologicky nedohlédnutelnými (nepředvídatelnými) efekty.
Velmi specifické, originální a podnětné použití termínu postdemokracie najdeme u Václava Havla v textu z roku 1978 (Moc bezmocných), v němž nejprve přesně vymezil pozdně totalitní režimy jako „post-totalitní“ v tom smyslu, že nejsou izolovanými enklávami v dynamicky se rozvíjejícím se světě, ale jeho zaostalými součástmi: post-totalitní systém vyrostl na půdě historického setkání diktatury s konzumní společností; v konzumní společnosti je totiž člověk ochoten rezignovat na jakýkoliv „vyšší smysl“, který je přece směšný tváří v tvář lákadlům moderní civilizace. Havel již tehdy formuluje až neuvěřitelnou tezi, že nic nenasvědčuje tomu, že by soudobé západní demokracie ve svém konzumním samopohybu otevíraly nějaké východisko z toho, co on vidí nikoliv jako technicko-ekonomické selhání, ale jako „existenciální krizi“. Cestu z této krize vidí Havel v mravní rekonstituci společnosti, v rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita a láska, rozvoj a společenské uplatnění otevřených, dynamických a malých struktur občanských iniciativ (jimž v úhrnu říká starosvětsky „společenství“), důraz na samosprávný princip propojený se sebekontrolou a sebekázní atd. Cestou k nápravě existenciální krize jako produktu konzumní společnosti nemůže být „statický soubor formalizovaných organizací“ a „struktur zakládajících svou autoritu na dávno vyprázdněné tradici jako tradiční masové politické strany“. Takto pojatá „postdemokracie“ má ovšem jiný (dokonce opačný) smysl než koncept, který byl zaveden v posledních letech a je součástí naší pojmoslovné výbavy. Co dnes Havlovu „postdemokracii“ spojuje s poněkud apokalyptickým viděním postdemokratické společnosti, jsou asi sociálně ontologické předpoklady, totiž existence rozvinuté spotřební společnosti, v níž jsou redefinovány základní struktury a instituce, postavení člověka a jeho životní orientace, společnosti, která přes všechny verbální proklamace utlumuje „pluralitu, pestrobarevnost, nezávislou sebekonstituci a sebeorganizaci“ a posiluje „monolitičnost, uniformitu a disciplínu“ (Havel).
Literatura:
Bělohradský, V. 2005. Dlouhý stín krátkého století. Právo, 25. prosince
Crouch, C. 2003. Postdemocrazie. Roma & Bari: Laterza
Havel, V. [1978] 1984. Moc bezmocných. In: O lidskou identitu. Londýn: Rozmluvy
Viz též heslo politika nebo společnost občanská ve Velkém sociologickém slovníku (1996)