Společnost postekonomická (PSpol)

Společnost postekonomická

Představa, že bychom mohli vstoupit do etapy, v níž společenství, v němž žijeme, bude „postekonomické“, vypadá jako jazyková schválnost nebo výplod poněkud extravagantního způsobu myšlení, které není ochotno vidět naši ekonomickou realitu kol a kol. A přece je koncept postekonomické společnosti poměrně starý – přišli s ním nepochybně jako první Herman Kahn spolu s Anthony J. Wienerem (1967), kteří v té době rozlišili dva druhy lidí činných v ekonomické oblasti: ty, kteří jsou orientováni k práci, k výkonu a k odložené gratifikaci, a ty, kteří tyto hodnoty odmítají. Ti druzí někdy kladou alternativní důraz na hodnoty neekonomické („postekonomické“), jako jsou estetické prožitky nebo kvalita lidského soužití, někteří na vysoké morální normy. Kahn a Wiener se nebrání tomu, že představa „postekonomické společnosti“ je možná, že společnost, v níž „budou vyřešeny všechny ekonomické problémy“ (a o níž snil stejně tak Keynes jako Schumpeter), nemusí být při aktuálním ekonomickém a technologickém růstu nijak zvlášť vzdálena. V roce 1970 Kahn pojem postekonomické společnosti definuje určitěji jako společnost, v níž budou příjmy tak vysoké, že hodnota zboží nebude důležitá, „nebude mít žádný praktický význam“. Tento kahnovský futurologický impuls vážně rozvíjeli jiní autoři, například G. Vickers, který uvažoval o „postvzácnostní společnosti“ (post-scarcity society), nebo G. Sjoberg, který navrhl perspektivu post-welfare society, atd.

Daniel Bell ve své klasické práci o postindustriální společnosti vzal tyto vidiny v úvahu, aniž je karikoval, zřejmě však perspektiva „postekonomické společnosti“ nebyla v souladu ani s jeho vizí budoucího společenského uspořádání, ani s jeho jazykovým citem. Bell totiž rozlišoval „ekonomizaci“ a „sociologizaci“ problémů – oba pojmy dokázal funkčně vztáhnout k analýze jednotlivých dimenzí společnosti jeho (a do značné míry i naší) doby: ekonomizace je orientována k funkcionální efektivitě a k řízení věcí (a lidí, pokud jsou vnímáni jako věci), zatímco sociologizace stanoví širší kritéria, což znamená redukci efektivity, omezení produktivity a produkce samé, jakož i jiné – z čistě ekonomického hlediska – nežádoucí důsledky, jež jsou ovšem samy důsledkem vtělení neekonomických hodnot do ekonomického systému. Bell tomuto tématu věnoval celou čtvrtou kapitolu svého díla, kde ukazuje (spolu s analýzou proměny korporací), co znamená sociologizace ekonomického života: proti ekonomizovanému modelu, který spočívá na gratifikaci individua, stojí sociologizovaný model, který integruje individuum do society a přihlíží i k těm aspektům jeho života a aktivit, které nemohou být individuálně saturovány v rámci ekonomického modelu.

Problém postekonomické společnosti tím sice není řešen, ale jednoznačně naznačen: postekonomická společnost je společností, která je radikálně „sociologizována“ ve smyslu překonání zdánlivě neřešitelné dichotomie „jedinec a jeho zájmy – společnost a její zájmy“. Bell samozřejmě musel respektovat také zákonitosti angličtiny: post-economic society může vskutku navozovat představu společnosti „bez ekonomiky“, což je představa nejen iluzorní, ale dokonce antisociologická. Nemusíme sdílet ani kapičku marxistického vidění světa, abychom pochopili, že žádná společnost bez fungující ekonomiky nebude fungující společností a že dichotomie „mít nebo být“ může být relevantní pouze ve společnostech, kde „být“ již není existenčním problémem.

Lze nicméně přijmout vizi, kterou navrhl ruský sociolog a ekonom Vladimir Inozemcev. Vymezuje postekonomickou společnost jako „takový typ společnosti, v níž hospodářská činnost člověka je intenzivnější a komplexnější než kdykoliv dříve, současně však není principiálně určena jeho materiálními zájmy a není stanovena tradičně chápanou ekonomickou instrumentalitou“ (2000). Na tomto základě lze zajisté rozvíjet hypotetickou filozofii dějin, podle níž se historie trojfázově rozčlení na epochu předekonomickou (určovanou lidskými „předpracovními“ aktivitami, v podstatě instinktivními, spolu s dominancí kolektivního zájmu nad individuálním), ekonomickou (s dominantou práce a individuálního zájmu nad kolektivním) a postekonomickou (s dominantou tvorby, která harmonizuje společenský a individuální zájem, pokud vůbec ještě vnímá jejich rozdílnost). Jinými slovy – postekonomická společnost nepřekračuje rámec materiální výroby ve smyslu její jakési utopické „negace“, dokonce ani netransformuje (jak to dělají někteří teoretikové kontrakultury) práci v uměleckou či estetickou činnost, ale zásadně přehodnocuje motivy a stimuly vedoucí člověka k ekonomické aktivitě. Práce se mění v tvorbu, společnost post­ekonomická je společnost kreativní. Mění se také vztah k tržní ekonomice, ke směně: postekonomická formace neruší tržní hospodářství, ale mění vztah člověka k aktu nakupování a k procesu spotřeby: při dostatečné saturaci trhu produkty a službami bude „nakupování“ vyjádřením individuálního vkusu a individuality obecně, nikoliv nástrojem prostého (či elementárně reprodukovaného) přežití.

Materiální základnou přechodu k postekonomické společnosti je přirozeně představa společnosti postindustriální a informační, společnosti vědění a informací, společnosti kreativní a kreatogenní. Do jaké míry jde pouze o další z možných utopií, ukáže čas. Proti dynamickému pohybu v oblasti techniky a technologií stojí ale statická vybavenost lidské psychiky, stabilizované staletími nedostatku a navyklé spíše na kumulaci statků než na jejich tvořivou produkci. Jako pravděpodobnější se jeví, že i zde se projeví platnost slavné ideje, kterou známe jako Ogburnovu teorii kulturní mezery (cultural lag): rozvoj techniky a technologie předbíhá lidské adaptivní schopnosti, jeho kulturní výbavu a kulturní vývojové dispozice. Zůstaňme raději racionálními skeptiky a važme si uznání našeho oboru, jestliže je postaven alespoň souřadně s vědou tak váženou, jako je ekonomie. Mimochodem – celá ta věc má samozřejmě lingvistický háček v tom, že ne všechny jazyky dovedou rozlišit „ekonomii“ a „hospodaření“ či „hospodářství“. A jak nás učí teorie jazykového relativismu (Sapir-Whorfova hypotéza) či Wittgensteinovo diktum („hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“), o čem nelze smysluplně mluvit, protože pro to nemáme adekvátní slova, to „není“. Nebo naopak.

Literatura:
Bell, D. 1973. The Coming of Post-Industrial Society: A Venture in Social Forecasting. New York: Basic Books
Hancock, M. D. and Sjoberg, G. (eds.). 1972. Politics in post-welfare state. New York: Columbia University Press
Inozemcev, V. L. 1995. K těorii postekonomičeskoj obščestvennoj formacii. Moskva: Logos
Inozemcev, V. L. 1998. Za predělami ekonomičeskogo obščestva. Moskva: Logos
Inozemcev, V. L. 2000. Sovremennoje industrialnoje obščestvo: priroda, protivorečija, perspektivy. Moskva: Logos
Kahn, H. and Wiener, A. J. 1967. The Year 2000. A Framework for Speculation on the Next Thirty-Three Years. London: Macmillan

Miloslav Petrusek


Viz též heslo futurologie, společnost postindustriální nebo mezera kulturní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)